Patřil bych mezi ně.  Kdybych žil v Ježíšových dobách, patrně bych se stal farizejem. Ano, sestry a bratři, já osobně bych se nejspíš přiřadil k farizejskému hnutí. A rád. Zapomeňte prosím na negativní nádech, jaké slovo farizej získalo v průběhu křesťanských století. Jako už tolikrát v dějinách i farizejství kdysi na počátku začínalo jako svěží, věrohodný, přitažlivý myšlenkový proud. Lidé, kteří mají co říci. Lidé, kteří dovedou druhé inspirovat a nadchnout. Narušit každodenní šeď a vnést nové impulzy. A to všechno navíc jako součást vztahu člověka s Bohem.

Oslavovat můžete ledacos. Oslavovat můžete narozeniny nebo absolvování školy. Nebo sportovní vítězství. Nebo nastěhování do nového domu. Nebo – vlastně lze vytvořit bezpočet záminek k oslavě. Možná si někdo vybavíte půvabný kreslený vtip od Vladimíra Jiránka. Skupinka mužů u stolu popíjí víno a jeden z nich vysvětluje kolemjdoucímu: „Trochu oslavujeme. Letos je tomu 155 let, co byl vynalezen lodní šroub.“ Inu, kde je vůle, tam je i cesta. Anebo bych rčení pro dnešek pozměnil: Kde je vůle, tam je i oslava.

Měl by ses stydět! Že ti není hanba? Co si o tobě lidé pomyslí? Takovým a podobným způsobem lze kárat druhé, když se nám nelíbí jejich chování. Já z těch slov cítím závan dětstvím, když se mi rodiče pokoušeli objasnit, že dělám něco opravdu nevhodného. Stud a ostych skutečně dovedou přibrzdit či úplně zastavit lidskou činnost. Zřetel na okolí, co řekne, dokáže člověka někdy až ochromit. Paralyzovat, že už nebude dělat vůbec nic. Aby se před druhými neztrapnil. Co by si přece o něm pomysleli!

 Je čas rozeníi čas umírání, čas sázet i čas trahat. (2)

„A k čemu to teda je sázet, když se to nakonec stejně vytrhá?!”

„K čemu vstávat, když jdeš večer spát?”

„Jak to myslíš?”

„Vždyť to přece není jen o probouzení a usínání. Život není jenom narození a smrt, sázení a trhání. Mysli taky na to, co je mezi tím.”

„Je pravda, že taková jabloň toho před vytržením docela dost stihne. Třeba dost jablek. A na naší zahradu vrhá moc fajn stín!”

„A nejenom to - i to vlnění ve větru zní jako docela hezký prožití dne, nemyslíš?”

Je to smutné, ale bohužel je tomu tak. Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi. Pokud jsou si lidé vzdálení a cizí, konflikt vlastně ani nemůže pořádně vyrůst do ohromných rozměrů. Chybí mu živná půda vztahů, z níž by spor vyrůstal. Člověk, jenž je vám lhostejným, vás nemá prostě čím naštvat. Avšak v prostředí, kde jsou vztahy těsně provázané, kde lidé mají mnoho společného, kde se dělí o základní životní prostor, tam konflikt snadno nabere závratné otáčky. Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi.

Na světě existuje mnoho hranic. Nejznámější jsou hranice mezi zeměmi. Člověk často potřebuje speciální knížečku, aby vstoupil do určitého státu. Cestovní pas. A někdy ani ten nestačí. Za hranicemi začíná jiná země, jiný jazyk, jiná kuchyně, jiné tradice, jiná víra, jiná kultura. Proto rádi cestujeme. Chceme poznat život jinde.

Co pro vás znamená víra a náboženství? Nabídnu vám dvě odpovědi, sami zvažte. Avšak pozor, odpovědi se navzájem nevylučují. Obě vám mohou být nějakým způsobem blízké. Třeba v různých chvílích různě, podle situace. Tak tedy: Co pro vás znamená víra a náboženství? Odpověď první: víra je pojítko s Bohem. Víra je osobní vztah s tím, kdo mne stvořil, kdo mne zachraňuje z mých těžkostí, kdo mi dodává naději do budoucnosti. „Jako jelen mučen žízní po tekoucích vodách řve, tak má duše ve své trýzni, blízkosti vždy žádá tvé.“ (Žalm 42, EZ 58) Víra jako záležitost osobní, individuální, niterná.