Co vlastně dělám, když věřím? Sestry a bratři, apoštolské vyznání začínáme slovy „Věřím v Boha“. Vypustit tuhle větu z úst nám nedělá problém, ale o čem vlastně mluvíme? Není to spíše jakási hádanka? Šifra? Bůh jako velké tajemství, o němž se koktavě, upachtěně snažíme něco vyjádřit a stejně naše výpovědi nikdy nebudou úplné. Vždycky budou kusé, jelikož Bůh je Bůh a nenechá se ovládat našimi slovy. Jen tu a tam nám umožní, abychom svými slovy, svými slůvky, slovíčky zachytili cosi z Boží velikosti.

A nejenom Bůh je hádankou. Ani víra není příliš jasná. Co vlastně dělám, když věřím? Co vlastně dělám, když věřím v Boha? Jak odpovíte? Leckdo se domnívá, že víra znamená uznání existence. Něco ve stylu: věřím, že v Austrálii žijí klokani. Nikdy jsem je tam na vlastní oči neviděl, ale uznávám jejich existenci na australském kontinentu. Víra jako uznání existence. Sami cítíte, že tenhle význam slovesa věřit nevystihuje vaši víru. Jen si představte, kdyby naše vyznání v kostele začínalo: „Uznávám existenci Boha, Otce všemohoucího“. Jak ploché, jak nevýstižné, jak bezzubé. Vždyť přece víra má mnohem širší záběr. Hlubší záběr. Bůh v nebesích není klokan v Austrálii, abych v něho věřil takto omezeným, přízemním způsobem.

Ale co vlastně dělám, když věřím? Víra je vztah. Víra má dva konce. Na jednom konci jsem já a na druhém konci je Pán Bůh. Víra je vzájemné pouto. Lano. Interakce. Něco se mezi námi děje. Bůh něco dělá a já dělám něco. Navzájem se ovlivňujeme, aby se věci pohnuly. Aby moje problémy nebyly tak palčivé. Aby těžkosti mých bližních nebyly tak těžké.  

Co vlastně dělám, když věřím? Víra je vášeň, náruživost, touha netrčet na místě. Posunout se směrem pryč od osamělosti do společenství. Víra je touha posunout se od strachu směrem do bezpečí.  Touha vybřednout z bídy do dostatku, vymotat se ze zašmodrchaných vztahů a těšit se z přímosti, porozumění, lásky. Víra nechce nechat svět takovým, jaký je. Víra chce spolu s Bohem proměnit svět, aby se v něm lépe žilo.

Dnešní evangelium líčí jednu proměnu světa v případě uzdravení chlapce trpícího padoucnicí neboli epilepsií. Poslouchejte od začátku: Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho. Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“ Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ (14-18)

Příběh obsahuje dva problémy. Prvním je chlapcova nemoc, což je bez diskuse. Diskuse nastává u druhého. Druhým problémem je neschopnost Ježíšových učedníků chlapce uzdravit. Když je Ježíš pryč, učedníci nedovedou nešťastníka sami postavit na nohy. Důvod pro rozepři. Horečně se diskutuje, proč jsou učedníci bez Ježíše tak bezmocní a proč by zrovna epileptický chlapec měl zůstat neuzdravený.

Co vlastně dělám, když věřím? A co nedělám, když nevěřím? Učedníci neudělali uzdravení. Věřili snad málo? Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ (19) Ježíš vidí příčinu nezdaru v nevíře. Pokud je Kristus učedníkům nablízku, podněcuje víru, ovšem když se vzdálí, víra ochabuje. A víra v celém příběhu hraje nápadně velkou roli. Už jenom ten Ježíšův povzdech: Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Proč vaše víra chřadne, když je Kristus v nedohlednu? Víte, Ježíš nepřišel dát lidstvu nějaký ucelený ideologický systém. Natožpak žebříček tradičních hodnot, jichž se dnes mnozí dovolávají. Ježíš dokonce nepřišel vyhlásit propracované učení o spáse. Ježíš přišel povzbudit k víře. „Navažte vztah s Bohem. Vsaďte všechno na dětskou důvěru k Dárci života. Buďte silní, jako je silné lano, co k nebi vás poutá.“

Co vlastně dělám, když věřím? Mám touhu, aby svět byl proměněn. Aby Bůh zasáhl do nešťastných lidských osudů a aby stvořil – ano, stvořil, když je Stvořitel – aby stvořil dobrou budoucnost. Ježíš věří, že s Bohem je změna k dobrému možná, proto si nechá přivést chlapce. I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství. A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ (20-22a)

Opět je řeč o víře. Otázka zní, co všechno je ve víře možné. Co všechno člověk s vírou dovede. A zde Ježíš podá velmi smělou výpověď. Všechno je možné tomu, kdo věří. Krásně je zde vidět, jak je u Krista víra orientována do budoucnosti. Víra nehledí vzad, nýbrž vpřed k tomu, co teprve bude. Křesťané napříč církvemi rádi hledí do minulosti k významným osobnostem či událostem. Evangelíci vzpomínají na slavnou dobu husitů a bratrských učenců. Katolíci se obracejí k době baroka a jeho obšírně košaté zbožnosti. Jenže pohled zpět na honosné epochy není víra. Víra je pohled vpřed. Jak naložíme se svou budoucností, kde v ruce nedržíme sudlici, nýbrž mobilní telefon. Jak do budoucna zacházet s technologiemi, s narušenou přírodou, s bombardovanou Ukrajinou, s rozstřílenou Gazou. Chceme vědět, jestli existuje dobrá cesta dál. Tohle zajímá víru – jestli je vůbec možná nějaká dobrá budoucnost. Tady ztrápený otec hledá dobrou budoucnost pro svého nemocného syna.

Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ (23) Co vlastně dělám, když věřím? No, zápasím. Zápasím o důvěru. Balancuji mezi vírou a pochybnostmi. Chci se nechat vtáhnout do jistoty, opustit nejistotu. Otcova prosba vešla do dějin. „Pane, věřím, pomoz mojí nedověře. Pomoz mojí nevíře.“ Přiznávám, že i já se tak modlím. Podobně jako mnoho dalších. Není tomu tak, že když uvěřím, pak už mám jednou provždy uvěřeno. Navěřeno. Stále vyhlížím novou a novou budoucnost, stále obnovuji svoji víru, abych v novém dni znovu potkal Boha. Ano, když věřím, zápasím, abych svou vírou uchopil dobrou budoucnost. Budoucnost Boží. Nevycházet jen z přirozených lidských možností, nýbrž i z možností Božích. Ale někdy je tak těžké znovu uvěřit, že to bůh s námi ještě nezabalil. (Mimochodem, napadlo vás někdy, že pochybovat o víře může jenom člověk věřící. Nevěřící člověk o své nevěřícnosti nepochybuje.)

Na Ježíšovi bylo přitažlivé, že on dokázal lidi nadchnout. Dovedl rozptýlit pochyby a povzbudit k víře, že změna je možná. Pán Bůh nenechá svět takovým, jakým je, obzvláště když mu pomůžeme. Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal. Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou a postem.“ (24-29)

Co vlastně dělám, když věřím? Důvěřuji, že cesta dál existuje. Budoucnost se otevírá. Budoucnost Boží. Myslím, že dnes má spousta lidí strach z budoucnosti, protože budoucnost je pro ně bohapustá. Děsí je, co může přijít. Mne by to taky děsilo, kdybych nevěřil, že Bůh bude se mnou. Že dovede proměnit i ten sebehorší úděl. Dokonce i mrtvého dovede vzkřísit z hrobu. Ježíš uzdravil nemocného chlapce. Dobrá budoucnost se prolomila do nedobré současnosti., počítat s touhle možností, to je víra.

Když pak učedníci s Ježíšem analyzovali celou událost, byli zmateni svým neúspěchem. Asi dělali nějaké úkony, jako dělával Ježíš. Asi pronášeli podobná slova, jako pronášíval Ježíš. Ale nefungovalo jim to. Proč? „Proč jsme zlého nemohli vyhnat my?“  Patrně příliš spoléhali na své úkony a na svoje slova. Ježíš jim říká: Není to o úkonech, není to kouzelných slovech. Je to o důvěře. „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou a postem.“ My nemáme žádný nástroj, žádnou páku na dobrou budoucnost. Jedině důvěru vůči Bohu. Svěřit se jemu ve své bezbrannosti – to je modlitba a půst. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství, hlásal výstižně prorok Izajáš. (Iz 30,15)

 Co vlastně dělám, když věřím? Toužím, zápasím, důvěřuji. Troufale zde tvrdím, že víra je vztah. Věříme v Boha. A co Bůh, věří Bůh v nás? Ale ano, i Bůh v nás důvěřuje. Bůh nám věří, že když na nás bude naléhat svou láskou, odpovíme také láskou. Láskou k němu i k bližním. Tak vykročíme do dobré budoucnosti. Sestry a bratři, co vlastně děláte, když věříte? Amen. 

Izajáš 30,12-18                   S 300; S 294; Prázdný jsem, 238; 407                          Jakubův 2,19

Kázání v neděli 7. Září 2025