Kdy naposledy jste měli pořádný hlad? Nemyslím nyní ono šimravé nutkání, že byste si rádi něco dali. Zobli. Ďobli. Myslím na hlad, kdy vám skutečně kručí v břiše, kdy vám dokonce už ani v břiše nekručí a vy jenom cítíte určitou malátnost a chlad. Vzpomenete si, kdy naposledy jste takto hladověli? To už asi bylo dávno, viďte. Možná na nějakém dlouhém výletě, kdy jste si s sebou vzali malou svačinu. Nebo v nemocnici při speciální proceduře. Hladovění prostě nepatří k našim běžným činnostem. Kdesi jsem četl dávný pokyn, že ve sváteční den by člověk měl mít aspoň dvě jídla, na rozdíl od všedního dne, v němž se jí jenom jednou. Holt, časy se mění. My dnes a denně jíme dvakrát, třikrát víc než naši předchůdci jídávali ve svátek.

Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému? (7) ptá se prorok Izajáš. Je jasné, na které straně výroku se nacházíme. My nejsme ti hladoví. Zcela jistě ne.  My se nacházíme na straně držitelů chleba. My jsme na straně těch, kdo žijí v hojnosti. Čili Izajášovy výzvy jsou určeny nám. Jednotlivcům, církvi, společnosti. Vždyť kdy naposledy jste měli pořádný hlad? Lidé od proroků často očekávají, že budou pronášet důmyslné předpovědi budoucnosti. Odhalovat tajemství příštích epoch. Ale kdeže! Proroci jsou přízemní, zemití. Je zajímají hodně, hodně obyčejné problémy. Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému? Přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? (7) Budoucnost, o jaké má cenu uvažovat, budoucnost, na jakou má smysl se těšit, ta budoucnost má vyřešené problémy hladu a nouze. Jiná budoucnost nestojí za řeč.

Sytit hladové, šatit odrané a poskytovat přístřeší – takový je základní princip solidarity s potřebnými. Ti, kterým se žije dobře, mají pomáhat těm, kteří se ocitli v nouzi. Takhle jednoduchá je biblická etika. Žádná věda. Prorok Izajáš stojí nohama pevně na zemi a řeší problémy své doby. Je zapotřebí zde zmínit, v jaké době prorok hovoří. Izraelský národ zažil kolaps. Krach. Cizí vojska okupovala jeho zemi, zničila, co se dalo. Mnoho lidí bylo nuceně přesídleno do ciziny. A pak se zahraničně politická situace rázem změnila. Pro Izraelce to byl hotový zázrak. Krutá stará říše padla a místo ní vzešla říše nová, jejíž vláda byla mnohem tolerantnější. Okupace polevila. Vysídlenci se mohli vrátit. Konečně, konečně se dostanou zpátky do krásné země, o níž slýchali od svých dědečků a babiček. Ve své zemi, na svých polích a ve svých domech budou pracovat pro budoucnost svého národa. Izájášova doba je plná naděje. I my dnes rádi čteme o jejich skvostných vyhlídkách. Hle, ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry, cimbuří ti udělám rubínová, brány berylové a celé tvé obezdění z drahokamů. (54,11n)

Výchozí situace ovšem byla náramně složitá. Okupanti po desetiletí do porobené krajiny neinvestovali, jenom z ní tyli. (Ze země bylo tyto.) Země prošla hospodářským rozvratem, pole zarostla, sady a vinice zpustly, města byla vyrabována, struktury byly rozvráceny. Mnoho práce čeká navrátilce, spousta komplikací při obnově země. Ano, chuť sice oni mají, ale těch úkolů před nimi je úplná hora. Nikdo si nemůže vyskakovat. Mnohde se začíná úplně od nuly. Pro většinu byl nový začátek velmi skromný. Zápas o slušné živobytí.  A do téhle situace prorok vyhlašuje: Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému? Přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho. Neboli: Teď pomáhejte. Nečekejte s pomocí, až si budete připadat dostatečně zámožní.  Už teď si můžete pomoc dovolit. Svou zemi obnovíte pouze tehdy, budete-li solidární. Nebudete-li si navzájem pomáhat, nikdy nebudete mít dost. Leckdo u nás skuhrá, že žijeme v těžké době a je nutno myslet především sám na sebe. Jenže naše doba je lehoulinká v porovnání s dobou Izajášovou. Izajáš nešel se svou výzvou do boháčské čtvrti, kde by dobře zajištění lidé ve výstavných domech a rozdávali se svého tučného nadbytku. Ne. Obrací se na celý národ. Solidarita má být vetkána do celonárodní kultury. Svůj chleba lámej, ne cizí. Děl se o to, co tebe živí. Země poskytuje plody všem, kdo na ní žijí. Člověče, odkud bereš jistotu, že pokrmy, které se shodou okolností ocitly ve tvé spíži, patří výhradně tobě?

Kdy naposledy jste měli pořádný hlad? Před třiceti lety jsme s kamarádem podnikli prázdninovou výpravu do Izraele. Pět týdnů jsme byli na cestě autostopem a lodí. Rozpočet jsme měli studentský, tedy velmi hubený. Nějaké peníze jsme měli, ale potřebovali jsme rezervu na zpáteční plavbu a na nenadálé výdaje. Hlady jsme sice nepadali, ale v břiše nám kručelo. Když jsme v Tel Avivu šli boční uličkou, uviděli jsme poblíž popelnic zavěšenou průhlednou igelitku s pečivem. Pozorně jsme ji obhlíželi. Housky v ní vypadaly slušně, nebyly ani tvrdé, ani plesnivé. Dlouho jsme debatovali, vzít si je, nevzít si je. Asi je tam dal k případnému užití někdo, komu přebývaly. Možná tímto způsobem lámal svůj chléb hladovému. A my jsme hlad měli, pořádný. A housky byly na pohled pěkně propečené. Víte, jak to dopadlo? Odolali jsme. Nebyli jsme si zcela jisti.

Škoda, že někdy je pomoc tak špatně rozpoznatelná. Matná, skrytá, nejednoznačná. Asi potřebujeme povzbudit, abychom se nestyděli pomáhat. Potřebujeme se učit, jak pomáhat. Je zajímavé sledovat, kolik pozornosti se v křesťanství věnuje pomoci. Dát ji průchod. To je naše téma. Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit.“ (L 14,16n) Když vznikla církev, začala dělat dvě věci. 1) Hovořila o Ježíšovi. 2) Organizovala potravinovou pomoc. Nemajetným lidem, zejména vdovám byly rozdávány dávky chleba. Společné stolování je výrazem sounáležitosti. Církvi nesluší, když se příliš zabývá sama sebou. Naopak ji zdobí, když vymýšlí, co udělat pro druhé. Ne náhodou sbírky patří k bohoslužbám. Okolí nezaujmeme tím, jak dobře si uvnitř zařídíme církevní provoz, nýbrž s čím navenek přijdeme pro veřejnost. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu otci v nebesích, říká Ježíš. (Mt 5,16)   

S tím světlem to Ježíš pravděpodobně převzal od Izajáše. Prorokovy výzvy neznějí jako série rozkazů. „Konej to a to a to. A běda době, nebudeš-li konat. Pak tě čeká trest.“ Proroctví není hrozba. Prorok přichází s pozitivní motivací. Po staru se pozitivní motivaci říká zaslíbení. „Lidi, máte šanci dát se na dobrou cestu. Pomoc potřebným není etický imperativ. Pomoc potřebným je možnost, jak prozářit své životy.“ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jako poledne.“ … Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. (9+10+8) Světlá budoucnost vás čeká, když si budete pomáhat. Skutečně zářná, prosvětlená budoucnost v sobě obsahuje pomoc potřebným. Těm nejslabším. Je smutné, je temné, když u nás někteří politici vytahují hrozící prst a ničemná slova a tvrdí, že nám bude lépe, když oklestíme pomoc ukrajinským běžencům. Ona není nijak vysoká a týká se především matek s dětmi a seniorů. To je cesta do tmy, říká prorok. Kdo jiný jim má pomoci? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému?

Mimochodem, s kamarádem jsme na zpáteční cestě z Izraele žádné mimořádné výdaje neměli. Takže nám peníze zbyly až do posledního dne, kdy většina z nich padla na úplatek rumunským pohraničníkům, kteří nás zadrželi a vydírali. Ach, jak chorobné. Systém, kdy vše se soustředí jen na sebe, všechny prostředky vtahuje jenom k sobě. Do vlastní kapsy. Jen abych já měl víc. Strach, že by mi mohl něco uniknout. Strach, že bych mohl mít málo, zatímco druhý má víc. Dnešní svátek díkuvzdání ukazuje, že není čeho se bát. I letos díky Bohu země vydala své plody Je toho dost. Bůh je štědrý. Máme dostatek pro sebe, pro své rodiny, pro svůj národ i pro další lidi. Ať si kdo chce, co chce, říká. Bůh je štědrý. Otázka nezní, jak to zařídit, abych já měl víc. Otázka zní, jak to zařídit, aby lidé v nouzi měli, co nutně potřebují. Je toho dost. Slavíme svátek díkuvzdání. Slavíme, že toho je dost pro všechny. Bohu díky. Amen.

Lukáš 14,7-14                        621; S 126; Hledˇna svět náš, 127; 124; 128

Kázání v neděli díkuvzdání 12. října 2025