Zvláštní protiklad se nachází v evangeliu o Ježíšově vzkříšení. Paradox je uhnízděn v samotném zárodku naší víry. Věci neběží tak, jak mají. Tři ženy našly prázdný hrob, Ježíš je pryč. Mládenec v bílém rouchu jim vysvětluje, že byl vzkříšen, a dává jim instrukce, jak mají s novou situací naložit. Nebojte se – jděte k učedníkům – a řekněte jim. Tři jasné instrukce: nebát se, jít, říci. Jenže situace je natolik převratná, že zmíněné již tři ženy udělají všechno přesně naopak. Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas.  A nikomu nic neřekly, bály se totiž. (8) Měly jít, ale běží, měly říci, ale neřekly, měly se nebát, ale bojí se. Všechno je naruby.

            A aby těch protikladů a paradoxů nebylo málo, tak evangelista Marek tady svoje evangelium ukončí. Doslova a do písmene ho utne. Nikomu nic neřekly, bály se totiž. Tečka. Cože, neměl by povědět ještě něco? Neměl by ještě něco přidat? Povědět o tom, jak se lidé setkali se vzkříšeným Kristem? Nejstarší ruko-pisy evangelia zde opravdu končí. Uťatý závěr. Později byly dopsány dodatečné závěry, jeden z nich, ten nejrozšířenější, máme i v našich Biblích. Badatelé upo-zorňují, že není napsán Markovým jazykem, někdo po Markovi cítil potřebu doplnit, co se dělo pak. A čtenář nemusí být moc velký badatel, aby zjistil, že se vlastně jedná o výtažek z ostatních tří evangelií. Stručný sumář toho, co napsali jiní.

            Originální Markův konec evangelia je velmi strohý. Prvotní reakce na vzkříšení je křečovitá, nerozvinutá, zaseknutá. Nikomu nic neřekly, bály se totiž. Evangelista Marek provokuje. Schválně nechá konec takhle otevřený. Můj učitel na teologické fakultě Jiří Mrázek tvrdí, že Marek neudělal za evangeliem tečku, nýbrž dvojtečku. Povedený příměr. Nikoli tečka, šlus, konec, finito, nýbrž dvojtečka. Je zapotřebí něco dodat. Milí čtenáři, vy sami se postarejte o pokračování. Doplňte, co chybí. Sami dopovězte, co následovalo.

            Evangelista Marek provokuje. Provokuje k otázkám a k odpovědím. Ženy nikomu nic neřekly, bály se totiž. Aha, a jak je tedy možné, že my jsme dnes tady a hovoříme o vzkříšení? Jestliže ony nic neřekly, jak jsme se o vzkříšení dozvěděli? A když se ony bály – padla na ně hrůza a úžas – proč my se nebojíme? Ta odpověď, to je naše víra. Ježíš byl vzkříšen, prolomil vládu smrti, přemohl i náš strach. O tom nelze mlčet. Po první reakci na prázdný hrob, po reakci, která byla ustrašená a zamlklá, po první reakci přišla reakce druhá a třetí a další a další. A tyhle další reakce už byly jiné. Exploze radosti, strach ze smrti ustupuje, touha sdílet naději nám otevírá ústa. My, křesťané 21. století, my čeští evangelíci a evangeličky, my, sbor shromážděný tady v Poličce, my jsme živým pokračováním za Markovou dvojtečkou. Velikonoční písničky jsou písně prosti strachu. S 461 – Nebojte se, radujte se, Kristus slavný vítěz z hrobu vstal.

            Ženy nikomu nic neřekly, bály se totiž, píše evangelista Marek, jelikož ví, že u strachu a mlčení nezůstalo. O zmrtvýchvstalém Ježíšovi se po počáteční zaraženosti mluví. Evangelium explodovalo a vymrštilo do dějin spoustu výpovědí o vzkříšení. Tisíce a desetitisíce lidí promluvilo ze své víry o své víře. Pokusy vystihnout, co znamená vzkříšení. Schválně vám dnes uvedu některé z nich.

            Miloš Rejchrt se v normalizačním Československu písničkou „Šly z rána ke hrobu“ s lehkostí sobě vlastní vysmál komunisticky ateistické pompě kolem smrti. „K čemu jsou balzámy, hroby a mauzolea, když je dnes před vámi svátek vzkříšení těla?“ Komunisti dovedli po smrti nabídnout jenom nabalzamovaného Lenina v rakvi, my křesťané se radujeme z Krista vzkříšeného k životu. Později podobně rozjímal o Rudém náměstí v Moskvě katolický kněz Tomáš Halík. Fronta lidí před vystavenou mrtvolou: Zde je. Tady leží bezduchý vůdce světového proletariátu. Naproti tomu v evangeliu anděl u hrobu říká: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“ Propastný rozdíl v pohledu na smrt.

            Na jaře 2022 k nám dorazila první mohutná vlna ukrajinských uprchlíků. Krátce nato byly velikonoce a někteří se v Krouně vydali do kostela. Po boho-službách mi říkali: „Proč je to u vás takové smutné? U nás se na velikonoce objímáme a líbeme.“ Ano, znal jsem to z ruské literatury, Tolstého román Vzkříšení se k velikonocům přímo vztahuje.  A pak jsem to zažil i s velikonoc-ním pozdravem „Христос воскрес! Воистину воскрес!“ Pravoslavní se o ve-likonocích nezdraví slovy „Dobrý den“, nýbrž „Kristus byl vzkříšen“ a protějšek odpoví „Skutečně byl vzkříšen.“ A pak následuje ono objetí a polibek. S kaž-dým známým, kterého v ten den potkáte, se takto pozdravíte. Svátek je zcela prodchnut mimořádností.

            Věta … třetího dne vstal z mrtvých není pouhou výpovědí v privátním vyznání víry. Hovoříme o světodějném okamžiku. Profesor teologie Jan Milič Lochman vzpomínal na závan křesťansko-marxistického dialogu v šedesátých letech.  Křesťané hovořili o vzkříšení jako o odporu vůči mocnostem smrti. „Tu někteří marxisté porozumivě naslouchali: zvěst o vzkříšení obsahuje mnohem víc než muzeální mytologický prach.“ (Krédo 162) Švýcarský kazatel Leonhard Ragaz zdůrazňuje, že se Bůh se zastává života. „Věříme ve vzkříšení všeho podupaného a ubitého, ať už to jsou věci, lidé, jednotlivci či národy. Průlomem hrobu, který prorazil Kristův kříž, proniká do světa proud vzkříšení a života.“

            Na jednu stranu jsou takové triumfalisticky optimistické věty pěkné, na druhou stranu ale zůstává Ježíšovo vzkříšení velmi křehkou a stěží uchopitel-nou záležitostí. Neexistují pro ně žádné historické důkazy. Pražský novozáko-ník Josef Bohumil Souček používal trefné slovo, že vzkříšení je „nefotografova-telné“. Nelze ho zachytit a kdykoliv si ho postavit před oči. Profesor Petr Pokorný, který také párkrát kázal zde v Poličce, napsal o vzkříšení:  „Nejde tady o zázrak v tom smyslu, že by tu Bůh porušil řády dané světu, ale o událost, při které došlo k odhalení skrytého, ale stále platného vztahu mezi lidským životem a Bohem.“ (Apoštolské vyznání 92n) Napořád platí: Bůh obnovuje lidský život. S 461 – Nebojte se, radujte se.

            Společně zpíváme. Víra ve vzkříšení má veřejný či společenský rozměr. Vytváříme společenství, které se hlásí ke vzkříšenému Kristu. Ovšem vzkříšení má i soukromý, niterný dopad do srdce každého věřícího, do srdce každé věřící. Ztrácím strach ze smrti, poněvadž Ježíš smrt porazil. Získávám zvláštní pokoj a mír v hloubce své bytosti. Nic ve mně nesahá hlouběji nežli jistota, že moje budoucnost je u Boha, dárce života. Vždyť Vzkříšený přichází k učedníkům a opakovaně je zdraví Pokoj vám. Předává pokoj, jaký svět nemůže vyprodukovat. Farář Luděk Rejchrt o něm píše: „Protože jeho pokoj není hřbitovní klid, ale tvůrčí síla Božího království, nemůžeme jej zaměnit za myšlenkovou a životní pohodu či dokonce za stoickou povznesenost nad palčivé problémy světa. Ježíšův pokoj neodstraňuje napětí a otazníky, boje a zápasy, nepřemalovává temné skutečnosti života na růžovo, ale jde do toho všeho s námi. Jde do našich starostí, obav a pádů, nejistot a selhání, abychom nezůstali jako poražení, ale došli k vítěznému cíli.“ (Věřím 159)

            Sestry a bratři, když ve vyznání říkáme „třetího dne vstal z mrtvých“, má to pro každého jiný nádech. Každý z nás má svoji vlastní zkušenost se vzkříšením, jež odstartoval Kristus. Každý se po svém upínáme k životu. Každý a každá jinak doufáme v přemožení smrti. Ale je to v nás. Ta důvěra, ta naděje, ta víra. Nikdo nám ji nevyvrátí, nikomu ji však ani nedokážeme. Vzkříšení je pro nás bytostné, neodmyslitelné. Každý jsme se se Vzkříšeným setkali jinak a to nás proměnilo. Tomáš Špidlík o dokazatelnosti vzkříšení poznamenává. „Má-li někdo rád poezii, hudbu, umění a budou-li mu v rodině dokazovat, že je to nesmysl a že to škodí normálnímu vývoji člověka, jistě bude pak sbírat důvody, výroky a svědectví velkých lidí, ze kterých je vidět, jak umění člověka šlechtí. Nečte ovšem básně pro tyto důvody, ale proto, že vidí něco, co druzí nevidí, má oči pro skutečnost, která je jiným uzavřená. … Nač potřebuje důkazy o užitečnosti hudby pro život ten, kdo bez ní nemůže být?“ (Ve službě slova A 61n) Nač potřebuje důkazy o vzkříšení ten, kdo bez něho nemůže být?

            Sestry a bratři, zaznělo dost hlasů. Vidíte, prolomilo se prvotní mlčení, počáteční strach byl překonán pokojem a radostí. My dopovídáme evangelium. Záplavou citátů jsem možná tak trochu navodil dojem, že když oni už tak moudře psali a mluvili, je všechno vyřízeno. Není. Amen. 

Ozeáš 6,1-6                178; 238; S 461; 540; 594; Kristus byl vzkříšen       

Kázání v neděli 26. října 2025