Kristus vám zanechal příklad, čteme. (21) Předlohu. Obrázek k vybarvení. Rámec je daný, my jej máme vyplnit barvou. Naplnit životem. Naplnit naším životem. Zní to snadno. Takhle malovat – to přece zvládne každý, ne?

Abyste šli v jeho šlépějích, čteme dále. Máme ho následovat, jít v jeho stopách. Cesta je vytyčena. Jsou tu jeho stopy, jdeme mu v patách. Je to jako během dovolené na pláži, kde stopy bývají jasné a zřetelné. S písničkou na rtech v nich kráčím. Zpívám a chválím Boha. A k tomu ještě svítí slunce. Nemůže se nic pokazit. Zní to přece tak jednoduše. Všechno je „easy“. To přece zvládne každý, ne?

Ano. Zní to dobře. Jenže pak čtu dále: On hříchu neučinil. (22) A tu se zarazím. Začnu dumat, ptám se sám sebe: A co já? Já a „hříchu neučinil“? No, dobrá, nic závažného jsem nespáchal, žádná vražda a tak. Ale na druhou stranu… Učinil jsem leccos, zač se stydím. Cesta po pláži, která zrovna ještě před chvílí byla tak rovná, se mi najednou jeví jako docela strmá. Nečekaně se ocitám ve vysokých horách. A mám na nohou jen plážové pantofle. Cukle. (Takové pěkné slovo máme u nás ve Slezsku.)

V jeho ústech nebyla nalezena lest, pokračuje apoštol. (22) Žádná faleš, žádný klam. Z jeho úst nikdy nevyšlo žádné zbytečné a nepravdivé slo-vo. Pokud něco říkal, pak měl co říci, a co řekl, byla pravda. Zní to dobře. A já? Já raději zmlknu a mlčím. Ve vysokých horách vzduch řídne a těžko se dýchá. Raději tam šetřím každé slovo, každou odpověď. Aspoň neřeknu nic špatného.

Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil. (23) Jako ideál se mi takový přístup zamlouvá. Ale nevím, jestli to dokážu. Někdy si dokonce přímo přeju, abych měl nějakou pohotovou, peprnou odpověď. Když je na mne někdo drzý. Když mi upírá má práva. Když mi skáče do řeči. A když mě odsouvá do pozadí. Takže někdy bych chtěl… No, v lecjakých případech bych fakt rád někomu… Darmo mluvit.

Vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. (23) Dobrá. S tím zas do jisté míry držím krok. Nemáme soudit sami. Nemáme se mstít. OK, někdy je to těžké, někdy bych nejraději oplatil (tedy slovy), ale žijeme přece v civilizované zemi. A i kdyby ne: raději spoléhám na to, že Bůh mne pomstí. Ježíš se mohl vyhnout mstě, poněvadž věděl, že poslední slovo má Bůh. Tak se mstě vyhnu i já.

Dále se o Ježíšovi píše: On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. (24) On nesl naše hříchy. Tedy na Golgotu. Sám vykonal, co my bychom nemohli vykonat. Jsme součástí tohoto světa. Světa, který touží po míru. A který si tento mír sám vytvořit nedokáže. Bohatí stále okrádají chudé. Chudáci stále prchají před hladem a válkou. Stále vládne násilí a stále se na něj reaguje protinásilím. A pak lze slyšet: „Já za nic nemůžu. To ten druhý začal. Já jsem úplně jinačí. Mně se to vlastně ani pořádně netýká.“

Jelikož my sami to nedokážeme, On, ten Čistý, který neznal vinu a nepronesl ani jedno lživé slovo, vzal na sebe naši vinu, naložil si ji a odnesl na kříž. Abychom mohli žít. Ale ne tak jako dosud. Abychom nyní žili pro spravedlnost. Abychom mohli žít tak, jak se to správné před Bohem. Ve světle velikonoc. Ve světle vzkříšení. Prožhnuti Boží láskou k lidem.

Jeho rány vás uzdravily. (25) Zde se ozývá velký pátek, den ukřižování. Smysl smrti, která je sama o sobě nesmyslná. Že Bůh tohoto člověka nenechá ve smrti, nýbrž jej vzkřísí, dá mu život, aby všichni, kdo v něj věří, nebyli ztraceni, nýbrž aby měli život věčný. Zemřel pro vás. Vstal z mrtvých pro vás, abyste i vy mohli žít. Pro vás! Mnohým lidem (včetně teologů) je tohle formulace „pro vás“ kamenem úrazu. Provokací. Nechtějí to tak nechat. A nechtějí přijmout pro svůj život, že i oni to potřebují. Že oni, ano oni, pro sebe potřebují cizí pomoc.  Že potřebují k životu pomoc, kdy někdo jde a obětuje se za ně. „Pro mě jste to dělat nemusel,“ říkají pak rádi. „Kvůli mně to nebylo nutné.“ Zní to zdvořile. Ale možná je to jen hloupé. Nebo namyšlené. Což je totéž. Ne. Pro mě. Pro mě to udělal. Já sám bych to udělat nemohl – pro sebe. A ani pro nikoho jiného. Dnes byl pokřtěn malý Matýsek. Na křtu je krásné, že ho pro vás musí udělat někdo jiný. Nemůžete se pokřtít sami. I tím křest ukazuje ke Kristu. Pro mne byl křest vykonán stejně, jako pro mne Kristus zemřel a z mrtvých vstal.

Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, píše se dále, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. (25) Tady je další provokace: ovce! Ovce!! Pffft! Já přece nejsem ovce. Jsem samostatná žena, jsem samostatný muž, jenž ví, co dokáže. Mám svůj život pod kontrolou. Tak si to, prosím pěkně, povídejte někde jinde, že jsem ovce.

 „Pěkné, pěkné,“ říkám a v duchu si myslím: Vida, většinou lidé, kteří, nechtějí o Bohu ani slyšet, dokud se jim daří dobře, a pak, když se jim dobře nedaří, naříkají a obviňujícím tónem se ptají: „Kde byl Bůh?“ To je tedy pěkně vyřešené: Když se daří, je to díky mé vlastní genialitě. Když se nedaří, je to Boží vina. Nebo někoho jiného.

Tak se vidí moderní člověk. A vidí se tak se rád. Že má věci pod kontrolou. Že může rozhodovat o všem. Nejen o televizním programu, na jaký si přepne Ale i o svém vzhledu, postavení, věku, pohlaví a smrti. Vše pevně pod kontrolou. Nebo snad ne? To si pište, že ne! Vybrali jste si snad století, ve kterém žijete? Nebo jste si mohli vybrat, zda budete Španělé, Arabové, Němci, Ukrajinci nebo Češi? Čímpak jste zapříčinili, že máte rádi kyselé zelí a při tanci se směšně kroutíte? Čímpak zapříčinili druzí, že mají rozstřílené domy, jsou pomlouváni, vyhánění ze své země? Jen proto, že se narodili na špatné adrese, hovoří odlišným jazykem, modlí se jiným způsobem? Kdo jim dal na výběr? Nikdo. Naše možnosti výběru jsou omezené. Trochu se obávám, že možnost volby se přeceňuje.

Tolik věcí v našem životě nelze naplánovat ani ovlivnit. Kde a kdy se narodíš, rozhoduje o tom, zda se narodíš bohatý, nebo zůstaneš chudý, zda vůbec budeš smět žít, nebo zda zemřeš. Jak tedy lze mluvit o sebeur-čení a autonomii? To je pouhá fata morgána, nebo v nejlepším případě luxus pro bohaté. Pro horních deset tisíc. Ale všichni ti námezdníci a vykoř-isťovaní, všichni ti nevolníci a otroci, kterým je také adresován Petrův list, by vám řekli: Svoboda, sebeurčení? To je něco, na co člověk musí mít. Nic pro chudé.

Avšak Bible a křest vyhlašují novou důstojnost. Ačkoli jste využíváni, odsouváni, vyháněni, hanobeni, ačkoli v očích bohatých a mocných jste bezcennými, nestojíte za řeč, ačkoli jste v lepším případě jen stádo voličů, Ježíš se pro vás nasadil, obětoval sám sebe, dal svůj život. Tak drahocen-ní, tak cenní jste pro něj. Ježíš: ten, který za vás trpěl, zemřel a byl vzkříšen Bohem, je pastýřem vašich duší. I nadále se pro vás zasazuje u Otce, je za vás zodpovědný. A ukazuje vám směr. A pokud se vám nelíbí přirovnání k pastýři a ovcím, řekněte: Bůh je jako DJ, pouští desky a určuje rytmus mé-ho života. Je mým osobním trenérem, říká mi, co je pro mě dobré, provází mě mým tréninkovým programem. Nebo: Bůh je můj trenér a Ježíš můj tvůrce hry, dává mi přihrávky, hraje míče do volného prostoru. Mně stačí jen doběhnout. A brána je přede mnou otevřená. Cesta dál není zavřená.

Do dobré, živé, do životodárné budoucnosti směřují stopy umučeného a vzkříšeného Krista. Hledejte je. Hledejte Ježíšovy stopy. On jde před námi, my jej následujeme. On je předloha, vzor, příklad. Načrtl obrysy nového života, které my vyplňujeme barvou. Vyplňujeme je životem, Svým životem. Amen.

Jan 10,11-18              548; S 37; 352; 199; 420; 533                       Ez 34

Kázání v 2. neděli po velikonocích 19. dubna 2026

Předloha kázání pochází od Udo Schitta, německého faráře v Porýní