Pro lidi kolem to musel být náramný pohled. Ježíš vychází na cestu, když tu náhle k němu přiběhne kdosi. Místní ho znají. Je to velmi zámožný člověk, jeden z nejbohatších v obci.  Může si dopřát, cokoli se mu zamane.  Nemusí se za ničím honit, vše si může koupit.  A tento bohatý a zřejmě i vážený člověk přiběhne za Ježíšem. Veřejné pobíhání bylo tenkrát považováno za nedůstojné. Kdo je patřičně zajištěn, nepotřebuje přeci nikam běhat.  Jenže on se dal do běhu. Nevíme, zda vypadal atleticky ladně či zda se trapně kolíbal. A aby toho nebylo málo, nezůstal jenom u běhu. Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním. (17)

No musel to být náramný pohled. Místní boháč, honorace, klečí v prachu na cestě. Úplně vybočil ze své společenské role. Takhle ho doposud nikdo nikdy neviděl. Padnout na kolena je výrazem pokory. Klek je výrazem odevzdání se. Skoro to vypadá, že onen muž z povzdálí vyhlížel, až Ježíš vyjde z domu, vystřelil k němu a předstoupil před něj v pozici prosebníka. „Ty, Ježíši, máš něco, co já nemám. Prosím, rozděl se se mnou. Dopřej i mně zapustit kořeny v životu, jako jsi zakořeněný ty v naději na dobrou Boží budoucnost.“ Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě. (17)

Ježíš na svých cestách potkal všelijaké prosebníky. Prosili o smilování, o zdraví pro sebe či pro své blízké. Tento prosebník je však zvláštní. Jemu nejde o zdraví. Asi sobě i rodině díky svému bohatství mohl dopřát tu nejlepší péči. Neprosí o zdraví, on prosí Krista o odpověď. Bohatý muž sice má hodně věcí. Dělá hodně věcí. A přeci mu něco podstatného chybí. Nemá odpovědi na základní životní otázky. Schází mu zakotvení, zakořenění v budoucím světě.  Touží nalézt vědomí, že to, co dělá, je dobré. Touží po dobrém životě, který obstojí i v budoucnosti.

Mužova touha po dobru je patrna i ze způsobu, jakým Ježíše oslovuje. „Mistře dobrý, …“ Obklopit se dobrými lidmi, dobrými věcmi, dobrými činy, aby celý život ve výsledku byl dobrý. Ano, snahu nelze onomu muži upřít. Přesně podle výzvy proroka Ámose: Hledejte dobro a ne zlo a budete žít. (Am 5,14) On se snaží získat dobro. Napojit se na ně. Propojit se s ním. Avšak Ježíš jeho lapání dobra brzdí. O dobru nelze řečnit s lehkou samozřejmostí. Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“  Neboli: milý člověče, neodvozuj dobro ode mne či od kohokoli a čehokoli zde na zemi. Dobro patří Bohu a od Boha pochází. Jestli ti jde o dobro, pak se zaměř na Boha!

Musel to být náramný pohled. Před Ježíšem klečí v prachu bohatý člověk a prosí o odpověď na svou otázku. Co mám dělat se svým životem, aby nebyl marný? Velmi důležitá otázka: Co mám já dělat se svým životem, abych ho nepromarnil. Abych neztratil ani přítomnost, ani budoucnost. Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě. Bohatství nebohatství, ten muž chce svůj život nově uspořádat. Dát mu novou strukturu, neboť ta stará, vypolštářovaná penězi, ke štěstí nevede. Chce si přerovnat život, vnést do něj nějaké nové měřítko, díky němuž si bude jistý svou budoucností, že neskončí v samotě se svým přehojným haraburdím, nýbrž že bude spolu s druhými s Bohem a v Bohu. Co mám dělat se svým životem, abych jej nepromarnil? Co děláte vy se svým životem, abyste jej nepromarnili?

Klečící muž očekává od Ježíše nějakou převratnou odpověď, která by do jeho života vnesla nový impuls. Jenže převrat se nekoná. Ježíš ho překvapí obyčejnou, běžnou, nepřevratnou odpovědí. Zopakuje mu, co už dávno sám zná. Staré dobré desatero Božích přikázání. „Ptáš se, co máš dělat. Ale vždyť přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ (19)

Ach jo, kvůli takové skrznaskrz tradiční odpovědi si boháč klekat nemusel. Přikázání jsou jeho denní chléb. „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ (20) A jako kdybych z jeho reakce cítil zklamaný podtón: „Tohle vše už dělám, a co z toho mám? K čemu mi jsou všechna ta dodržená přikázání, když nevím, zdali obdržím věčný život.“ Podle všeho byl onen muž zbožný a poctivě usiloval o spravedlivý život. Dost možná jeho bohatství bylo výsledkem čestného a moudrého podnikání. Bible se na bohatství nedívá s naší podezíravostí „Kdepak to asi nakrad? Jakým podvodem se toho asi domohl?“ Já v rozhovoru s Ježíšem vidím blahoslaveného člověka, o jakém mluví žalm 1, jenž který zazněl na úvod.  Blaze muži, který si oblíbil Hospodinův zákon. Je jako strom zasazený u tekoucí vody. Vše co podnikne, se zdaří. (Ž 1) Kombinace bohatství a zbožnosti a spravedlnosti je možná. Jeden její zástupce zrovna povstává z kleku před Ježíšem.

                „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ A pak v evangeliu následuje dojemná věta. Ježíš na něj s láskou pohleděl. (21) Moc se mi ta věta líbí, obsahuje ohromný kladný emoční náboj. Boží přikázání a pozitivní emoce jdou u Ježíše spolu dobře dohromady. Pokusil jsem se onu větu přeložit co nejvýstižněji. Jak se tak na něho Ježíš díval, začal ho mít rád. Neznámý muž v drahých šatech, který přiběhl kdoví odkud, už není pro Ježíše cizí. Je to člověk, který má upřímnou touhu jít za Bohem a tak tedy za Bohem jde cestou přikázání. Krása. Takového člověka nelze nemít rád. Škoda jenom, že mu vše, co má a co dělá, nestačí k jistotě, že mu Bůh připravil věčný život.

Jak se tak na něho Ježíš díval, začal ho mít rád.  Zve ho na svou cestu důvěry, zve ho do společenství církve, do solidarity s bližními. Řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (21) Chceš-li změnu, tak ji udělej. Nespoléhej na poklady, které vlastníš. Spolehni se na poklad, který dostaneš. Na poklad v nebi.

Teď to začíná být pro prosícího tazatele vážné. On po těch slovech smuten svěsil hlavu a odešel, neboť měl mnoho majetku. (22) Sestry a bratři, pro všechny prosící tazatele je to vážné. I pro nás. Vyřkl Ježíš snad nějaké obecné pravidlo, jimž se máme řídit i my? Co máme udělat se svým majetkem v našich podmínkách a v naší víře? Taky vše rozdat? Vydat se cestou svatého Františka z Asissi? Tento světec ze zámožné rodiny vyřešil svou osobní krizi víry tím, že se na počátku 13. století všeho vzdal a založil žebravý řád františkánů. Zesměšnil úctu k majetku a tak vrátil středověké církvi v očích široké veřejnosti hodnověrnost. Není náhoda, že současný římský papež pro sebe zvolil jméno František. Je moudrý a dobře ví, že majetek a síla peněz církvi věrohodnost nezajistí.

Takže co my a náš majetek? Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě, ptáme se v srdci Spasitele. Platí i nám jeho odpověď: Jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým? Bohatý muž odchází sklíčen. Ježíšova odpověď je zarážející. Aby nedošlo k mýlce, mistr ještě dodá, že snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. (25) Velbloud má na sobě ohlávku s provazem. Když nákladní zvíře někudy vedete, musíte se tam napřed dostat s oním vodícím provazem. No a titěrným uchem jehly provaz natož lano neprovlečete. To je marné.

Učedníci nad Ježíšovou odpovědí trnou. Ještě více se zhrozili a říkali si. Kdo tedy může být spasen? (26) Trneme i my. Máme rádi svůj majetek, určitý standard a pohodlí.  Všechno rozdat – jestli tohle je podmínkou spásy, pak to s naší spásou vypadá bledě. Jenže spása je přeci Boží dílo, uklidňuje Kristus posluchače. Jak už zaznělo: Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Nedali jste si sami tento časný život, nedáte si sami ani věčný život. Život věčný, spása je darem Boží. Ježíš na ně pohlédl a řekl: U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko. (27) Snažte se nežít marně, ale nakonec je to stejně Bůh, kdo zajistí, že váš život nebude marný. Amen.

Amos 5,6-15   1; S 365; S 199; 777; Přijď království tvé                 Římanům 12,6-13

Kázání v neděli 8. října 2023