Sestry a bratři, nedávno mne pobavil výrok jednoho amerického politika. „Je těžké dělat prognózy čehokoli, zvláště pak budoucnosti.“ Vskutku úsměvné, jak pravda bývá zamotána do překombinovaných výpovědí. Jistěže lze jen obtížně předpovídat budoucnost. Ovšem na druhou stranu čeho jiného dělat prognózy nežli budoucnosti?

Určitě jste si ho nevšimli. Ani vám na mysl nepřišel. Cestou do kostela i zde na bohoslužbách stále je při nás, je v nás. Nespatřený, přehlížený, nevnímaný a přitom životně důležitý. Kyslík. Oxygen, chemický prvek se značkou O. Dýcháme ho, pravidelně jej nabíráme do plic, díky němu žijeme. Ale neuvědomujeme si ho. Nevěnujeme mu pozornost. Vzduch kolem je z 21% tvořen kyslíkem. Jenže tuhle informaci my nepotřebujeme. Potřebujeme kyslík samotný. Ještě nikdy jste se neocitli mimo dosah kyslíku. Vždyť i pod vodou, kde dýchat nemůžeme, jsme obklopeni kyslíkem.

            Zvláštní protiklad se nachází v evangeliu o Ježíšově vzkříšení. Paradox je uhnízděn v samotném zárodku naší víry. Věci neběží tak, jak mají. Tři ženy našly prázdný hrob, Ježíš je pryč. Mládenec v bílém rouchu jim vysvětluje, že byl vzkříšen, a dává jim instrukce, jak mají s novou situací naložit. Nebojte se – jděte k učedníkům – a řekněte jim. Tři jasné instrukce: nebát se, jít, říci. Jenže situace je natolik převratná, že zmíněné již tři ženy udělají všechno přesně naopak.

Kdy naposledy jste měli pořádný hlad? Nemyslím nyní ono šimravé nutkání, že byste si rádi něco dali. Zobli. Ďobli. Myslím na hlad, kdy vám skutečně kručí v břiše, kdy vám dokonce už ani v břiše nekručí a vy jenom cítíte určitou malátnost a chlad. Vzpomenete si, kdy naposledy jste takto hladověli? To už asi bylo dávno, viďte. Možná na nějakém dlouhém výletě, kdy jste si s sebou vzali malou svačinu. Nebo v nemocnici při speciální proceduře. Hladovění prostě nepatří k našim běžným činnostem.