Na nevelkém ostrově Pathmos pobývá zasloužilý církevní pracovník Jan. Kdysi žil na pevnině a pohyboval se různými městy a městečky. Nikoli jako turista, nýbrž jako kazatel evangelia. Už bylo řečeno, církev byla tenkrát mladá. Stáří jednotlivých sborů se počítalo sotva na pár desetiletí. Ve sborech ještě žili lidé, kteří je zakládali. Ti, kteří zakusili počáteční nadšení, když do jejich kraje dorazila dobrá zpráva o Kristu, který porazil smrt. Doufali v příchod Božího království, že už brzo nastane obnova světa skrze pravdu a lásku.
Zkuste vyjádřit svou naději! Řekněte, v co doufáte, sestry a bratři. Jaká slova zvolíte? Jaké obrazy použijete? Čím popíšete svoje doufání? To není lehký úkol. Každý z nás v sobě chová nějaké naděje, ale dát jim srozumitelný, jasný výraz je docela těžké. Málokdy umíme jednoduše a jasně povědět: „Takto doufám já. Taková je moje naděje.“ No schválně – zkuste vyjádřit svou naději!
Kdo by neznal krále Davida? David byl velký a slavný král. Čím se proslavil nejvíce? Opět známý příběh. David se otočí, prakem zatočí. Když začínáš, no tak tu máš. A jakej byl Goliáš! A je známo, že obr nebyl jediným nepřítelem, kterého David porazil. Těch nepřátel byly tisíce, snad i desetitisíce. Jen kolik písniček se zpívalo o Davidových mocných činech. Žádný div, že se z něj stal král. Mocný a uznávaný král. Byl to právě David, kdo Izraelce získal Jeruzalém a učinil z něj hlavní město.
Kdo řekne A, měl by také povědět B. Neboli: když začnu o něčem hovořit, měl bych věc dotáhnout až do konce. Nenechat ji rozvyprávěnou jenom do poloviny. „Půlka pravdy může taky lhát,“ zpíváme v jedné písničce. Kdo řekne A, měl by také povědět B. To platí i pro svatopisce, jak se někdy říkává biblickým autorům, kteří sepisovali texty pro Písmo svaté.
Ještě jako student teologie jsem se jednou o prázdninách vypravil na autobusový zájezd po severním Rumunsku. Objížděli jsme pamětihodné kláštery, které se dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Za svou mimořádnost tamní kláštery vděčí svým kostelům z 15. a 16. století, které jsou zvenčí bohatě pomalovány pestrými výjevy z Bible i odjinud. Zájezd spolupořádala pravoslavná církev, doprovázel nás její brněnský kněz, který hovořil česky a rumunsky, což nám otevřelo dveře i tam, kam se běžný turista nedostane. V klášterech jsme nocovali, stravovali se, dostávali jsme speciální výklad.
Na první poslech se dnešní příběh jeví jako banální historka o dvou úspěšných podnikatelích, kteří si rozdělili sféry vlivu. A opravdu: z ryze ekonomického pohledu máme před sebou dvě pastevecké firmy, které uzavřou smlouvu, kdo kde bude pást. Racionální rozhodnutí, jež má zabránit nejasnostem a konfliktům, a naopak má přinést nové zisky díky poklidné práci. Dobrý deal, řeklo by se dnešním jazykem.
Pro svůj příjezd do hlavního města zvolil Ježíš osla. Obyčejněji už to nešlo. Místo naparáděného krále s dvořanstvem přijíždí obyčejný poutník, kterého vítá improvizovaná veselice s tím, co právě bylo po ruce.
Pro lidi kolem to musel být náramný pohled. Ježíš vychází na cestu, když tu náhle k němu přiběhne kdosi. Místní ho znají. Je to velmi zámožný člověk, jeden z nejbohatších v obci. Může si dopřát, cokoli se mu zamane. Nemusí se za ničím honit, vše si může koupit. A tento bohatý a zřejmě i vážený člověk přiběhne za Ježíšem. Veřejné pobíhání bylo tenkrát považováno za nedůstojné. Kdo je patřičně zajištěn, nepotřebuje přeci nikam běhat. Jenže on se dal do běhu. Nevíme, zda vypadal atleticky ladně či zda se trapně kolíbal. A aby toho nebylo málo, nezůstal jenom u běhu.
Pohleďte na ptáky v oblacích, pohleďte na polní kvítí. Milé sestry, milí bratři, na přírodě je nádherná samozřejmost, s jakou funguje. Ptáci létají povětřím, aniž by studovali aviatiku, kytky rok co rok rozkvétají, aniž bychom se museli snažit a dodávat jim barvu. Vůbec se nedivím, že živý svět kolem nás přitahuje pozornost tolika lidí. Vždyť je tak pestrý a nekonečně rozmanitý. I nekřesťanům je dopřáno v nádheře stvoření alespoň nevědomky přivonět k obrovské moudrosti a lásce Stvořitelově.
Začátek září znamená začátek školního roku. Jak se cítíte, když pomyslíte na školu? Nesvírá se vám tak trochu žaludek při pomyšlení na nové úkoly? Prázdninové volno bylo dobré, žádné školní povinnosti, žádné učení. A přece se vás ptám: Naučili jste se o prázdninách něco? Moje otázka nemusí nutně směřovat jenom na děti a mládežníky. Co vy starší – naučili jste se v uplynulých dvou měsících něčemu novému? Osvojili jste si nějakou dovednost nebo načerpali jste nějakou znalost, kterou jste dříve neměli? Schválně vás nechám chvíli potichu přemýšlet. Zkuste si něco vybavit. …
Znáte sny druhých lidí? Nemyslím nyní sny, které se lidem zdají během spánku. (Ve stylu „O čem sním, když náhodou spím.“ Ne.) Myslím sny, které lidé spřádají v bdělém stavu. Sny s otevřenýma očima. Sny, které se nerodí samovolně kdesi v tajemných zákoutích mozku, nýbrž sny, které vědomě vyrábíme. Nikoli sny, které se nám samy od sebe zdají, nýbrž sny, které my sami vytváříme pro sebe. Znáte sny tyhle druhých lidí?
„Raději tu flašku schovej,“ řekl mi David a já jsem poslušně vložil láhev s vínem do svého batohu. Byl začátek srpna a my jsme procházeli jeruzalémskými ulicemi. David byl můj kolega z teologické fakulty a ne-dávno přijel na rok do Jeruzaléma studovat. Já jsem tam byl jenom nakrát-ko jako turista. Bylo to milé setkání, jak už tak bývají setkání přátel v cizině. (Mimochodem – psal se rok 1996. Poslední předchozí kontakt s Davidem jsem měl před dvěma měsíci v Praze a pak už nic. Jak jsme se byli schopni domluvit s předstihem na setkání v cizím městě za několik týdnů, už si dnes nevzpomínám.
