„Dobrou chuť, Ezechieli,“ sluší se povědět, vidíme-li člověka, kterak se pouští do jídla. Ezechiel jí a jí s chutí, pochutnává si na své porci stravy. Akorát je trochu divný ten pokrm, který přežvykuje v ústech. Svitek, popsaný svitek, dnes bychom řekli papír, smotaná role papíru. Ezechiel dostal k jídlu materiál, na který se za normálních okolností píše, který se běžně nepojídá. A ještě jedna výkladová, technologicko-kulinářská poznámka: svitky se mohly vyrábět buď z vyčiněných zvířecích kůží, což bylo dražší, anebo mohly být vyráběny z papyru, rostliny podobné rákosu, ovšem s plným stonkem (což bylo levnější). Jakého původu byl zmíněný svitek, netušíme, takže ani nevíme, zda se Ezechiel stravoval vegetariánsky, či nikoli.

Každopádně Ezechiel pojídá svitek. A chutná mu. Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. (3,3) Popsaná scéna je tak trochu šílená. Ukusoval si z celého svitku? Nebo si odřezával po soustech? Či snad se jednalo jen o drobný svitek, jakousi rolku, kterou nacpete do úst celou? I tak lze pochopit větu: „Otevřel jsem ústa a on mi dal ten svitek sníst.“ (2) Ztřeštěná představa. Ale nebuďme překvapeni. Ezechiel je prorok. Titul prorok sice zní vznešeně, jako kdyby to byl člověk z vyšší úrovně. Z vyšších sfér.

Jenže prorok, sestry bratři, je svým způsobem blázen, cvok, potřeštěnec, který dělá věci, jež jsou bláznivé, cvoklé, ztřeštěné. Prorok prostě nemůže dělat věci obyčejné, on potřebuje narušit stereotypy. Potřebuje ukázat, že svět může fungovat jinak, než jsme zvyklí. Potvrzovat stávající svět není job pro proroka. On vyhlíží proměnu světa, aby se v něm už konečně dalo lépe žít. Hlavně těm nejbídnějším aby se ulevilo. Proto proroci vyvádějí podivné kousky. Oni nesmějí zapadnout do šedivých struktur doby, nýbrž mají do nich vnést nové, barevné, barvité podněty. Proroci vyvádějí podivné kousky. Proto v Bibli opakovaně čteme, že se nikdo do prorokování nijak extra nehrne. Kdekdo se snaží vyhnout úkolu, k němuž jej Bůh vyzývá. Vznášejí námitky, proč to nejde. Když Bůh z člověka dělá proroka, pak to velmi často znamená, že ten člověk se ztrapní. Bude v očích druhých za exota, za podivína. Ovšem prorok svoji trapnost s Boží pomocí unese. Ustojí. Rozdýchá. Ještě trapnější by totiž bylo mlčet, nic neříkat, nic nedělat, když okolní svět zachvátila nenávist a lež.  S Bohem za zády vyvádějí proroci podivné věci. Ezechiel pojídá svitek.

Zvláštní týpek tenhle Ezechiel. Zažil konec starých časů. Prožil porážku, krach vlastní země. Měl štěstí v neštěstí. Dobyvatelé jej nezabili jako jiné krajany, nýbrž ho odvlekli do vyhnanství. Tam s ostatními přeživšími vzpomíná na domov, jenž se nachází v troskách. Vesnice a města pobořeny, vinice vypáleny, mrtvé nikdo nespočítá. A uprostřed všech pohrom pohroma největší. Nejsvětější chrám v Jeruzalémě byl zbořen. Zničen do základu, jeho poklady byl vyloupeny. Nezůstalo nic, snad jen nějaká skupinka umanutců ještě udržuje na chrámových troskách ohníček, kde provozuje ušmudlané oběti. Žalostnou nápodobu skvostných oltářních obřadů. Tatam je dřívější sláva. Izraelská víra dostala tvrdou ránu. Židé byli hrdi na svůj chrám. Považovali jej za místo nejbližšího kontaktu Boha s lidmi. Chrám byl pupeční šňůrou, jež pojila zemi s nebem. Chrám v Jeruzalémě byl vnímán jako pozemský podstavec pro nebeský trůn Boží. Ale už nestojí. Co bude dál?

Ezechiel prožíval se svými krajany okamžik národního otřesu. Zoufalství. Jak se vypořádat s novou situací? Dosavadní jistoty padly. Není jak Boha kontaktovat. Nelze tak činit jak dosud přes chrám. Mezi Izraelci zavládla poraženecká nálada. Podstavec Božího trůnu byl zbořen, tudíž i trůn se skácel, myslí si mnozí. Bude lepší ve vyhnanství zapomenout na domov i na toho neúspěšného Boha Hospodina. Vždyť nová země nabízí jiné bohy. Asi bude lepší uctívat jiné trůny a zapomenout na vyvrácený trůn zkrachovalce Hospodina. Už je to pryč, Jeruzalém a chrám a Bůh a jeho trůn a jeho vláda a jeho zákony. Co bylo, to bylo, raději nevzpomínat. Teď je zapotřebí hledat nové jistoty, upnout se k novým pánům, myslí si mnozí.

Ezechiel vzdoruje rezignaci. Ezechiel nehodlá vzdát víru v jediného neviditelného Boha Hospodina. Boha pravdivého a laskavého. Jenže jak může vzdorovat ztrátě víry, když byl zničen chrám coby pomyslná podnož Božího trůnu. Každý může namítnout, že nelze spoléhat na Boha, jehož chrám je v troskách. Ezechiel se musí vypořádat s pochybnostmi a přichází s podivnou vizí. V předchozí kapitole vidí čtyři propojené bytosti s křídly na zádech a s kolečky pod nohami. Mohou jezdit, mohou létat všemi směry. Ezechiel obšírně popisuje onen fantastický, světlem zalitý úkaz. Nedávno zesnulý záhadolog Erik Däniken jej vysvětloval jednoduše jako setkání s mimozemšťany. Úplně pominul teologii, že by se mohlo jednat o obyčejný lidský zápas s pochybnostmi, zápas o víru v Boží přítomnost. A nahoře nad klenbou, kterou měli nad hlavami, bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podoby trůnu. (1,26) Je to poněkud crazy, ale co jiného čekat od proroka. On vidí trůn. Ne ten dávný zbořený trůnní chrám v Jeruzalémě, nýbrž trůn na kolečkách. Pojízdný. Mobilní. Vzdálené trosky ať klidně zůstanou troskami, Boží trůn za námi klidně přijede nebo přiletí. Víra a Bůh nejsou přivázáni na ztracený domov a zničený chrám. Bůh jde za námi. Trůn jeho vlády není v troskách, je zde mezi námi. I v cizině, v exilu, když staré poměry padly a my musíme hledat nový způsob existence. Bůh je s námi i v nové situaci.

Odsud čerpá Ezechiel sílu. Čelí ochrnutí. Bůh nás přece neopustil. Řekl mi: Lidský synu, postav se na nohy, budu s tebou mluvit.“ Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit. (1n) Slyšíte, jaký nástroj Bůh používá, aby postavil skleslého člověka na nohy? Bůh mluví. Promlouvá. Slovo je hybatelem. Nepředstavujme si burácivý hlas z nebes nebo tichounký šepot v duši. Boží slovo působí spíše v rozjímání, když člověku docházejí souvislosti, když si v mysli poskládám, jaký je můj život a co s ním mám dělat. To je Boží slovo, když poznám kam nasměrovat vlastní život. Ezechiel už ví, že má zkoumat souvislosti svého života v novém světle, v Božím světle. A také ví, že má promlouvat k druhým lidem. Povzbuzovat je slovem, aby nově uspořádali své životy. Spolehnout se na slova, lepší nástroj nemáme, nežli řeč. Jsme na tom stejně jako Bůh: nejlepší nástroj k proměně života jsou slova. Od nich vše začíná. Ostatně řeč je velkým námětem pro současnou filosofii: jak vlastně funguje jazyk a jak dochází k porozumění. Vždyť je to div.

Trochu teď ve vyprávění předběhnu. Víte, co udělal prorok, když jej Bůh vyslal mluvit k Izraelcům? Šel za nimi a týden mlčky seděl v jejich osadě. Nechápavě na něj hleděli. Měl mluvit, a mlčel. Slova potřebují dozrát. Nestačí vyhrknout, co nám slina na jazyk přinese. Na pravá, přiléhavá, životodárná je zapotřebí počkat. Vždyť souvislosti se skládají dlouze, nelze je ošidit.

Ezechiel nesnědl všechnu moudrost světa. Snědl pouze jeden knižní svitek. Ovšem než svitek vezme do úst, rozvinul se přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly tam napsány žalozpěvy, lkání a bědování. (10) Ano, zhusta a oboustranně lze psát o všemožných lidských pohromách. Není zapotřebí chodit daleko, každý máme svoje žalozpěvy, lkání a bědování, akorát jim tak neříkáme. Hovoříme o problémech, depresích, konfliktech, neštěstích. Starý, bezpečný svět se občas hroutí i nám. A nám zbývají jen oči pro pláč. Mnohý nářek ani není vidět, neboť se odehrává hluboko uvnitř. A o to je hlubší.

Na svitku jsou popsány všelijaké hrůzy, jež lidi potkaly. Čekali bychom, že takové texty budou chutnat hořce, že se Ezechielovi stáhne obličej v odporné grimase, když se mu sousto svitku s takovým obsahem dostane na jazyk. Nikoli. Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. Pozoruhodný kontrast. Divná proměna. Boží proměna. Na jedné straně nářek, na druhé straně nečekaná sladkost. Já v celé scéně nacházím obrovskou naději, sestry a bratři. O ni se chci s vámi rozdělit. Nářek a stížnosti vůči Bohu nejsou zakázané téma. Lze je popsat a vystihnout. Ano, ony patří do našich úst. Žal nad ztraceným starým světem, bezradnost nad novou situací. Jak to všechno zvládneme? Nebývalý příval nových výzev, mezinárodní napětí, závislost na internetu a přitom strach z živého lidského kontaktu, nástup AI. Ach a ouvej. Vzpomeňte na divný Ezechielův obraz – pojízdný Boží trůn. Když to, k čemu se lidé upínali, selhalo (totiž Jeruzalémský chrám z kamene jako součást Božího trůnu), když to, nač lidé spoléhali, selhalo, přichází prorok s odvážným tvrzením, že to nevadí, Bůh si za námi cestu najde, klidně na mobilním trůnu s křídli a kolečky. Ano, vypadá to bláznivě, tak už ale konečně uvěřme, že Bůh je s námi a že s námi putuje všemi situacemi.

Kdo naříká před Bohem, se nechá potěšit prorockými slovy, kdo konzumuje, pojídá biblické poselství, nachází sílu a naději. Ano, budoucnost bude jiná, než jsme si ji představovali. Ale jistě, jistě v ní bude Bůh. Dobrou chuť. Amen.

Kázání v neděli 8. února 2026.