Mám pro vás Jobovu zvěst, sestry a bratři. Nelekejte se. Jobova zvěst neboli v běžné řeči jobovka označuje obvykle nějakou katastrofickou právu. Informaci o pohromě osobní, společenské, hospodářské, přírodní. Něco se pokazilo. Něco se nesmírně pokazilo. Jobova zvěst. Mám pro vás Jobovu zvěst, která ovšem ve výsledku není katastrofická. Po dnešním kázání budete vědět, že existují dva druhy Jobových zvěstí – ony známé zvěsti o pohromách, a za druhé Jobovy zvěsti dobré, nadějné, ba dokonce vánoční, by se dalo říci.

Na vánočních svátcích je pěkné, že nabízejí radost bez předběžných podmínek. Prostě: Chceš se radovat, tak se raduj. Radostná zpráva je určena všem. Nevybírá si. V betlémské noci andělský posel oznamuje vystrašeným pastýřům: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (10) Pro všechen lid! Napadá vás nějaká jiná věc, která by byla tak zeširoka, všeobecně, všeobjímajícně  zaměřena na všechny? Vždyť ani daně neplatí všichni.

Určitě bych tam šel. Sestry a bratři, kdybych žil v patnáctém roce vlády císaře Tiberia, určitě bych se vypravil přes poušť do míst, kde pobýval Jan Křtitel. Jan představoval nevšední úkaz, který přitahoval pozornost široké veřejnosti. Zcela záměrně se distancoval od většinového způsobu života. Místo pořádného domova nocležiště v nějaké pouštní jeskyni. Místo slušivého oble-čení přehoz z velbloudí kůže. Místo poctivé stravy kobylky posbírané ve stepi a, když se zadaří, tak navrch med divokých včel.

Sestry a bratři, nedávno mne pobavil výrok jednoho amerického politika. „Je těžké dělat prognózy čehokoli, zvláště pak budoucnosti.“ Vskutku úsměvné, jak pravda bývá zamotána do překombinovaných výpovědí. Jistěže lze jen obtížně předpovídat budoucnost. Ovšem na druhou stranu čeho jiného dělat prognózy nežli budoucnosti?

Věřím svatou církev obecnou, společenství svatých říkáme v apoštolském vyznání víry.  Vyznání víry nám slouží jako – vyznání víry. Nebývá předmětem statis-tických výzkumů. Třebaže se v jedné písničce zpívá, že „statistika nuda je, má však cenné údaje,“ předložím vám nyní svůj malý statistický objev, který mně samotnému připadá velmi zajímavý. Nenudný. Jedná se o můj osobní objev, u žádného teologa jsem ho nenašel, tak jsem na něj tak trochu hrdý. Před časem mne překvapilo, které slovo se v apoštolském vyznání vyskytuje nejčastěji. Tipnete si?

Nevím, nevím, jestli ti dva poslové v bílém rouchu pronesli opravdu tak uhla-zeně „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ (11) Možná to znělo jadrněji. Naléhavěji. S vyzývavostí, která se nám časem v překladu ztratila. „Hej, chlapíci z Galileje, co tu postáváte a čumíte do nebe?“ Parta učedníků a učednic byla strnulá jako solný sloup. Kristus jim zmizel z očí, ponořil se do oblačné mlhy a oni hledí a hledí. Co si slibují od pohledu upřeného k nebesům? Co chtějí tam nahoře vykoukat?