Nevím, nevím, jestli ti dva poslové v bílém rouchu pronesli opravdu tak uhla-zeně „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ (11) Možná to znělo jadrněji. Naléhavěji. S vyzývavostí, která se nám časem v překladu ztratila. „Hej, chlapíci z Galileje, co tu postáváte a čumíte do nebe?“ Parta učedníků a učednic byla strnulá jako solný sloup. Kristus jim zmizel z očí, ponořil se do oblačné mlhy a oni hledí a hledí. Co si slibují od pohledu upřeného k nebesům? Co chtějí tam nahoře vykoukat? Ježíš právě odešel od svých následovníků a první věc, kterou vznikající církev slyší, je „co tu stojíte a hledíte k nebi?“ Milí křesťané, nebe není hlavní oblastí vašeho zájmu. Vy jste na zemi doma, tady dole. Sem, mezi vás má přijít Boží království. Tady, mezi sebou ho hledejte, nikoli nad sebou.

Co tu stojíte a hledíte k nebi? Ten pohled za nebeskou oponu nás láká a přitahuje. Aspoň trochu poodhalit, jak to vypadá u Boha. Apoštolské vyznání víry obsahuje malinké nahlédnutí mimo náš svět. Ježíšovi říkáme, že po vzkříšení vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího. Vzkříšený Kristus je pravou rukou svého Otce. Představit asi si máme něco jako trůnní sál, kde na vyvýšeném místě sedí panovník a jeho syn, jemuž otec svěřil všechnu vládu, a oni ji nyní plně sdílejí. Tahle představa se opírá o zvyky ve starověkých monarchiích. Nám je asi dosti vzdálená, ale můžeme si z ní vzít důraz na autoritu. Tomu Ježíšovi, tesaři z Nazaretu, který mezi lidmi kázal a činil lásku, který za svou obětavou lásku zaplatil životem, tomu ubitému Ježíšovi, náleží stejná moc jako Vládci vesmíru, Stvořiteli světa. A Ježíšovo přikázání lásky, nový zákon, abychom se milovali navzájem, tento Kristův zákon má stejnou váhu, je na stejné úrovni jako přírodní zákony gravitace či zachování energie. Nebudou-li platit, náš svět, jak ho známe, se zhroutí.  Škrtněte gravitaci, škrtněte zachování energie, škrtněte lásku a svět zkolabuje.

Nechci už více nahlížet do nebeských sfér. Stač mi pouhé nakouknutí. Pro mne samotného je velmi silné následné vyznání odkud přijde soudit živé i mrtvé. Bude soud. Velikou bolestí světa je nedostatek spravedlnosti. Skutečně účinně se podaří odhalit a potrestat jen malou část nepravostí. Spousta podlostí zůstane nepo-stihnuta. Je smutné, je k vzteku se na to dívat. Naše lidská spravedlnost je krátká na spoustu zločinů, podrazů, ústrků, pomluv, klamů, lží, manipulací, násilí, agrese aktivní a pasivní. Už dávní žalmisté nad tím naříkali. Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu. (Ž 43 – EZ 60) Ničemníkům se daří. Ono jim to prochází. Po celá léta, desetiletí, po celý život. Avšak my o svém Spasiteli vyznáváme přijde soudit živé i mrtvé. Ke spáse patří spravedlnost. A ta Boží spravedlnost bude mít široký záměr. I ti, kteří svůj život postavili na bezpráví a až do konce si užívali, ti, na něž pozemská spravedlnost byla krátká, i ti budou souzení. Neboť budou souzeni jak živí, tak i mrtví. Nad žádným zločinem se nezavře voda. Ani smrt není promlčecí lhůta.

Pokud se někdy ocitnete na pravoslavné bohoslužbě, uslyšíte tam v modlitbě zvláštní prosbu: Aby ukončení našeho života bylo křesťanské, bez bolesti, bez zahanbení, v pokoji, abychom dali dobrou odpověď na posledním soudu Kristově.  Dát dobrou odpověď. My bychom dnes řekli: abychom k soudu přistoupili zodpovědně. Je to pradávná představa, že po smrti budeme dávat odpovědi na otázky. Staří Egypťané si představovali, že duše v záhrobí musí odpovědět na hádanky ohledně božstev. To je příliš komplikované a navíc byznys pro kněžstvo, jež náboženské hádanky obhospodařuje. Naproti tomu biblická víra židů a křesťanů počítá s tím, že budeme odpovídat na otázky, které vyvolává náš osobní život. Jde o naši zodpovědnost, nikoli o nějaké kněžské kejkle.

Sestry a bratři, co odpovíte Bohu, až s vámi na věčnosti začne podrobně probírat vaše životy? Já už teď o sobě vím, že tam bude mnoho trapných okamžiků. „Ano, Bože, take cypoviny jsem robil. Odpusť mi.“ Já se ale vlastně na poslední soud těším, neboť při něm rozkryto, co bylo kamuflováno. Bude rozpleteno, co bylo popleteno. Nejasné bude prosvíceno. Pravda vítězí. Vyjde najevo, jak se měli věci dělat dobře, nikoli cypovitě. Těším se, že také vyjdou najevo dobré úmysly, které zůstaly okolím nepochopeny. Nebo se nepovedly, jak měly. Kolikrát jste už byli sprdnuti za něco, co jste neudělali či nechtěli udělat. Ano, i tyto nespravedlnosti budou napraveny. I od těchto nedorozumění budeme zachráněni. To je teprve panečku spása. Všechno si vyříkáme, dáme dobrou odpověď.

Zmíněná pravoslavná modlitba měla původně drsnější podobu: abychom dali dobrou odpověď na strašlivém soudu Kristově. Jak, hrome, přišli na to, že Kristův soud bude strašlivý? Asi potřebovali lidi postrašit peklem, zahnat je do kouta, aby se ze samé zoufalosti konečně obrátili k Bohu. Tuhle strategii pěstoval středověk. Malovaly se velké obrazy, kde jsou lidé tříděni, jedni do života, druzí do ohnivého pekla. Po staletí se dne 2. listopadu na svátek všech zesnulých četla původně latinská báseň o posledním soudu Dies irae, dies illa – Onen den, den hrůzy. „Přinesena psaná kniha, je v ní všecka hříchů tíha, z ní pak Soudce viny stíhá,“ recituje se v jedné sloce. Divné. Hovoříme-li o soudu, říkáme, že přijde soudit živé i mrtvě o Kristu. Našim soudcem nebude nějaký bezcitný zákon. Bezduchý systém pravidel. Nás přijde soudit milosrdný Ježíš. Ten Ježíš, k němuž když přivedli cizoložnou ženu a šermovali kolem platnými paragrafy o popravě, tak Ježíš nebohou ženu zachránil před strašlivým soudem. A podobných případů, kdy Ježíš proti tvrdosti prosazoval slitovaní, podobných případů najdeme celou řadu. Takový Ježíš nás bude soudit, který hříšníkům pomáhá a motivuje k životu v odpuštění. „Jdi, a nehřeš víc.“

Když je řeč o soudu, tak jaképak tresty asi budou udíleny? Už jsem zmínil představu věčného ohně určeného pro odsouzené. Ale copak my můžeme vůbec vynášet nějaké výroky o soudech a trestu? My nejsme soudce, my ne. Ježíš nás varuje před přisvojováním si soudcovské kompetence. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. (Mt 7,1n) Děsí mne lehkost, s jakou někteří skálopevní křesťané pronášejí soudy o druhých lidech na základě svého povrchního pozorování. „Věříš jako já v Ježíše, pak přijdeš do nebe, nevěříš v Ježíše, přijdeš do pekla.“ Brr! Odporná hra na soudce. Pyšná a pošetilá. Našim soudcem bude Kristus, proto vyznáváme, že přijde soudit živé i mrtvé.

Jsem opravdu šťastný, že můj život nakonec nebudou posuzovat žádní tvrdí či natvrdlí lidé, nýbrž Ježíš, který zakusil nespravedlivé utrpení a z téhle nespravedlivé smrti díky Božímu slitování vešel do nového života. On bude soudit spravedlivě. Všechno zlé vyjde najevo, nic nebude ututláno. Kristus říká: Pravím vám, že z každého planého slova, které lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. (Mt 12,36) Budeme souzeni přísně. Každý zraňující výrok, každý zbytečný žvást, o mizerných činech ani nemluvě. Uf. Budeme souzeni přesně a spravedlivě. Žádná křivota, žádná křivda nás u Boha nečeká. Konečně se toho všeho zlého zbavíme. Budeme souzeni spravedlivě a milosrdně, neboť u Ježíše je spravedlnost neoddělitelně spojena se slitováním. Nepřišel jsem, abych odsoudil svět, ale abych svět spasil, přímočaře oznamuje Kristus v Janově evangeliu. (J 12,47) Místo trestu nás čeká odpuštění.

Hned po zrodu církve se objevila mezi křesťany tuze smělá myšlenka, že nakonec budou spaseni všichni. Mluvívá se o ní jenom šeptem, nevytrubuje se z kazatelen. Bůh soudí, nikoli aby hříšníka zničil, nýbrž aby ho napravil. Choulostivá otázka, zkuste si ji někdy položit. Jak si představujeme budoucí spásu světa – zkáza, či náprava? Apoštol Petr kázal o Ježíšovi: On zůstane v nebi, až do obnovení všeho. (Sk 3,21) Všechno nově povstane. Zní to pěkně, ale kde zůstává spravedlnost? To jsme zase tam, kde jsme byli. Že to nespravedlivým projde. Že neponesou žádné důsledky svých ukrutných činů. A co poměr mezi pachateli a oběťmi? Psychologové připomínají, jak traumatizující bývá i po letech setkání pro ty, kterým bylo ublíženo. Další kolo trápení. Mojí ukrajinské známé Nadě před týdnem v neděli ruská raketa zabila na frontě manžela Sašu. To by se jako Naďa a Saša měli potkat v Božím království s tím masovým vrahem a zlodějem dětí Putinem? Je takové smíření vůbec možné? Je vůbec Bůh schopen podnítit takové množství lásky a neznehodnotit při tom spravedlnost?

Nevím, nechci dávat odpovědi. Nejsem soudce. Naštěstí. Soudcem je někdo jiný. Ten, který jako hlavní měřítko stanovil lásku. Zdráhám se přijmout, že by milující Bůh vyřešil hříchy svých dětí tím, že místo hříchu zlikviduje hříšníky. Možná, možná, všechny ty jejich příšerné hříchy vyjdou najevo, budou odhaleny jako nespravedlnost – a budou odpuštěny. Zahlazeny láskou. Možná si my všichni hříšníci namísto trestu s sebou do budoucího láskyplného Božího království poneseme lítost nad spáchanými činy. Někdo větší, někdo menší. V prostředí lásky nás bude mrzet, jak jsme druhým ubližovali svou neláskou. Jak jsme život hloupě mařili zlými činy a špatnými slovy. Možná nakonec zakusíme jak spravedlnost, tak i lásku vrchovatou měrou. Boží měrou. Ale jak říkám, nevím. Nejsem soudce. A proto s velikou úlevou a rád vyznávám, že Kristus přijde soudit živé i mrtvé. Kristus, ne my.  A to je naše záchrana. Amen. 

Jan 15,9-17     333; 60; S 364; 604; 612; Kéž na cestách

Kázání v neděli 2. listopadu 2025.