Máte kamarády? Že se ptám, určitě nějaké máte. Nežijete zavřeni v nějaké kleci či vězení. Stále potkáváme lidi a někteří jsou nám blízcí.

A kolik máte kamarádů? To se těžko počítá. Je dost lidí, se kterými se kamarádím. Jenže někteří jsou blízcí kamarádi. Jiní jsou Taky kamarádi, ale ne tak na blízku.

Jakých kamarádů má člověk více? Těch blízkých nebo těch obyčejných, trochu vzdálených?

Jsou lidé, které jé lépe držet si dále od těla. A naopak jsou lidé, které máme rádi nablízku. Lidé, s nimiž se cítíme dobře. Od nichž se neobáváme podrazu, vzájemně si důvěřujeme. S takovými lidmi i po dlouhém čase odloučení snadno navazujeme přerušený kontakt. Náš rozhovor pokračuje dál, jako kdybychom se naposledy viděli před pár dny. A ony přitom klidně uplynuly celé roky. Jsou krásné takové vztahy, které člověka nesrážejí, nevysávají, nýbrž ho drží a naplňují. Jsou vzácné takové vztahy blízkého přátelství. Děkujte Bohu za každý z nich, byť sebemenší.

Jinak věci vypadají zvenku a jinak věci vypadají zevnitř. Navenek zahlédnete kluka s holkou, jak se vedou za ruku, a vy celkem jasně vidíte, že se mají rádi. Ovšem jak velmi bublá a vře láska v jejich nitrech, to nevidíte. Anebo spatříte někoho plakat. Nemusí hlasitě vzlykat, stačí slzy v očích. A vy víte, že prožívá něco smutného, ale hloubce onoho smutku nerozumíte. Je rozdíl, co se odehrává viditelně a co zůstává neviditelným.

Sestry a bratři, pod Ježíšovým křížem nestál nikdo s notesem a s naostřenou tužkou. Žádný pohotový novinář nesepisoval podrobnou reportáž, s kterou by pospíchal do redakce, aby světu předal zprávu o posledních okamžicích kazatele z Nazaretu, Ježíše, syna Josefova. Lidé kolem kříže byli zaraženi a zděšeni utrpením, které se odvíjelo před jejich očima. Nikdo z přítomných neměl ani pomyšlení zaznamenat pro příští generace, jak přesně vypadala Kristova smrt.

Kde domov můj? Sestry a bratři, naše národní hymna začíná otázkou. A aby se nepřehlédlo, jak je ona otázka důležitá, zopakuje se ještě jednou. Kde domov můj? Nevím přesně, jakou inspiraci měl Josef Kajetán Tyl při psaní svých veršů. Co si představoval pod slovy domov, země, vlast. Rozhodně však vím, že se mu podařilo vystihnout cosi, co je pro lidská srdce náramně důležité. Pátrání, kde jsem vlastně doma? Kam patřím? Kam patřím tak silně, že mne tam lidé musejí snést, i když jsem někdy nesnesitelný? Kde jsem v bezpečí před okolím? Kde domov můj?

Život je cesta. Odněkud jsme vyšli, někudy jdeme a někam na své cestě životem dojdeme. Životní pouť. Netrčíme na místě. Na své pouti procházíme různými etapami, sbíráme zážitky. Osobní, jedinečné, neopakovatelné. Kolik rozhodnutí musí člověk za život udělat? Na kolika křižovatkách jsme se už ocitli a zvažovali, jakým směrem se dále ubírat. Jen si vzpomeňte – výběr školy, hledání partnera, volba zaměstnání, budování rodiny a domova.  Rozhodnutí, čemu věnovat svoje peníze, svůj čas, svoje síly, svoji lásku. A to jmenuji jen ty hlavní rozcestníky.

Sestry a bratři, křest je krásná věc. Našemu čtení předchází kapitola o Ježíšově křtu. Ježíš byl také pokřtěn a tu se z nebe ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil!“ Došlo k hlasité deklaraci toho, kdo Ježíš Kristus je a kdo se k němu hlásí. Křest je krásná věc, což ale neznamená, že po něm bude také vše krásné. Což Vám nemusím dokazovat.

„Dobrou chuť, Ezechieli,“ sluší se povědět, vidíme-li člověka, kterak se pouští do jídla. Ezechiel jí a jí s chutí, pochutnává si na své porci stravy. Akorát je trochu divný ten pokrm, který přežvykuje v ústech. Svitek, popsaný svitek, dnes bychom řekli papír, smotaná role papíru. Ezechiel dostal k jídlu materiál, na který se za normálních okolností píše, který se běžně nepojídá.

Naprosto přesně vím, co máte tady uprostřed břicha. Každý a každá z vás. A vy to také víte. Uprostřed břicha všichni máme pupík. Máme ho tam, protože jsme se narodili. Byli jsme spojeni šňůrou (pupeční) s maminkou. A když jsme se vyklubali na svět, šmik, šňůru nám přestřihli. Na památku nám zůstal pupík neboli pupek, někde se říká pupok.  A jedna úplně zbytečná zajímavost navrch – Židé taky říkají pupik, převzali naše slovanské slovo.