Naděje umírá poslední, říká se. Lidské doufání má velikou setrvačnost. I když se věci kazí a kazí, dokážeme si dělat takřka do nekonečna naděje, že všechno nakonec nedopadne zle, že to vlastně všechno dopadne dobře. Dovedeme naděje své i cizí pěstovat pomocí různých průpovídek. „To bude dobrý. Musíš to brát z té lepší stránky. Všechno zlé je pro něco dobré.“ Anebo „časem všechno přebolí.“ Inu: naděje umírá poslední.

            A teď si představme ony tři ženy, které kráčely nedělním jitrem k Ježí-šovu hrobu. Jejich naděje už nežila. Zemřela. Nic po ní nezůstalo. Ještě před pár dny měly mezi sebou Ježíše plného života, a nyní je mrtev. Tuze moc si od Ježíše slibovaly. A nejen ony. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma byl vskutku trium-fální. Dodnes se naň vzpomíná při květné neděli. Lidová veselice v ulicích svátečně naladěného města vzbuzovala naděje i v nezaujatých pozorovatelích. Což teprve v těch, kteří Ježíše už léta znali. Slyšeli ho často kázat, že Boží království je blízko. Jakoby se královským vjezdem na oslátku přes prostřené pláště a ratolesti Boží vláda přiblížila. Ježíš, který byl k potřebným lidem tolik laskavý, to by panečku byl král! Moudrý, pozorný, skromný. Obyčejným lidem by se hned žilo snáz. A snáz by se jim také věřilo v Boží dobrotu. Jenže jak víme, Ježíš se nechopil vlády nad Jeruzalémem, natož nad světem. Byl zatčen, týrán, popraven. Co se stalo s nadějí Kristových učedníků a učednic? Kam se podělo všechno jejich doufání v Ježíše Nazaretského? Výsledek nebyl vůbec slavný. Psáno je: Když začali bít pastýře, ovce se rozprchly. (Mk 14,27)

            Naděje umírá poslední, říká se. Zde naděje umřela, ale zmíněné tři ženy žijí dál. Naděje vkládané do Ježíše jsou dávno pasé. Jediné, co se Ježíše týká, je dokončení jeho pohřbu. Ženy s sebou nesou vonné masti, aby podle tehdejšího zvyku pomazaly mrtvé tělo. Už si nic od Ježíše neslibují. Skončila jeho pozemská pouť, co tedy více čekat? Nebohé ženy. Jejich dosavadní smysl života byl totálně zklamán, zhroutil se. Jejich naděje přišla o velkém pátku nazmar. Přesně podle slov apoštola Pavla: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (19) Ony od něj očekávaly život, ne smrt. Mluvím nyní sice o ženách, směřujících na hřbitov, ale totéž platí i o mužích-apoštolech. I oni od Ježíše velmi mnoho čekali, a nyní jsou velmi rozčarováni. Kdoví kam ve své beznaději zalezli. Ženy šly aspoň dotáhnout smuteční obřad…

            Na co myslíte vy, když jdete na hřbitov? Nebo když jdete přímo na pohřeb? Mně se hlavou honívají myšlenky o lidském údělu. Co jsme my lidi vlastně zač? Náš vyhrazený věk je tak sedmdesát let, možná když jsme při síle osmdesát. (Ž 90,10) Jsme potomci Adamovi, lidští synové a dcery, a smrt se s námi vleče od samého počátku. Adamem to začalo. Jak píše apoštol: smrt vešla do světa skrze člověka a v Adamovi všichni umírají. (21n) Snad ty tři ženy myslely na totéž, snad o tom spolu rozmlouvaly. Že Ježíš je také synem Adamovým, Synem člověka, a že tedy i jej dostihla a postihla smrt. Jenže tak krutě a tak brzy. Vždyť ani zpola nedosáhl kýžené sedmdesátky. Taková škoda – životní síly měl na rozdávání a těch dobrých nápadů, kterými mohl druhé nadchnout. Jeho smrt byla opravdu hrozná.

            Smrt je úporný nepřítel. Každého porazí na lopatky. A my to víme. Až moc dobře víme, že jednoho dne přijde okamžik, po němž už nebudeme žít. Naděje prý umírá poslední. Ale jednou umře spolu s námi. Tři ženy z evangelia to vědí. Také kdysi doufaly, že život půjde bez zádrhele plynule dál a nahoru. Jejich naděje však zemřela spolu s Kristem. Nevíme, jak ženám ubíhala jejich beznadějná cesta. Avšak víme, jak skončila. U prázdného hrobu jim dva muži v zářivém šatu oznámili, že Ježíše v hrobě hledají marně. Je pryč. Byl vzkří-šen. Kristus žije. Ale žije jaksi jinak. Nestal se živým tak, jako dřív. Nestal se živým tak, jak by jeho příznivci chtěli doufat. Byl mrtvý. Smrt jej zasáhla. Smrt nelze obejít. Vynechat ji, vyhnout se jí a žít natrvalo. Takovým nepřerušeným životem Kristus nežije. Byl mrtvý a byl vzkříšen k novému životu. Oni ho vidí živého, vidí ho svýma očima. Tu a tam se jim ukazuje, vysílá je do světa a dává jim plnou důvěru, že dílo spásy zvládnou v jeho Duchu.

            Ženy odcházejí od hrobu. Zatím asi ještě moc nevěří, spíše mají pěkně nahnáno. Bojí se, ale postupně začnou chápat. Pochopí, co se stalo, pochopí, že nás neovlivňuje pouze Adam svou smrtelností, nýbrž že nás ovlivňuje i Kristus svým vzkříšením. Apoštol Pavel výstižně napsal: Jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. (21n) Pavel smrt neobchází, nevytěsňuje. Plně s ní počítá a počítá s ní i u Pána Ježíše. Prostě smrt je. Smrt existuje a drtí nás nemilosrdně jako ten nejhorší nepřítel. I Krista rozdrtila. Bible je střízli-vá a smrt nezastírá. Nevzbuzuje plané naděje, nerozvíjí chlácholivé průpovídky typu „všechno samo dobře dopadne.“ Je až zarážející, jak lidé, kteří odmítají křesťanství coby málo rozumové, sami – velmi nerozumně – smrt zastírají. Prý je smrt jen jakási neškodná přestupní stanice z jednoho těla do druhého, pře-stupní stanice v bezcílné jízdě na reinkarnačním kolotoči. Ne, ne, ne. Smrt je silný a hrozný nepřítel. Jen se zeptejte rodičů, kteří přišli o dítě. Jen se zeptejte vysíleného člověka, který bezmocně odpočítává dny, v nichž nemá zalíbení.

            My křesťané od apoštolských dob mluvíme hodně o smrti. Nikoli však proto, abychom se jí strašili a kvapně organizovali poslední pořízení. Mluvíme předně o utrpení a smrti našeho Pána. On skutečně zemřel, a to smrtí v té nej-horší mučivé podobě. Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do říše smrti. Třetího dne vstal z mrtvých. Byl vzkříšen. Vzkříšení neznamená nový start jenom pro Ježíše, nýbrž také pro nás. První vstal z mrtvých Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. (23) To je základ naší víry. Vzkříšený Kristus má moc prosadit život také pro nás. Nic mu v tom nezabrání. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil … Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní nepřátele pod jeho nohy. (24n) Smrt je sice mocná, ale nebude vládnout věčně. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt. (26) Víme o své smrtelnosti, ale zároveň spoléháme na Boha. Že naši smrt přemůže.

Na hřbitově ve vesnici jménem Godrikův Důl se nachází náhrobní kámen, do něhož je vytesán právě tento biblický verš. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt. V hrobě jsou pochováni Lily a James Potterovi, rodiče známého čarodějnického chlapce Harryho Pottera. Zemřeli krátce po Harryho narození v boji proti Pánu zla Voldemortovi. Nejsem sám, kdo má rád tento pohádkový příběh. Na pohádkách je pěkné, že uprostřed vybájeného obsahu v sobě nesou i jistou dávku moudrosti. Pán Zla se bojí smrti a snaží se ji potlačit, a to i za použití těch nejvražednějších nástrojů. Mladý Harry se také bojí smrti, ale ještě více miluje, nežli se bojí. Má rád své přátele. Jiný nástroj na smrt nežli láska neexistuje. Proto Harry překoná smrt a porazí svého nepřítele Voldemorta, který prostě nikoho nemiluje. Jiný nástroj na smrt nežli láska neexistuje. Tuto hlubokou velikonoční moudrost vložila Joaenne Rowlingová do samotného závěru svých sedmi veleúspěšných knih. Pro většinu čtenářů a filmových diváku znamenají především zábavu, ale já jakožto farář a teolog si troufám tvrdit: Harry Potter je odvážným, košatým a trefným výkladem biblického verše z Pavlovy epištoly Korintským: Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.

            Sestry a bratři, pokud hledáte klíč k velikonocům a k jejich pochopení, tady ho máte: Jiný nástroj na smrt nežli láska neexistuje. Kristovo vzkříšení není od přírody, nedošlo k němu na základě přirozených procesů. Kristus dostal nový život jako nepřirozený dar Stvořitele. Díky lásce mrtví budou žít. Jiný nástroj na smrt nežli láska neexistuje. A jestliže láska díky Bohu vítězí nad smrtí, tím spíše nám ve všedních dnech pomůže, když v nich necháme vést láskou. Taková je cesta života. Nenávist vede do hrobu, z hrobu ven vyvádí láska. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.  A proto: Kristus byl opravdu vzkříšen. Haleluja. Amen. 

Lukáš 24,1-12                        557; 553; 549;647; 146; 238; 384      1 S 2,1-2.6-8a

Kázání ve velikonoční neděli 5. dubna 2026