Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Navenek zahlédnete kluka s holkou, jak se vedou za ruku, a vy celkem jasně vidíte, že se mají rádi. Ovšem jak velmi bublá a vře láska v jejich nitrech, to nevidíte. Anebo spatříte někoho plakat. Nemusí hlasitě vzlykat, stačí slzy v očích. A vy víte, že prožívá něco smutného, ale hloubce onoho smutku nerozumíte. Je rozdíl, co se odehrává viditelně a co zůstává neviditelným.

Podobně je tomu s velikonocemi. My dokážeme celkem snadno hovořit o tom, co se děje navenek. Že ukřižovaný Ježíš byl pohřben, že po uplynutí svátečního klidu šly ženy ke hrobu s mastmi, aby dokončily pohřební obřad. Víme, že našly prázdný hrob s odvaleným kamenem. Že nechápaly, co se stalo. Že jim jakýsi rozzářený posel pověděl o Kristově vzkříšení.  A že pořád nechápaly, co se stalo. A pak že vyrazily k učedníkům, sdělily jim svoje zážitky. A ani oni z toho všeho nebyli moudří. Věřili? Nevěřili? Těžko říci. Možná že víra je napořád balancováním mezi jistotou a pochybností. Jako provazochodci kráčíme vratkým krokem a neustále vyvažujeme, čemu lze věřit, čemu věřit nelze. O čem lze pochybovat, o čem pochybovat nelze. Věříme, balancujeme.

Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Kdybyste se zep-tali učedníků, kteří byli v Jeruzalémě v den zmrtvýchvstání shromážděni za zav-řenými dveřmi, zdali věří či nevěří v Kristovo vzkříšení, asi by vám nebyli schopni odpovědět. Vnější okolnosti znali. Viděli prázdný hrob. Byli se na něho podívat. Ale co prázdný hrob znamená pro jejich nitro?  Balancují. Zvláštní stav mezi nevírou a vírou. Nevědí, na jakou stranu se přiklonit. Tolik, tolik by si přáli, aby Ježíš byl doopravdy živý. Aby smrt nad ním nevládla. Ale na druhou stranu se nechtějí úplně zbavit kritického rozumu: mrtví přece z hrobu neodcházejí. Tak jak tomu s Ježíšem je? Žije, nežije? Balancování. Oni se nemají podle čeho rozhodnout.

A pak mezi ně přijde Ježíš. Nečekaně. Nevypočitatelně. Zničehonic je mezi nimi. (Třebaže dveře byly zavřené.) Celé je to divné. Sotva pochopitelné. Ale cosi se zlomí. Učedníci uvěří. Konečně dostali onen impuls, který překlopí jejich nejistotu. Už věří. Už doufají, že smrt nepovládne na věky. Vzkříšený Kristus v nich probouzí neobyčejnou důvěru v Boží obrovskou sílu a úžasnou moc. (16) Stvořitel světa nově tvoří zničený život. Když díky Bohu svět vznikl z ničeho, proč by nemohl vzejít život z uzavřeného hrobu? Učedníci uvěřili ve Vzkříšeného a doufají, že vzkříšení se týká i jich. Jenže ten Vzkříšený se jim za chvíli ztratí z očí a pro ně opět začíná ono balancování mezi viditelným a neviditelným.

Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Evangelisté nám popisují prázdný hrob a pak ona neuchopitelná setkání Vzkříšeného s učedníky i učednicemi. Jakžtakž chápeme, co se dělo navenek. Ale co se dělo uvnitř? Jak se zrodila víra? Zde nám přichází na pomoc apoštol Tomáš. Nevěřící Tomáš se mu říká. Zasloužil by si lepší přízvisko. Mně by se mnohem více nežli nevěřící Tomáš zamlouvalo označení zápasící Tomáš. Poněvadž on nebyl umanutě nevěřící. On zápasil o víru a zápasil o víru mnohem více nežli zbylí apoštolové. Oni se setkali se Vzkříšeným napřímo, on měl vzkříšení z druhé ruky. Chyběl, když jeho druhové dostali impuls k víře skrze setkání s Ježíšem. On ten impuls nedostal. Zná jenom vnější okolnosti, jeho nitro žádný výrazný impuls nedostalo. Nevěřící Tomáš je zápasící Tomáš. Tomáš zápasící o víru. Na rozdíl od druhých neviděl a přece usiluje o tutéž víru, jakou mají ti, kdo viděli. Víte, on ten Tomáš k nám má mnohem blíže než ostatní apoštolové. My všichni jsme v Tomášově pozici. Usilujeme o víru, aniž bychom viděli. Tomášův zápas se završí, když Ježíše spatří. Skoro, skoro si na něho sáhne. My ale setrváváme ve výchozí Tomášově pozici. Vzkříšeného jsme neviděli. Co se týče víry, nejsme nevěřící, jsme zápasící o víru. Však také Ježíš náš zápas ocenil. Blahoslaveni, kteří neviděli, a uvěřili. (J 20,29)

Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Velikonoční dění jsme schopni popsat zvenku. Před týdnem jsme velikonoce prožili, oslavili jsme vzkříšeni. Radostně jsme zpívali, byli u večeře Páně, děti sbíraly sladkosti na zahradě, poseděli jsme spolu, besedovali, cítili se svátečně.  Ale co se odehrálo uvnitř? Co se v nás změnilo? Změnilo se něco? Co velikonoce proměnily? Máme více radosti, více síly, máme více naděje, víry, lásky? Když už velikonoce proběhly navenek, proběhly i uvnitř?

Nevěřící Tomáš, kterému už nechci říkat Nevěřící, raději Zápasící. Tedy Zápasící Tomáš je krásným příkladem velikonoční proměny. Nevím jak vy, ale já se s ním cítím být trochu na jedné lodi. Taky zápasím o víru, taky se ptám, proč bych měl věřit něčemu, co jsem neviděl. Ale zároveň tomu toužím věřit. Kde najít argumenty pro víru, odkud se bere ten impuls, jenž překlopí pochybnost do radosti?

Nakonec přichází básník. Popisná slova mnohdy nestačí. Reportáže jsou dobré pro představu vnějších dějů, dění v nitru je však zapotřebí vylíčit jinak. Jiným stylem, jiným jazykem. Sáhnout po řeči obrazů, kde si člověk musí ještě leccos domyslet a právě v onom domýšlení se překlápějí naše niterné úvahy směrem k víře. Prorok Izajáš žil dávno před Ježíšem Nazaretským. Takových pět, šest století. Ale už ve své době se snažil vystihnout, jak a čím se lidská nedůvěra mění v důvěru. Kterak se odstup vůči Bohu mění v blízkost a ze vzdoru se stává odevzdání. Naslouchejme nyní opět Izajášovým slovům jako básni. Jako básni o novém začátku, kterou lze vztáhnout na velikonoce, na Tomáše i na nás a naše zápasy.

„Ke komu mne chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý. (25) Velikonoce nemají srovnání. Neexistuje nic analogického ke vzkříšení. Bůh nemůže být stavěn na roveň ředitelům, dramaturgům, politikům manažerům, kteří organizují všelijaké akce. Bůh pracuje uplně na jiné úrovni.

„K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“ (26) Nemá smysl snažit se pochopit vzkříšení v rámci přírody. Nelze ho vysvětlit žád-ným přirozeným procesem. Výmluvnější souvislost poskytuje stvoření. Jako byl Boží mocí stvořený vesmír, touže mocí byl obnoven život křivě odsouzeného a popraveného Krista. Bůh je stvořitelem nových věcí. Má na to kapacitu. Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. (26)

Ano, my můžeme mít otázky nad Boží silou. Lze pochybovat, zdali se o nás Pán Bůh zajímá. Zda není příliš vzdálen od našich starostí a strachů. Zda Bůh vůbec dokáže něco udělat v náš prospěch. Proč říkáš Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš, takto: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží moje právo“? (27) Tohle je přece situace po velkém pátku, kdy lze vidět pouze bezpráví, zkázu, smrt. Žádný dobrý konec není v dohledu. Takhle nějak se cítí Tomáš, když se ostatní apoštolové už radují ze vzkříšení a on pořád nic. Tohle známe i od sebe, když postrádáme důvody k radosti.

Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. (28) Tohle rozum nebere. Bůh má jiné kapacity nežli my. Kde my jsme se silami v koncích, kde my jsme s představami záchrany v koncích, Bůh stále ještě může pokračovat. Má sílu na další postup. Tohle jsou velikonoce, tohle je vzkříšení. Kde Tomáš před sebou neměl další cestu, Bůh mu daroval životodárný impuls.

On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. (29) Nová síla, odstranění strachu. Tohle jsou velikonoce. V nové síle Kristus vstává z hrobu, v nové síle věří Tomáš, věříme i my. Ta zvláštní síla odjinud. Ten zvláštní nadějný výhled, že život bude obnoven. Impuls, jaký si nelze pořídit jinde.

            Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. (30) Ano, my víme, že přirozené síly k životu nevystačí. Ani mladým, natožpak starým. Psy-chologové hovoří o tom, jak velmi rozšířený je v současnosti pocit únavy a nedo-statečnosti. Natvrdo zakoušíme, že nám síly nestačí. Ono opravdu často není kde brát. Obzvláště, když se počítá pouze s lidskými zdroji.

            Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (31) Vy víte, že tohle není popis našich chřadnoucích těl. Tohle je popis Boží stvořitelské síly. Síly, která se od Bo-ha přenáší i na nás. Do nás. Tohle jsou velikonoce. Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Sestry a bratři, co se velikonocemi změnilo uvnitř nás? Nová síla doufat, že díky Bohu po krachu existuje nový počátek. Naděje, která dává sílu žít. Dar Boží. Za mně ta slova pasují: Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.  Tohle není cesta do hrobu, to je cesta do věčnosti. Amen.

Jan 20,19-29       178; Svítá 124; 540; 558; 426          1. Petrova 1,3-9   Žalm 121

Kázání v neděli po velikonocích 12. dubna 2026