Když si na výletě udělám přestávku, rád sleduji pohyb oblaků na nebi. Fascinuje mne množství různých tvarů, které se stále mění. Žasnu, jak se kilometry daleko atmosféře tyčí výše nežli Mount Everest. Mraky podněcuji mou fantazii: objevuji bizarní zvířata, obry a příšery. Spolu s nimi vyrážím na pomyslnou cestu do jejich světa.

Mraky představují také důležité badatelské téma, zejména v oblasti počasí a změn klimatu. I přes velké vědecké úsilí nejsou jejich tajemství zdaleka odhalena. Jejich existence je ovlivněna tolika činiteli, že lze jen stěží předpovídat oblačné formy a pohyby.

Oblaka a mraky hrají významnou roli také v Bibli. V rozhodujících okamžicích jsou neoddělitelně spojeny s Boží sebeprezentací. Bůh jde před svým izraelským lidem po odchodu z Egypta v podobě oblakového sloupu. Při předání zákona mluví Bůh k lidu z mraků na hoře Sinaji. V oblaku se vznáší nad truhlou úmluvy. Při Ježíšově proměnění na hoře oznamuje Bůh ze svého oblaku učedníkům: Toto je můj milý Syn, jemu naslouchejte.  

Ježíš tedy stojí v dlouhé tradici, když vyhlašuje, že Syn člověka přijde v oblaku s mocí a velikou slávou. (27) Ježíš cituje ze starozákonní knihy Daniel, která v 7. kapitole popisuje konec světa. Synem člověka je míněn Mesiáš, který se po velkém soudu světa ujme vlády. Ježíš sice vztahuje tyto výpovědi na sebe, nejvíce mu však záleží na tom, aby utěšil svoje lidi. Jim říká: Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. (28)

Oblaka se všemi svými svatými, nedosažitelná, tajuplná, pramen fantazií a tužeb – a teď uprostřed nich Syn člověka, jenž září jako slunce v pravé poledne, jenž ukazuje svoji slávu a nádheru, jenž zjednává mír, spravedlnost a záchranu. Jak skvělá a slibná vize! Nadechneme se, napřímíme, pozvedneme hlavy a jdeme plni naděje do budoucnosti.

Jdeme? Opravdu tak činíme? Nyní, počátkem prosince, mi počasí nedává tolik příležitostí hledět užasle na nebe. Mraků je příliš mnoho. Pro nás, nebohá středoevropská stvoření, úmorné období. Když už se zvedne mlha, nad hlavou se často rozprostře šedivá obloha, která pramálo fascinuje, spíše skličuje. K tomu se hodí úvod dnešního čtení: Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou umírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. (25n)

Znamení bouřlivých změn. Situace ve svět je chaotická, výzvy a problémy jsou mnohé a obrovské, války, přesuny mocenských bloků, moc nadnárodních koncerny a proti nim bezmoc národních politik. Vidíte někde nějakou jistotu, nějaký záchytný bod? Leckdo raději rezignuje na aktuální informace, jelikož ho špatné zprávy příliš zatěžují. Je tuze lákavé pokušení odvrátit se od ošklivého světa, pozvednout zrak a zahledět se do mraků na obloze. Ohromný je protiklad v dnešním evangeliu: na začátku chladnokrevný popis rozvráceného světa a na konci zaslíbení Syna člověka plného moci a slávy v oblacích. Právě tohle nám dnes připadá těžké – jak skloubit neutěšenou realitu s utěšenou budoucností?

Před touhle potíží stojím stále znovu, když chystám kázání. Jak skloubit realitu s nadějí? Ježíš přicházející s mocí a slávou v oblacích je něco úplně jiného, než prožíváme. Jak přiblížit naději sobě a druhým lidem, nám, kteří se v životě musíme vypořádat s rostoucími problémy a výzvami?

Ježíš nám pomáhá tenhle rozdíl překonat. Víra a důvěra podle něj neznamenají, že se ztratíme v nebeských fantaziích. Ježíš obrací náš pohled zpět k zemi, k půdě. Uprostřed světa nás upozorňuje na zázrak, který se opakuje tak spolehlivě, až se pro nás stal samozřejmým. Podívejte se na fíkovník nebo na jiný strom: Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. (30)

Tedy zprvu Ježíš ukazuje znamení zkázy, potom však obrací naši pozornost ke znamení života, uprostřed světa, v našem nejbližším okolí. A vskutku: Bez osobní zkušenosti se znamením života bychom považovali za blázny ty lidi, kteří by nám tvrdili, že stromy a keře stojící nyní jako kostry, bezútěšně holé a prázdné, že tyto pusté útvary se již za pár měsíců zazelenají. Že celá příroda se po zimní strnulosti vzchopí v bujné kráse. Racionální logika na holém dřevě nevidí žádnou budoucnost, ovšem důvěra spoléhá, že přijde jaro.

Znamení zkázy, znamení života. Znamení odehrají důležitou roli ve vánočním příběhu. Anděl v noci zvěstuje pastýřům, že se jim narodí Spasitel, Mesiáš, Pán světa. A pokračuje: Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. (2,12) Vánoce skloubí velké s malým. Syn člověka, mesiáš, který se na konci časů zjeví v oblaku s velikou mocí a slávou, leží jako dítě v jeslích. Musí být krmena a přebalován Marií a Josefem.

Dnešní čtení pochází z poslední Ježíšovy řeči k učedníkům, vyjadřuje jeho odkaz. Nastávají těžké časy. Ukřižováním vezmou za své všechny naděje na jeho moc a velikost. Ježíš nabádá opakovaně své učedníky k bdělosti. Mají mít oči a uši otevřené, aby rozlišovali mezi znameními zkázy a znameními života. Oni ale nechápou, příliš jsou uchváceni obláčkovými sny o moci a velikosti. Do posledních chvil si trapně malují šéfovské posty, které jim udělí Ježíš, až poraz nepřátele a nastolí svou vládu.

Přinejmenším v Evropě jsou poměry pro křesťanstvo podobně kritické. V multikulturní společnosti jsme jen jednou nabídkou z mnoha. Můžeme reagovat jako učedníci kdysi – zavřít  oči před skutečností a ztratit sev nebeských snech  o lepším světě, kde nás čekají šéfovské posty. Anebo můžeme zápasit a dělat, co lze dělat. Nezbytnou podmínkou pro naši činnost je naslouchat Ježíšovu odkazu.

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou, ujišťuje Kristus srozumitelně. (33) Advent byl původně dobou pokání, obrácení a postu. Abychom byli svobodni pro zázrak vánoc, potřebujeme se oprostit od svých iluzí a snů. V tomto světě se těžké časy ukazují jako šance. Po staletí církve napomáhaly vládcům panovat. To už je díky Bohu pryč. Církev nepatří do paláců, nýbrž patří mezi pastýře, kteří ve světě nemají ani moc, ani slávu, ani bohatství. Spolu s nimi se otevíráme pro znamení Mesiáše, Dárce a Zachránce života: dítě v jeslích, bezbranné, zavinuté v plenkách, občas křičící hladem.

Zde vzchází a jde nám vstříc Světlo světa. Zde, a ne v palácích mocnářů či ve vilách bohatých a slavných osobností. Advent – doba pokání, radostného pokání, kdy odložíme nářky nad ztraceným vlivem církve, kdy utlumíme výtky církevním předákům i sami sobě, že jsme málo atraktivní, málo sexy a trendy pro moderní společnost. Uznáváme svou slabost a prázdnotu, Bůh je může naplnit svým požehnáním. Když se zklidníme, utišíme, zmlkneme, pak slyšíme, vidíme a cítíme, jak blízko je Boží království. Necháme se ovlivnit dítětem v jeslích. Jeho slabost a jemnost v nás probouzí laskavost, soucit, starostlivost, lásku. Čili to, co k životu nejvíce potřebujeme.

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Dítě v jeslích nám dává darem to, co sami sobě těžko dáme: důvěru, lásku, naději. Nesměrné bohatství, které nepomíjí, které zůstává, jak píše apoštol Pavel v dopise Korinťanům. Víra, naděje a láska spojuje realitu s budoucností. Přetrvají. Ony budou při završení věků, až Syn člověka přijde v oblaku s mocí a slávou.

Nebe a země pominou. Chladnokrevná analýza z úvodu dnešního čtení nepopisuje žádnou výjimečnou situaci. Střízlivě viděno, my se stále máme čeho obávat. Strach je nám vlastní, neboť nemáme budoucnost, jaká by sahala za hranici několika desetiletí, která zde prožijeme. Nebe a země pominou, a my s nimi. Ještě před nimi dokonce. Všechny nás jednou čeká konec, smrt. Nevíme kdy a jak, všechen život se vytratí. Ale Ježíšova slova zůstanou. Slova o odpuštění, o spravedlnosti a o pokoji, slova o smíření. Takže, jaká znamení si vybrat – znamení zkázy, či znamení života?

Znamení zkázy se nám často nabízejí samy na mobilech, televizních kanálech, sociálních sítích. Hledejme znamení života. Samotný Bůh nezačíná své dílo dalekosáhlými analýzami, velkolepými koncepty či mlhavými utopiemi, nýbrž pěkně od malých počátků. Právě proto má Boží dílo budoucnost. Nechává veliké věci vzniknout postupně z malých. A my jsme při tom. V laskavých slovech, v dobrých činech, v povzbudivých myšlenkách. Jde jen o to si vybrat znamení – znamení zkázy či znamení života. Amen.

Izajáš 63,15-64,3              443; S 12; 406; 330; 345; 127; 147; S 160; 451

Kázání v 2. adventní neděli 7. prosince 2025.

Německou předlohu kázání napsal a laskavé svolení k publikaci jeho českého překladu dal Thomas Muggli-Stokholm, farář ve Švýcarsku.