Mám pro vás Jobovu zvěst, sestry a bratři. Nelekejte se. Jobova zvěst neboli v běžné řeči jobovka označuje obvykle nějakou katastrofickou právu. Informaci o pohromě osobní, společenské, hospodářské, přírodní. Něco se pokazilo. Něco se nesmírně pokazilo. Jobova zvěst. Mám pro vás Jobovu zvěst, která ovšem ve výsledku není katastrofická. Po dnešním kázání budete vědět, že existují dva druhy Jobových zvěstí – ony známé zvěsti o pohromách, a za druhé Jobovy zvěsti dobré, nadějné, ba dokonce vánoční, by se dalo říci.

            Ale pěkně popořadě. Napřed pověstné jobovky aneb špatné, zkrušující zprávy o drtivých ranách osudu. Dostaly jméno podle starozákonního muže jménem Jób. Naše Bible obsahuje poměrně rozsáhlou knihu (42 kapitol má), která líčí příběh tajemného Jóba. Záměrně říkám tajemného, neboť vůbec nic nevíme o jeho původu. Nevíme, v jaké zemi Jób žil. Nevíme v jaké době žil. Nevíme, k jaké kultuře či náboženství patřil. Ani náznak po celých 42 kapitol. Schválně. Schválně Bible mlčí o dataci a adrese Jóbova života, neboť takový život se může odehrávat kdykoli a kdekoli. Kniha Jób není dávným obrazem z odlehlých končin. Kniha Jób je současným zrcadlem kteréhokoli místa, kde člověka postihnou Jobovy zvěsti.

            Jób žil v pokoji, ve všestranně zajištěné existenci. Nic mu nechybělo. Měl dům, měl ženu a děti, měl zajištěné velmi slušné živobytí. Také dobré zdraví měl, i bohatý kulturně náboženský život vedl. Prostě splněný sen o šťastném životě.  A pak do onoho bezvadného života krutě vstoupí zdrcující zprávy o všemožných pohromách, které na něho přitrhly. Jobovy zvěsti. Jako příval se na něj valí vlny banditů, oberou jej o jeho stáda, jeho zaměstnance pozabíjejí. Co nebylo rozkra-deno, shoří při požáru. Všechny Jóbovy děti zahynou v sutinách domu, zbořeného vichřicí. Následně Jób přijde o zdraví, osype se svědivou vyrážkou, od níž není pomoci. Sedí v popelu a drbe se. Je mu zle a netuší, proč se jeho život rázem obrátil vzhůru nohama. Každé dosavadní štěstí jakoby vystřídal tucet neštěstí.

            Chápete, proč Jóbův příběh nemá ani adresu ani dataci? Jakéhokoli data na jakékoli adrese nás zastihnují Jobovy zvěsti o pohromách. Šmahem se náš život může ocitnout vzhůru nohama. Nepředvídatelně. Nevysvětlitelně. Neštěstí se koná bez zjevné příčiny. O tom je kniha Jób. Jak vstřebat Jobovy zvěsti? Jak se vypořádat návalem pohrom? A hlavně – jak po všech těch katastrofách ještě věřit v Boha? Jak skloubit víru v dobrého Boha se zlou životní situací? Zničený Jób sedí v prachu a popelu, škrábe si palčivé vředy a myslí na Boha. Manželka vybízí Jóba, ať už konečně začne nadávat Bohu, který se k němu tak příšerně chová. Má přece plné právo se ve své mizérii vykašlat na mizériitvorného, mizerného Boha. Ovšem Jób Bohu nezlořečí, potácí se od jedné pochybnosti ke druhé. Handrkuje se s Bohem. To není dávný příběh. To je zrcadlo současnosti. Naší současnosti.

            K Jóbovi přicházejí jeho přátelé a vedou s ním obšírné hovory. Snaží se mu vysvětlit, že určitě udělal něco špatného ve svém životě, že si zasloužil všechny ty pohromy, jež na něho Bůh dopustil. Teologie odplaty. Jób vzdoruje jejich rozumování. Nepřistupuje na jejich pochybnou, přímočarou logiku, že lidské neštěstí je projevem Boží mstivosti.  O mstivého Boha Jób nestojí. Hledá Boha obživujícího, milosrdného, ale všechno hovoří proti němu. Jóbova trýzeň neustává, naopak přátele ji ještě jitří svými taktickými radami, které obsahují mnoho intelektu, ale málo soucitu. Sůl do ran.

Ani Jób, ani jeho přátelé nerozluští hádanku, proč se zlé věci stávají dobrým lidem. Téměř čtyřicet kapitol probírají vše zleva, zprava, shora, zdola.  Mnoho slov, mnoho nápadů může být navršeno, ale co naplat, když duše pořád bolí dál a dál. V samotném závěru knihy Jób uslyší Boží slova. Pochopí, že nikdy pořádně nepochopí. Nenajde řešení svých otázek, najde však vnitřní pokoj. Usmíří se s Bohem. Jób Hospodinu odpověděl: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. … Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. (2n)

Jób je jako vyměněný. Skoro bych si troufnul říci, že se nově narodil. Je znovuzrozený. Umřel dávným představám, že dobrým lidem se musí dařit dobře a zlým se musí dařit zle. Že takhle přehledně Bůh organizuje svět. V Boha odplaty už Jób nevěří. Poznal Boží svět, kde se zlé věci stávají dobrým lidem, a přece pořád je to Boží svět. Svět, kde lidé doufají v Boží pomoc, doufají v záchranu ze strachu, z tísně, z nenávisti. Hlavní oporou člověka v životě není úspěch a zdar, nýbrž důvěra v Boha. Rač mne vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. (5) My nepotřebujeme jasné odpovědi od Boha, potřebujeme stálý dialog s Bohem.

Kapitulace, nebo vítězství. Co vlastně Jób prožívá? Složil zbraně svých námitek a jako poražený se stáhl z boje? Kapituloval před Bohem a jeho složitostí? Anebo zvítězil? Vybojoval novou víru, nový pohled na sebe i na každého člověka? Vybojoval nový pohled na svět a na Boha? Já myslím, že zvítězil a uzavřel mír s Bohem. Ukončil válečný stav. Nezískal sice jasné odpovědi, o něž na počátku bojoval. Získal však jistotu, že i v těch nevyřešených otázkách je Bůh s ním. Immanuel. A také zjistil, že některé bitvy nemá smysl bojovat. I to je cenné vítězství.

Tvrdím, že existují dva druhy Jobových zvěstí. Dosud byla řeč o těch špatných zprávách, o jobovkách oznamujících pohromu. A pak jsou tady ještě ty méně známé jobovky, totiž dobré Jobovy zvěsti, Jobovy výroky po usmíření s Bohem. Spočinutí v Bohu. Změna smýšlení. Proměna pohledu na svět. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. (5) Jób už nechce pokračovat v zoufalství a bezradnosti, nechce pokračovat ve věčném generování námitek. Obrací se k naději. Proto odvolávám a lituji všeho. (6)

Krásně vyjadřuje Jób proměnu svého vztahu s Bohem. Dosud jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Doslova říká: teď mé oko spatřilo tebe. Co z Boha vlastně Jób uviděl? Uviděl Boha nevtěsnaného do pouček. Uviděl Boha trpělivě doprovázejícího člověka na cestě do pochybností. Uviděl Boha, křesajícího z popela víry jiskřičku naděje. Uviděl Boha, který nepotřebuje veliké zázraky, vyhledává však blízký a upřímný vztah s člověkem. Pryč je Bůh Mstitel, Jób vidí Boha Průvodce. Teď mé oko spatřilo tebe.

Nyní se konečně dočkají ti, v nichž hlodá otázka, proč ve vánočním ča-se kážu o starozákonním Jóbovi a nevěnuji se novorozenému Ježíšovi. Pojít-kem jsou Simeonova slova z prvního čtení. Když Josef s Marií přinesou mimin-ko Ježíše do chrámu, poněvadž bylo nutno vykonat jisté starobylé obřady, natrefí nedaleko od vstupu na starého muže jménem Simeon. Byl to člověk spravedlivý a zbožný, jako kdysi Jób, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. (25) Vždycky jsem si Simeona představoval jako rozvážného starce, který po celý svůj život poklidně a odevzdaně očekává naplnění Božích slibů. Proč jsem dal Simeonovi takřka buddhistické rysy věčného kliďase, jenž spořádaně čeká a čeká a čeká a chvíle čekání si vyplňuje modlitbami a písničkami? Pročpak by Simeon měl být vyrovnaný a nepohnutelný hrdina, který na sklonku svého života pronese ukázkový chvalozpěv a pak vzorově zemře? Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení. (L 2,29n)

Simeonova věta mé oči viděly tvé spasení nápadně připomíná Jobovu výpověď teď mé oko spatřilo tebe. Dobrá Jobova zvěst, kterou Jób zavr-šuje svůj dlouhý zápas a dochází pokoje. Co když Simeon po dlouhá léta taky vedl svůj zápas s Bohem? Co když Simeon chrlil na Boha jednu pochybnost za druhou? Co když po léta nemohl umřít, poněvadž stále ještě nedošel pokoje? A teprve až vánoce a maličký Ježíš v plenkách mění jeho pohled na svět. S Božím miminkem náručí konečně od základu jako Jób změnil svůj pohled na Boha. Uviděl Boha, který nepotřebuje veliké zázraky, vyhledává však blízký a upřímný vztah s člověkem. Uviděl Boha nevtěsnaného do pouček. Uviděl Boha trpělivě doprovázejícího člověka na cestě do pochybností. Uviděl Boha, křesa-jícího z popela víry jiskřičku naděje. Nehnat se za divy, které nevystihnu, nýbrž chovat se tiše, jako odstaven dítě u své matky. (Ž 131) Uvidět v malém Kristu počátek záchrany. Copak právě tohle nejsou vánoce? Amen

Lukáš 2,25-35             483, 486; 489; 472; 211; 490             1 Janova 1,1-4

Kázání v neděli po vánocích 28.12.2025.