Začala sezóna svateb. Teplé letní dny snoubenci využívají k pořádání svatebních oslav. Skoro každou sobotu před polednem zaslechnete v městě troubení aut, která jedou k obřadu do kostela či na radnici. Netuším, kdy jste byli naposledy na svatbě vy. Já včera. Svatby rozhodně náležejí k tomu nejradostnějšímu, co patří do farářské práce. Mám svatby rád, obzvláště onen okamžik, kdy si ženich s nevěstou říkají navzájem svoje sliby. Jedinečný okamžik, kdy promlouvá láska. Láska, která má velikou naději do budoucna.

Zkuste si představit svět beze slov. Všechno by vypadalo úplně stejně jako nyní, akorát by nikdo neuměl mluvit. Nešlo by skládat z hlásek slabiky a ze slabik slova. Nešlo by ani slova psát, tak nanejvýš kreslit nějaké obrázky. Jak by fungoval takový svět beze slov?  A fungoval by vůbec? Co myslíte? Svět beze slov by se brzo zasekl a zhroutil. Náš svět, jak jej známe, nemůže existovat nezávisle na slovech. Pak už by to nebyl náš svět. My se beze slov neobejdeme. Potřebujeme si navzájem sdělovat věci vážné i nevážné.

Když chcete pochopit určitého člověka, měli byste alespoň trochu chápat jeho minulost. Sestry a bratři, neprozrazuji vám žádné tajemství, když hledám pojítko mezi současnými slovy a skutky člověka a mezi tím, co dotyčný člověk prožil dříve. Věru jednoduché pravidlo: minulost otevírá dveře k pocho-pení přítomnosti. Nejinak je tomu i v případě apoštola Petra. Než se zahloubáme do poselství, které nám předává ve svém dopise, nahlédněme do předchozího Petrova života. Zmíním několik mezníků.

           Když nastal velký pátek, dvakrát užasli Ježíšovi učedníci. Poprvé užasli hrůzou. Polil je mráz, když se stali svědky Ježíšova konce. Vlastně se to všechno semlelo strašně rychle. Večer ještě spolu pojedli slavnostně pečeného beránka. Lámali chléb a pili víno. Zpívali společně. A pak – noční modlitba k smrti vyděšeného Krista, který tuší, co přijde. A pak příchod ozbrojenců, jimž Jidáš polibkem naznačí, koho mají zatknout. A pak jeden výslech, druhý výslech, mezi nimi oplzlý výsměch stráží, trýznivé násilí vojáků. Odebraný šat, rány, plivance, koruna z trní.

            Dnešní evangelium je jako skok do vody. Do neklidné vody. Náhle jsme se ocitli ve víru bouřlivého rozhovoru. Vynořili jsme se uprostřed věroučné hádky. Ježíš Nazaretský versus jeho odpůrci. Jedna i druhá strana přímo srší argumenty. Chrlí je na své protivníky. Argumenty se valí jeden přes druhý a jen těžko je lze všechny sledovat. Vře to. Inu polemika, jak má být. Takže – kolem sebe máme rozbouřené vody evangelijního rozhovoru. Mnohé protečou, aniž bychom si jich všimli. Já se nyní pokusím z těchto nepřehledných a hlubokých vod alespoň trochu zachytit a přečerpat do kázání.

Každé přirovnání má svůj rub a má svůj líc. Podobně i Ježíšova podobenství mají svou přivrácenou a odvrácenou tvář. Obsahují část, kterou lze domyslet jako výmluvný obraz či příměr. Část, která promlouvá, funguje, osvětluje situaci. To je lícní strana podobenství. A pak je zde ještě rub, druhá část, kterou když začnete domýšlet, začne přirovnání drhnout a skřípat a už tak dobře nefunguje. Existují detaily, které jsou pro obrazný příběh sice nezbytné, ale k původnímu sdělení nepasují. Žádné přirovnání nemůžete brát stoprocentně jako věrný obraz skutečnosti.

Hlava je pozoruhodné zařízení. Skrývá v sobě mozek, nejtajuplnější, nejsložitější ze všech lidských orgánů. To nejpodivnější se odehrává uvnitř mozku, ale těžko přesně říci kde. Věda dodnes pořádně nepochopila, jak vlastně mozek funguje a jak se v něm rodí myšlenky. Ale rodí se. Zcela určitě. Někdy rozumné, jindy hloupé. S technickou chladnokrevnosti bychom mohli říci, že my lidé jsme stroje na myšlenky. Produkujeme jednu myšlenku za druhou. Bez myšlenek se neobejdeme. Běda tomu, kdo myšlenky trvale nepotřebuje. Rovněž naše bohoslužba je závislá na myšlenkách.

Před očima mi vyvstávají dva výjevy, sestry a bratři. Obě scény vyvolává přečtený úryvek z Pavlova dopisu do Říma. Dva obrazy značně rozdílné, a přesto náramně podobné.