Jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky? Jak vzpomínáte na nejranější roky svého života? Podle badatelů sahá naše paměť někam k věku okolo tří let. U někoho hlouběji, u někoho mělčeji. Záleží také na síle zážitku, k němuž se vzpomínky vážou. Každopádně naše počátky leží v mlžném oparu. Jen jakési záblesky vytvářejí náš pohled do naší osobní minulosti.

No a naprosto podobně je tomu s Biblí. Mlžný opar. Jak se dobrat vzpomínek na počátky lidstva? Žádný reportér nestál s notesem na počátku dějin, aby podrobně zachytil start lidského rodu. Je mi tuze smutno, když křesťané otevřou Bibli na prvních stránkách o stvoření a fundamentalisticky tvrdí, že se jedná o přesnou reportáž. Nejedná. My nepotřebujeme popis vzniku světa. My potřebujeme porozumět svému místu ve světě. Prosím, čtěme Bibli takto. Ne jako vědecký referát, nýbrž jako pokus pochopit sebe sama. Kdo jsme, jaké jsou naše kořeny, jaké je naše poslání, komu za život vděčíme? Neboli jinak řečeno: Bible není o dějinách, Bible je o srdci. Neboť srdce je důležitější než dějiny. Nepotřebuje chladné informace, potřebujeme vášnivou naději, která poráží strach.

Takže – jak psát o počátcích lidstva? Klidně mlhavě. Nepotřebujeme znát vše. Potřebná je nám jistota, že zde nejsme omylem ani náhodou. Od počátku jsme zde chtěni. Od samého počátku lze mít jistotu, že nejsem nechtěné dítě. Byl mi dán život, protože to tak mělo být. Kéž by tohle o sobě mohl říci každý člověk. „Jsem na světě a tak je to dobře.“ Nemáme spolehlivé vzpomínky na svůj příchod do světa. Naše vzpomínky nedosáhnou daleko před třetí rok. O svém počátku nemůžeme hovořit jako reportéři. O svém počátku v mlhách můžeme mluvit s vírou. S radostnou vírou. S vděčnou vírou. „Jsem na světě a tak je to dobře. Pán Bůh tomu tak chtěl.“ Ano, jsme na světě z lásky.

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. (7) Obdivuji starověké básníky, jak stručně a výstižně dovedli popsat povahu našeho lidského bytí. Stačí být dobrým pozorovatelem člověčího údělu a objevíte pravdy, které se ani po staletích, ani po tisíciletích nemění. Člověk jako prach ze země. Člověk je bytost prachovitá. Co se materiálu týče, jsme paňáci uplácaní z hlíny. Prachobyčejné atomy poskládané dohromady. Načas se všechno v mém těle propojí do jednoho celku, ale postupem času se vše zase rozloží. „Člověče, prach jsi a v prach se navrátíš.“ Náramně výstižná jsou tato slova, jež bývají pronášena při pohřbech. A Bible ví o téhle naší osudové provázanosti se zemí, s půdou, s hlínou. V hebrejštině jsou navíc slova „člověk“ a „země“ příbuzná. Blízce příbuzná. Kdo slyší biblické čtení, jakoby slyšel ozvěnu, když se vrací zvuk stejného slovního kořene. Člověk je zemák vzatý ze země. Anebo obráceně: zemina je člověčina, z níž se utváří člověk. Od počátku do konce, ba až za konec jsme spjati se zemí. To za prvé.

Ovšem za druhé: My nejsme jenom hmota zformovaná do podoby člověka. Je v nás život. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Je v nás život. Život vdechnutý Bohem. Doslova inspirovaný Bohem. Pokus vystihnout veliké tajemství – odkud se život bere? Čím se udržuje? V čem se rozplývá? Kam prchá? Otázky bez konce. Otázky bez odpovědi. Ale jednu jistotu máme: jsme živi. Život je v nás. Boží vklad, Boží investice do nás dosud nebyla vyčerpána. Dosud ještě pořád dýcháme, ten počáteční Boží dech námi ještě pořád proudí. A snad ještě nějakou dobu bude. Už jenom pouhá skutečnost, že žijeme, nás spojuje s Bohem, tvrdí Bible. Ať už to člověk ví, či neví. Správně vypozorovali dávní pisatelé, že jsme jak hmota, tak i nehmotný dech. Cosi uvnitř. Duch, jenž do hmoty vlévá život.  A je zapotřebí pečovat jak o hmotné zajištění, tak i o zajištění duchovní.

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. (8) Bůh jako zahradník. Víte, co mi připadá divné? Že Bůh lidem nepostaví dům, aby v něm bydleli. Bůh nedá lidem střechu nad hlavou, nýbrž raději vyčlení uprostřed přírody určité území, které vyžaduje zvláštní péči. Ostatně zahrada je pozoruhodný vynález. Ani lidské obydlí, ani volná příroda. Cosi mezi. Právě v oblastech Mezopotámie, kde sídlilo mnoho židovských vysídlenců, byly zahrady nesmírně populární. Jen vzpomeňte na pověstné visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa. Dočetl jsem se, že úspěšný model zahrady byla kombinace sadu a zelinářství. Vysoké datlové palmy se tyčily nad nižšími stromky a nad záhony a chránily je před sluncem.

Zahrada není pole, není volně přístupnou krajinou. Zahrada, jak název napovídá, je ohrazená část přírody. Chráněná před okolím. Před vstupem vetřelců. V zahradě si lze vypěstovat obživu v dostatečném množství a bez rizika, že si cokoli kdokoli s kolemjdoucích odnese. Právě ten motiv zajištěnosti je při stvoření důležitý. Nepřicházíme do nouze. Rodíme se do světa, který má potenciál nás uživit. Hospodine Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu. (9) Neboli shrnuto: na světě jsem chtěný a svět je dobré místo k životu. Svět je zařízený k tomu, abychom v něm nestrádali, nýbrž abychom se v něm cítili příjemně jako v pěstěné zahradě.

Sestry a bratři, nemám rád řeči o krizi a o pochmurné budoucnosti. Jistě, všichni si dovedeme představit scénáře, kde bude více blahobytu. Politikové se navzájem obviňují, kdo komu co vzal a komu je zapotřebí co dát. Otravují mne tyhle řeči, které sugerují, že jsme kdovíjací chudáci. Nejsme.  Vždyť já věřím v Boha. Mizerná situace pro mne není výchozím stavem. Výchozí stav je zahrada Eden s pohledným stromovím a chutnými plody. Já se nechci trápit tím, co není. Chci se radovat z toho, co je. Náš svět je dobré místo k životu, je otiskem edenské zahrady, i když lidé mají sklon k nekonečnému brblání.

Ježíš navazuje na příběh o stvoření a o trvalém Božím zabezpečení. V evangeliu Kristus ukazuje na stvoření a říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, co budete mít na sebe. Což není život více než pokrm a tělo víc než oděv?“ (Mt 6,25n) Svět je dobře vybaven pro celé tvorstvo. Dostatek zdrojů je základní charakteristikou Božího světa. Proč by se člověk tedy měl strachovat? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. … Podívejte se na polní lilie, jak rostou, nepracují, nepředou – a pravím vám, že ano Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jak jedna z nich. (Mt 6,26+28) Jo, to jsou moje nejoblíbenější biblické verše. Dokreslují, dotahují zvěst o stvoření. Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. (31n) Už od počátku to ví. A nikdy na to nezapomene.

Ve středu Norové pohřbili svého krále Haralda. Jako faráře mne zajímala podoba pohřebního obřadu, jenž se konal v evangelickém kostele. Příliš se nelišil od našich bohoslužebných zvyklostí. Dokonce tam zazněla písnička s kytarou. (Jørgen Hattemaer) Krásná písnička, úplně mne dostala. Snad ji někdy přebásním. Nyní vám předložím jen její holý překlad, neboť text písně se prolíná s dnešním evangeliem.

(1) Tak, napřed bych rád zmínil své povolání a svou pozici: / Živím se kloboučnictvím v Šalomounově zemi. / Sám se jmenuji Kuba, a rozdíl mezi námi je obrovský. /Ale jak já, tak i Šalomoun jsme přišli na tento svět nazí. / Stojíš-li v slunci, tak já ve stínu jsem. / Však tráva se dál zelená všem.

(2) Když lilie na poli krásně kvetou / a všichni nebeští ptáci vesele trylkují, / já broukám si svou píseň v Kloboučnické uličce / a zítřek, Šalomoune, co o něm vlastně víme? / Stojíš-li v slunci, tak já ve stínu jsem. / Však tráva se dál zelená všem.

(3) Šalomoun má své jídlo s vínem a plnými mísami, / já okusuji tvrdé kůrky a považuji to za pokrm. / Ale to, co z nás bude, kam záhadně spějeme, / stane se trávou pro pastýřova bílá jehňata i pro černé ovce. / Stojíš-li v slunci, tak já ve stínu jsem. / Však tráva se dál zelená všem.

(5) Když slunce zapadá za věže a vrcholky hradu, / pak přichází temná noc se sny a nápady. / Tehdy se já se stávám králem Šalomounem, / a on se možná stane tím, kdo dělá klobouky v kloboučnické dílně. / Na tebe padá stín, když já na slunci jsem. / Však tráva se dál zelená všem.

Píseň mne dojala. Zpívat o setření sociálních rozdílů na panovníkově pohřbu. Tohle je přece křesťanská víra a důležité poselství o původu člověka. Vlastně až ta písnička mi ukázala, že už i tohle poselství je zachyceno v Bibli. Jsme stvořeni a postaveni do Božího světa bez rozdílu. Společenské postavení, rasa ani pohlaví či víra nehrají u Boha roli. Pro Boha je každý z nás prostě člověk.

Sestry a bratři, jsem rád, že příběh o stvoření není reportáží o vzniku vesmíru. Je to obraz našeho světa, jak jej tvoří Bůh: každý člověk je chtěný, obživy je dostatek, nikdo nemá důvod se povyšovat nad druhé a všichni se máme starat, aby svět byl i nadále dobrým místem k životu. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. (15) Amen.

Mat 6,25-34                639; S 89; 753; 276; S 487                1 Petrova 5,7

Kázání v neděůi 13. září 2026