Zvláštní protiklad se nachází v evangeliu o Ježíšově vzkříšení. Paradox je uhnízděn v samotném zárodku naší víry. Věci neběží tak, jak mají. Tři ženy našly prázdný hrob, Ježíš je pryč. Mládenec v bílém rouchu jim vysvětluje, že byl vzkříšen, a dává jim instrukce, jak mají s novou situací naložit. Nebojte se – jděte k učedníkům – a řekněte jim. Tři jasné instrukce: nebát se, jít, říci. Jenže situace je natolik převratná, že zmíněné již tři ženy udělají všechno přesně naopak.

A tenhle vtip znáte? Na velký pátek večer přijde Josef z Arimatie domů a povídá manželce. „Sáro, vzpomínáš si ještě na toho kazatele z Nazareta, co jsme ho před pár dny slyšeli horlit v chrámu?“ „Ano, a co má jako být?“ odvětí Sára.

            Sestry a bratři, vyznání víry obsahuje velký skok. Když hovoříme o Ježíšovi, mluvíme napřed o jeho narození a pak hned skáčeme k jeho trpkému konci. Třiatřicet let života je pominuto, zato se celkem podrobně mluví o třech dnech kolem velikonoc.  Asi není náhodou, že apoštolské vyznání zvolní své tempo, že přibrzdí, když přijde k událostem spjatým s největšími křesťanskými svátky. Tady se nespěchá, tady se rozjímá, promýšlí, domýšlí.