Sestry a bratři, nedávno mne pobavil výrok jednoho amerického politika. „Je těžké dělat prognózy čehokoli, zvláště pak budoucnosti.“ Vskutku úsměvné, jak pravda bývá zamotána do překombinovaných výpovědí. Jistěže lze jen obtížně předpovídat budoucnost. Ovšem na druhou stranu čeho jiného dělat prognózy nežli budoucnosti?

Chtě nechtě jsem si vzpomněl na povedený politikův povzdech, když jsem chystal dnešní kázání, věnované závěrečné části apoštolského vyznání víry: věřím odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen. Naši předchůdci ve víře místo vzdychání, jak těžké je nastínit budoucnost, si troufli o budoucnosti přemýšlet a hovořit. Nezalekli se prognóz, zvláště pak prognóz budoucnosti. A my se k jejich troufanlivosti připojujeme, když vyznáváme svou víru slovy dávného vyznání.  To je opravdu odvážná víra, když mluvíme o budoucnosti. My, křesťané, se nezdráháme domýšlet, jaká bude budoucnost s Bohem. Dáváme podobu své naději. Vložit naději do slov.

Kdyby vám někdo zadal úkol, abyste vybrali tři věci, které si nejvíce spojujete se svou osobní budoucností i s budoucností lidstva, které by to byly? Odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný. Těmito třemi položkami je popsána naše budoucnost.  Dobrý výběr. Pojďme se podívat, proč kdysi zvolili právě tuhle trojici. Hledejme odpověď na otázku, co mne čeká. Co si s sebou pronesu do budoucnosti?

(1) Odpuštění hříchů. S sebou do budoucnosti si nepronesu svoje hříchy. Svoje viny, svoje chyby a přešlapy, svoje zlé úmysly a svoje zlá slova nechám za sebou. Tohle všechno nemá budoucnost. Hříchy nebudou existovat napořád. Hříchy budou odpuštěny. Jednou se završí nekonečný řetězec výčitek, čím kdo komu ublížil. Co kdo vyčítá mně, co já vyčítám druhým, co si vyčítám já sám sobě. Věřím, že odpuštění je možné. Staré viny ztratí význam. Prostě nebudou. Budeme žít bez nich. Taková budoucnost mne čeká, bez provinění.

Jak lze zlikvidovat vinu? Žádný jiný prostředek neexistuje nežli odpuštění. Prominutí, smíření. Trest vinu neruší, akorát za něj dává odplatu. Skutečně zrušit vinu dovede pouze odpuštění. Proto Ježíš sám odpouštěl a učil lidi odpouštět. Nový život nezačne, jestliže se nevypořádáte se starými vinami. Potřebujete se od nich odstřihnout. Když k Ježíšovi přinesli ochrnutého, řekl mu: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ (Mt 9,3n) Pozorovatelům se nelíbilo, jak suverénně Ježíš hovořil o odpuštění. Vždyť odpouštět hříchy přísluší Bohu. Jenže Kristus vtahuje Boží budoucnost už do přítomné chvíle. Když Bůh hříchy odpouští, když jednou v budoucnosti přijde odpuštění, proč už s ním nepočítat teď? Dobrá bude budoucnost bez hříchů, tož udělejme podobně dobrou i současnost. Proč čekat? Nač čekat? Okořeňme si svůj život hojivou budoucností, kde se viny odpouštějí.

Odpuštění hříchů. Někdy je těžké věřit, že to vůbec jde. Křivdy a zranění jsou tak obrovské, že není v lidských silách odpustit. Jaké hrůzy jsou si lidé schopni provést. Násilí, podvody a zrady, zklamání. Snad právě proto vyznáváme odpuštění hříchů.  Věříme, že co není v lidských silách, je v silách Božích. Věříme, že od Boha se odpuštění rozlije i k nám.

(2) Vzkříšení těla. Do budoucnosti si nepronesu svoje hříchy, do budoucnosti si však pronesu svoje tělo. Taková byla starokřesťanská víra. Ovšem jak známo, v životě je těžké dělat prognózy čehokoli, zvláště pak toho, co bude po životě. Jsme zde naprosto na poli fantazie. Lidských představ je obrovské množství. Někdo si myslí, že po smrti není nic. Lautr nic. (Domnívám se, že zastánců téhle teorie není příliš. Lidi spíše chtějí mít alespoň nějaký náznak pokračující existence.)  Někdo jiný si myslí, že po smrti odcestuje nesmrtelná duše někam na onen svět, kde si bude užívat blaženosti či trestu. Podle další varianty se duše přestěhuje do jinačího těla, což si pak ještě x-krát zopakuje. Je pozoruhodné, že v těchto představách se vůbec nevyskytuje původní lidské tělo. Tělo jsme vymazali, jako kdyby bylo na obtíž. Jako kdyby se mnou nemělo co dělat. Jak pošetilé! Vždyť bez těla nemůžu být. Tělo rovněž určuje kvalitu mého života. Doslouží-li tělo, dožil jsem.

Líbí se mi, že naše víra počítá s tělem. Nemodeluje si nějaký paralelní, virtuální svět, v němž tělo není potřebné. Bez těla se prostě neobejdeme, proto ono i do naší budoucnosti. Vzkříšení těla není originální křesťanská myšlenka, převzali jsme ji od židů. Ostatně jako mnoho jiných myšlenek. Moudře prozkoumali svět. Ovšem v našich Biblích bychom ve Starém zákoně nalezli vzkříšení jen v slabých náznacích. Víra ve vzkříšení se rozšířila v době makabejské, čili v onom mezidobí mezi Starým a Novým zákonem. Tehdy v boji proti nespravedlivým a bezbožným cizákům padlo mnoho věrných. Nad jejich oplakávanými mrtvolami se rodila víra ve vzkříšení: Bůh to tak nenechá. Kdo položil svůj život pro víru, dostane život zpět. Ti, které smrt rozdělila, se setkají. Matky opět uvidí své padlé syny a budou se společně radovat. V Ježíšově době byla tahle víra už hodně rozšířená, zcela přirozeně se stala základem křesťanství.

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zes-nuli, abyste se nermoutili jako ti, kdo nemají naději. (12) Perspektiva pro zesnulé. Zdá se, že naděje na nový život, naděje na vzkříšení těla zajistila prvotní církvi značnou atraktivitu. Prvních tři sta let křesťanství nebylo vůbec snadných. Římská říše církev nenáviděla, házela jí klacky pod nohy či ji přímo pronásledovala. Přesto se evangelium o Kristu nezastavilo. Noví posluchači byli přitahováni. Křesťané totiž jasně hlásali naději pro zesnulé. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (5,10) Budoucnost nepatří jenom živým, ale i zesnulým. Vzkříšení těla. Jedni u druzí být ve společenství se vzkříšeným Kristem.

(3) A život věčný. Prosím pěkně, jaké prognózy chcete dělat o vděčnosti? O čem mluvíme, když říkáme život věčný? Někomu je blízké vědomí, že můj život nespěje do zkázy, nýbrž bude trvat na věky v Boží blízkosti. Proč ne? Mně osobně je ale vlastní trochu jiné pojetí, možná jste ho už taky zaslechli. Ve velkém nicejsko-cařihradském vyznání se místo o věčném životě mluví o životě budoucího věku. Budoucí věk, budoucí epocha, budoucí éra. Tahle doba není úplně zdravá, není zrovna šťastná. Ale nastane nová doba, nový svět, nový věk a v tomhle novém Božím věku bude zakotven i náš nový život, život věčný.  

Sestry a bratři, dovolím si uzavřít kazatelskou řadu o vyznání víry velikým obloukem. Před 141 lety dostal náš sbor kalich k večeři Páně darem od německých evangelíků z městečka Wehlau. Nacházelo se ve východním Prusku, nedaleko od Königsbergu, česky Královce, dnešního Kaliningradu v ruské kaliningradské oblasti. Město bylo zničeno za druhé světové války, obyvatelstvo vysídleno, z kostela zbyla ruina. Na závěr dnešních bohoslužeb budeme zpívat píseň, na niž jsem nedávno narazil. Její slova zbásnil Hans von Lehndorrf, který z oné oblasti pocházel. I ve Wehlau byl. Jeho rodina patřila k aktivním Hitlerovým odpůrcům, bratranec byl popraven za přípravu atentátu na Vůdce.  Lehndorff zažil drtivý příchod Rudé armády, viděl rozvrat civilizace zapříčiněný válečnými událostmi a jako lékař ještě dva roky setrval v oněch šílených podmínkách, než přesídlil do Německa. Z jeho tehdejších poznámek později vznikla strhující kniha Východopruský deník. V předmluvě se píše o víře: „Pouze osobní silná víra umožnila Lehndorffovi, aby se uprostřed chaosu nezbláznil. On ví, že jedině silná pomocná ruka může zmírnit nouzi. Nachází podobně smýšlející, kteří spolu s ním příkladně pomáhají. Svým pevným postojem dávají mnohým lidem sílu k přežití.“

Víra a společenství a pomoc a síla žít. To všechno souvisí dohromady. Mám rád vyznání víry. Třebaže každý věříme jinak, vyznáváme, že sdílíme společný směr. Víra nás spojuje kolem kalicha, v modlitbách, ve slovech písní. Víra nás spojuje s lidmi, které dobře známe, které známe málo i s těmi, které vůbec neznáme. Vyznáním si dáváme najevo, že patříme k sobě. Že na těžkosti naší doby hledáme pomoc u Pána Boha. Ještě jednou ocituji s předmluvy větu o Lehndorffově víře: „Pouze osobní silná víra mu umožnila, aby se uprostřed chaosu nezbláznil.“ Nezešílet uprostřed nedokonalého světa, ale věřit, že existuje směr, kudy dál. Náš svět není hotový, potřebuje proměnit. Náš svět a náš život v něm není hotový, má u Boha otevřenou budoucnost. Tomu věřím, to vyznávám. Bohu díky. Amen.

Matouš 9,1-8    615; 421; 750;432; S 110, Přijď, navštiv                 Za 9,9n

Kázání v 1. adventní neděli 30. listopadu 2025.