A tenhle vtip znáte? Na velký pátek večer přijde Josef z Arimatie domů a povídá manželce. „Sáro, vzpomínáš si ještě na toho kazatele z Nazareta, co jsme ho před pár dny slyšeli horlit v chrámu?“ „Ano, a co má jako být?“ odvětí Sára. „Tak tohohle Ježíše v noci zatkli, ráno ho odsoudil – krátký proces s ním udělali – ukřižovali jej a odpoledne už byl mrtvý. No a představ si, venkovan v hlavním městě. Nikoho tu nemá, kdo by se postaral o jeho tělo. Tak jsem ho pochoval do naší hrobky.“ „Ses zbláznil, ne!“ vykřikne Sára. „Fungl nová hrobka a ty tam strčíš úplně cizího člověka!“ „Ale vždyť je to jenom přes víkend,“ chlácholí Josef ženu.

Sestry a bratři, my se na Ježíšovu smrt díváme zpětně. Nemůžeme jinak. Známe výsledek. Hovoříme o Ježíšově smrti, neboť víme, co následovalo. Vzkříšení, ta obrovská velikonoční úleva je předznamenáním pro naši víru. Když ve vyznání hovoříme o Ježíšově konci, jde nám to celkem snadno přes rty, poněvadž za pár sekund dodáme „třetího dne vstal z mrtvých“. Ve světle zmrtvýchvstání se nám smrt nejeví tolik temná.

A přitom hovoříme o náramně závažných a smutných věcech. „Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel.“ Tragédie ve zkratce. Mladý člověk ztratí život.  Matka přijde o syna, přátele o přítele, učedníci o mistra, zástupy přijdou o šiřitele naděje. Měla by nám naskakovat husí kůže, měl by nám běhat mráz po zádech, mělo by se nám svírat srdce, když hovoříme o Ježíšově smrti. Ano, vím, já přeháním, ale nepřipadá vám divné, jak hladce nám vyznání plyne z úst. Slova o popravě jsme ohoblovali a obrousili do hlaďounka, ani tříska se nám do duše nezadře. Pokusím se v dnešním kázání ukázat krutost toho, co vyznáváme. Předem se omlouvám za drsnost, ale je na místě.

Byl ukřižován. Ukřižování byl běžný trest, užívaný v římské říši. Jeho velkou výhodou byl odstrašující efekt. Na veřejném místě ve vyvýšené pozici odsouzenec umíral po dlouhý čas. Každý kolemjdoucí mohl vidět jeho zdlouhavá muka. Málo se ví, co bylo příčinou smrti. Ukřižovaný postupně ztrácel sílu, podlamovala se kolena a tělo vlastní vahou klesalo. Ruce však byly fixovány nahoře, klesající hrudník se svíral, nešťastník nemohl dýchat, až se udusil. Lidská vynalézavost dovede být opravdu příšerná.

Kříž představoval v očích tehdejší veřejnosti strašlivou smrt. A téhle římské veřejnosti začnou apoštolové a zejména apoštol Pavel hlásat ukřižovaného Spasi-tele. Naše spása, naše záchrana se odvíjí od kříže. Kristus mě poslal zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jde-me ke spáse, je mocí Boží. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. (1 K 1,17n.22n) Pokusím se nastínit, jak pohoršlivě zněla předešlá slova posluchačům, jenom nahradím zmínku o kříži jiným druhem popravy. Kristus mě poslal zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristova šibenice nepozbyla smyslu. Slovo o šibenici je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista oběšeného. Hrůza.

Kříž ztratil v naší kultuře svou naléhavost. Stal se z něj identifikační symbol křesťanství v lepším případě, v horším případě estetický artefakt. Asi znáte historii kříže v našem poličském kostele. Původně se zde žádný kříž nenacházel, dostali jsme jej darem od luterských evangelíků z Německa. Pro ně je kostel bez kříže ne-myslitelný. Českobratrská a reformovaná evangelická tradice se bez kříže obejde, asi citlivěji vnímá jeho brutalitu. Zároveň ale kříž v sobě má obrovskou naléhavost, která formovala naši kulturu. Postavím vedle sebe dvě skutečnosti. 1) Ve středo-věku (ještě před reformací) se v západní Evropě rozšířilo zobrazení trpícího Krista na kříži. Rozvinula se zbožnost vztažená ke Kristovu utrpení. Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány. (EZ 510) Východní církev pravoslavná takovou soustředěnost na utrpení nezná. 2) Od středověku na Západě vznikají žebravé a špitální mnišské řády, které se zaměřují na péči o trpící. Chudým vracejí důstoj-nost, starají se o nemocné a umírající, jelikož v nich vidí samotného Krista, jenž na kříži také přišel o všechno a trpěl.  Postupně se tady rozvinula síť charitativních institucí, jakou Východ nezná. Podtrženo sečteno: náš moderní sociální stát v západní Evropě souvisí s úctou ke Kristovu kříži.

Byl ukřižován, umřel. Ježíš zemřel velmi náhle, překvapivě. Doslova před pár hodinami ještě stoloval se svými přáteli, ani ne o den později je mrtev. Smrt dovede vpadnout do lidského společenství velmi, velmi prudce. A všechna obrana je marná. I to si uvědomujeme nad Ježíšovým příběhem: náš konec může přijít kdykoli. Opravdu kdykoli, v každou chvíli. Nemáme vůbec žádnou záruku, že za hodinu budeme ještě mezi živými. Ani Kristus ji neměl.

Ježíš umřel kvůli nám. Zvěstoval nám dobrou zvěst o Bohu, evangelium, těšil smutné a odstrčené. Ježíšova činnost byla trnem v oku mocným lidem, proto se ho rozhodli zničit. Kdyby se Kristus kvůli nám nenasadil, kdyby nešel se svou kůži na trh, neskončil by na kříži. Pro mnoho křesťanů vyznání „Ježíš za mne zemřel“ znamená tu nejsilnější výpověď víry. Je zajímavé, že v dávných dobách se naopak někteří křesťané zdráhali uvěřit v Ježíšovi smrt. Nedokázali si představit smrt Božího syna. Hlásali, že na kříži Ježíš zemřel jen zdánlivě, že jeho smrt byla jenom domnělá a že se časem zákonitě z bezvědomí probral. Bývá těžké přijmout smrt. Naše víra se smrti nevyhýbá. Později křesťané dokonce své vyznání vyhrotili. Na kříži umírá přímo Bůh Syn, nikoli jenom nějaký božský potomek. Bůh zakusil smrt. Smrt není mimo Boha. Na velký pátek je smrt přímo v Bohu. Což je nadějné i pro naši smrt, až umřeme, ani tehdy nebude naše situace Bohu neznámá.

Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. O Ježíšově pohřbu jsme četli z evangelia. Zámožný Josef s Arimatie poskytl hrob, aby umučené tělo mohlo být narychlo uloženo před začátkem svátečního klidu. V plánu bylo obřady dokončit pozítří, až svátek skončí. Pohřeb je stvrzením Ježíšova skonu. Živí se do hrobu nedávají. Evangelista Matouš si dává záležet, aby popsal pečlivost, s jakou byl hrob uzavřen a zabezpečen proti krádeži. Nesmí vzniknout ani náznak možnosti, že by tělo bylo okradeno a vydáváno za vzkříšené. U hrobky stojí stráž a vchod je zapečetěn. Mně se líbí tahle důkladnost, která přijde vniveč. Kde si my lidé myslíme, že nastal konec, kde je vše zpečetěno, kde je definitivně oštemplováno a úředně potvrzeno, že žádná nastala smrt, tam Bůh prosazuje život. Na Boha naše razítka o smrti neplatí. Sestry a bratři, i naše úmrtní listy jednou ztratí svou platnost.

Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel. Zde se dostáváme k nejtajemnější části vyznání. Sestoupil do pekel.  Nikdo nevíme, co je po smrti. Ke slovu se dostává fantazie. Židé hovořili o šeólu, říši ticha a tmy, kam odcházejí mrtví. Řekové znali Hádes, říši mrtvých, do níž jsou zesnulí převáženi přes řeku zapomnění. Někde tam se Ježíš ocitl. V češtině říkáme, že sestoupil do pekel. Myslím, že množné číslo je v lecčem výstižné. Není jenom jedno peklo, jsou mnohá pekla. Asi některá z nich znáte. Kristus se dostal do oblasti naprostého zmaru, zlikvidovaného života. Křesťany bavilo domýšlet, co se vlastně v záhrobí během bílé soboty dělo. Odložili představu, že v podsvětí je mrtvo, a začali vyprávět, jak je tam živo. Kristus i v pekle zvěstuje evangeliu, potkává se s Jidášem, ohlašuje vysvobození zajatcům. Typické je, že Kristus přemáhá vládu hříchu a smrti. Fantazii se meze nekladou. Uzdu fantazii popustil i Svatopluk Karásek ve své písni Návštěva v pekle. Svítá 407.

Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, říkáme o Ježíšově konci. Jaký bude náš konec, nevíme. Přijde brzo, přijde za dlouho? Bude rychlý nebo vleklý? Nevíme. Ale zcela jistě víme, že konec přijde. Umřeme. Nic jiného tak bezpečně nevíme. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá, povzdechne si starozákonní kazatel. (Kaz 1,2n) Zcela jistě víme, že konec přijde. Co tedy můžeme s předstihem o konci svého života povědět? Vyznáváme, že Ježíš žil život člověka i se smrtí na konci. A vyznáváme, že smrt ho v hrobě nemohla uvěznit. Bůh ho vysvobodil. Ani ve smrti se Kristus Bohu neztratil. Nevypadnul s Boží životodárné péče. Smrt Bo-hu není na překážku. „Kdyby se prolomilo peklo do našeho života v jakékoliv podobě, nejsme sami a opuštěni, protože žádná temnota nás neskryje z pohle-du Božího slitování.“ (L. Rejchrt) Jak se zpívá v žalmu: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. (Ž 139,7-12) Neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat. (Ž 16,10n)

Kazatel 1,2-11            161; S 375; 518; 554; 262                  Římanům 8,38n