Sestry a bratři, křest je krásná věc. Našemu čtení předchází kapitola o Ježíšově křtu. Ježíš byl také pokřtěn a tu se z nebe ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil!“ Došlo k hlasité deklaraci toho, kdo Ježíš Kristus je a kdo se k němu hlásí. Křest je krásná věc, což ale neznamená, že po něm bude také vše krásné. Což Vám nemusím dokazovat.

Ježíš se pod vedením Ducha odebere do pouště a postí se. Co je na poušti tak zajímavého? Nikde nic není jen dálky kamení a nějaký ten písek. Jak by řekl Varel Frištenský z Cimrmanovské divadelní hry Dobytí severního pólu: „Já tu nic tak zajímavého nevidím… Co tu je? Prd!“

Proč tedy poušť a proč ten půst? Ježíš ví, kým je a co se po něm žádá, ale takovéto poslání, které se po něm žádá, chce čas, přemýšlení, modlitbu a rozjímání. V poušti, kde je málo co a málo kdo, má prostor i čas si vše ujasnit. Tam přece nemůže být rušen. Přemýšlím, jaké je naše místo, kde nejsme rušeni, a kde můžeme v klidu přemýšlet? Ježíš pro sebe našel takové místo na poušti. Postí se a nakonec vyhladoví.

Tuto středu začala postní doba, kdy jsme my, křesťané, vyzýváni ke zhodnocení našeho dosavadního života a také k postu. V dějinách to byl hlavně půst tělesný, lépe řečeno „jídelníčkový“. A tu si zkusme představit, že se těch čtyřicet dnů striktně postíme a že jsme sami a kolem nás duny ničeho. Nevím, jak vy, ale já bych pokušení v jakékoli formě propadl velmi rychle. A to by to ani nemuselo být pokušení nějaké veliké. Místo čisté vody po jídle pivo a místo ranní modlitby radši dalších 5 minut spokojeného „pochrupkávání“.

Ptám se, jak na tom musel být Pán Ježíš Kristus po těch 40 dnech. Byl na tom asi tak, že si na něj v tuto vyhladovělou chvíli chce pokušitel pěkně došlápnout a hezky si ho povodit. Chce využít jeho ochablosti.

Pokušitel přistoupí a říká mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ďábel útočí na přirozenou lidskou potřebu. Musíme přeci jíst, abychom žili. Ale podle mě se v tomto pokušení skrývá mnohem víc, než jen sbíhající se sliny při pomyšlení na dobrý kus žvance. Ďábel mu v podstatě říká: „Použij svou Boží moc sám pro sebe. Máš hlad? Tak se nasyť chlebem. Předveď zázrak. Vždyť to přece umíš! Ukaž všem, co v tobě je. Kam se hrabe mana na poušti. Mana, která je ti druhý den k ničemu. Ty udělej pořádné chleby. Najez se a nasyť zástupy. Vždyť toho kamení je tu tolik, že zbude i pro ostatní. Utiš hlad a dej druhým. Spoj příjemné s užitečným. Jsi-li Syn Boží, dokaž to!“

Ježíš vydrží. Ani ďábla neosloví a odcituje Písmo. „Ne jenom chlebem budě živ člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Ježíš ví, co je správné, a ví, kdo je. Co by měl co dokazovat!

Sestry a bratři, minulou sobotu jsem byl navštívit svého prastrýce v Pardubicích, který nabízí snoubencům možnost předsvatební přípravy. Prastrýc je vysvěcený jáhen v římskokatolické církvi a tak může oddávat a se snoubenci takto pracovat. Předmanželský pár od něho dostal za úkol zeptat se jeden druhého na jednu krátkou otázku. Otázka zněla: „Kdo jsi?“ Zkusme si ji položit sami sobě. Kdo jsem? Není zas tak jednoduché naleznout odpověď. Vždyť Ježíš na to měl 40 dní a nocí. Když už ale sami o sobě víme, kdo jsme, je otázka, zda to také ví ostatní. Co víte vy dnes třeba o mně nebo o člověku sedícímu nedle vás? Jak si odpovíte na otázku: „Kdo je to?“

Stejně tak mají druzí obraz o mně a o nás všech. Kdo jsme my v jejich očích? Jistě každý z nás o sobě od druhých někdy něco zaslechl. Ať už negativního, tak pozitivního. Slýcháváme o sobě představy druhých na to, kdo jsme, popřípadě čím máme být. To slýcháváme možná ještě častěji

Když se tedy dobereme konce a víme o sobě, kdo jsme, pak může někdo přijít a říct nám: „Tak to dokaž!“ Jsi-li křesťan, odcituj mi 22. žalm! Jsi-li dobrý člověk, přispěj na tuto sbírku! Jsi-li hodný spolužák, poděl se o svačinu! Jestli ti na mně záleží, tak kvůli mně zalži! A takto můžeme pokračovat donekonečna.

Co bych měl co dokazovat! Proč bych měl něco dokazovat? Abych ostatní přesvědčil nebo abych naplnil jejich očekávání nebo abych vypadal dobře v jejich očích? Ne, důležité je že mě zná Pán Bůh. Ten o mně ví vše a ještě trochu víc. To bohatě stačí. On ví, co jsem zač, co mě trápí, co mě těší, v čem jsem dobrý, v čem horší. Proč bych měl co dokazovat. Boha nepřesvědčím, neukecám ho a ani ho neuvedu v omyl. Zná mě a rozhodl se mě ze své převeliké milosti spasit. Tolik k prvnímu pokušení.

Když toto ďáblovi nevyjde, vezme Ježíše, postaví ho na vrcholek chrámu a praví mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, vždyť je psáno: ‚Svým andělů dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“

Ďábel stupňuje své požadavky. Když neuspěl svést Ježíše ke špatnému pochopení sebe sama, možná se mu ho podaří svést k přezkoušení Boha. Ježíš v našem překladu odpovídá, že je také psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Ono by to šlo ale přeložit i jako přezkoušet, vyzkoušet. Tomuto pokušení jsme přece i my vystaveni, nejenom Ježíš, kterého pokušitel nabádá ke skoku. Pokušitel našeptává i nám: „Vyzkoušejte si, jak ten Pán Bůh funguje. Prubni, jestli se něco stane, když se dneska nepřipoutáš v autě, vždyť Pán Bůh tě přeci ochrání, tobě se nemůže nic stát. Vyzkoušej si, jestli tě má Bůh doopravdy rád.“

Kdybych měl dát další příklad, napadá mě scéna z filmu Bombardování. Jedná se o film odehrávající se na konci 2. světové války v nacisty okupovaném Dánsku v Kodani. Je tam církevní škola, kterou spravuje ženský řád a jedna mladá řádová sestra prožívá náboženskou krizi a pochybuje, jestli Pán Bůh vůbec je. Rozhodne si Boha vyzkoušet a políbí tamního nacistického kolaboranta s tím, že pokud ji za to neuhodí blesk, tak se na svět Pán Bůh vykašlal a na ni jakbysmet.

Takhle to ale nefunguje, Boha nemáme zkoušet. Nemůžeme si ho vyzkoušet.

Zaprvé Pán Bůh není automat na zázraky. Nemůžeme do něj házet modlitby jak mince a očekávat, že padnou tři sedmičky v řadě a hurá jackpot.

A za druhé je to přece hlavní známka nedůvěry. Vždyť v partnerských vztazích nezkoušíme partnera, zdali nás opravdu miluje. Důvěřujeme mu. Nevymýšlíme na něj nějaký test věrnosti, jak tomu často bývá v romantických filmech. S tím, že nikoho nezkouším, přichází mnohem důležitější věc a to je právě ta důvěra. Už ve slově důvěra slyšíme slovo věra/víra. Nejen, že mám v Pána Boha věřit, ale já mu mám důvěřovat.  Nemohu ho zkoušet, abych věděl, na čem jsem.

Nakonec ho ďábel vezme na převelikou horu a ukáže mu všechna království světa a jejich slávu. Když se mu Ježíš pokloní, je to všechno jeho. Zde naposledy ďábel změnil strategii, když ho nedostal ve věcích duchovních, možná jej dostane ve věci zemské moci a prestiže. Vše bude jeho, jen když se mu pokloní. Vše bude jeho, když sklopí uši a pokloní se stvořenému, nikoli stvořiteli. Naposledy se ďábel přepočítal.  Ani toto Ježíše nepřiměje, aby mu přitakal. Vyžene jej se slovy, že pouze Bohu se má člověk klanět a jeho jediného uctívat. Ďábel Ježíše opustí a tu přicházejí andělé, kteří jej občerstvují. Ježíš Kristus uspěl a andělé mu dávají okusiti Boží lásky a Boží hostiny.

Co je tedy smyslem postní doby a těch 40 dnů do Velikonoc? Myslím, že to jde shrnout celkem jednoduše.

Pánu Bohu nemusíme nic dokazovat, a když ne jemu, o to víc nemusíme nic dokazovat druhým. Pán Bůh nás zná.

Pro Pána Boha není důležité, že si 40 dnů nedáme maso, nebo pivo, nebo že budeme dřív vstávat, to je jen možný způsob, jak dosáhnout toho podstatného a důležitého. To důležité je obrátit své myšlení a důvěru zpátky k Bohu. Tedy Bohu důvěřovat celým svým srdcem a celou svou myslí. To je pravé obrácení, které v postní době vyhledáváme.

Buďme ujištěni, že Pán Bůh je s námi, když jsme na miskách vah a nevíme, kým vlastně jsme. A buďme ujištěni, že až přejde veškeré pokušení a nesnáze, dá nám občerstvující hostinu, při které už nebudeme muset dokazovat vůbec nic.

Dnes slavíme Večeři Páně, přijměme tedy Boží pozvání k této beránkově hostině a poznejme, jak dobrý je náš Pán. Amen.

5. Mojžíšova 8,1-6          250; 165; Čtyřicet dnů a nocí; 512; 63; 106                            Židům 4,14-18

Kázání praktikanta Jana Traxlera v 1. neděli v postě 22. února 2026