Patřil bych mezi ně.  Kdybych žil v Ježíšových dobách, patrně bych se stal farizejem. Ano, sestry a bratři, já osobně bych se nejspíš přiřadil k farizejskému hnutí. A rád. Zapomeňte prosím na negativní nádech, jaké slovo farizej získalo v průběhu křesťanských století. Jako už tolikrát v dějinách i farizejství kdysi na počátku začínalo jako svěží, věrohodný, přitažlivý myšlenkový proud. Lidé, kteří mají co říci. Lidé, kteří dovedou druhé inspirovat a nadchnout. Narušit každodenní šeď a vnést nové impulzy. A to všechno navíc jako součást vztahu člověka s Bohem. Jejich přístup nebyl povrchní, svými kořeny pronikal hluboko do židovského náboženství a jeho tradic.

Být farizejem mělo v sobě jiskru.  Bezpochyby na počátku. Farizejové rozhodně nebyli lidé lhostejní. Lidé rezignovaní, že se nedá nic změnit. Naopak, měli v sobě náboj. Touhu proměnit svět, ve kterém žijí. Asi neměli úplně ambici na globální proměnu celého světa, ovšem přinejmenším svoje židovské prostředí chtěli proměnit.  Více víry, více etiky, více Písma svatého, více Boha. Nejenom ve svátek, ale i ve všední den. Prolnout život člověka se zákonem Božím. To vůbec nebyl marný program. A lidé na něj slyšeli. I já bych na takový program slyšel.

Farizejství nebyl promyšlený marketingový produkt, jímž horní vrstvy kočírují prostý lid. Jednalo se o lidovou reakci na situaci ve společnosti. Už samotné označení „farizej“ označuje odtržení, roztržku, oddělení. (Písmáci najdou v kralické Bibli drobný příběh o postavě s obdobným jménem Trhlina neboli Fáres.) Farizejové se odtrhli, oddělili od vládnoucích náboženských kruhů více než sto let před Ježíšovým narozením a vytvořili cosi, čemu bychom dnes říkali „protestní hnutí“. Fungovali ve společnosti a formulovali svoje výhrady proti zaběhaným zvyklostem. Farizejové postupně procházeli vývojem, část se radikalizovala, část se umírnila, jak už tomu tak bývá. Prý šlo napočítat sedm hlavních farizejských směrů. Nový zákon ovšem mezi nimi nerozlišuje. Přesto si můžeme povšimnout, že s některými farizeji Ježíš vychází, zatímco s většinou se ocitá v konfrontaci.

Kdybych žil v oné době kdesi na galilejském venkově, asi bych se přidal k farizejům. Lákalo by mne, brát víru vážně. Snažit se uplatňovat Boží pravidla v běžném životě. Lákalo by mne hledat Stvořitele uprostřed stvoření. Nežít tak, že na ničem příliš nezáleží, že člověk je sám sobě konečnou normou chování. Lákalo by mne sdílet s druhými naději, že Bůh se ujímá zemřelých a vzkříšením zjedná spravedlnost těm, kdo v životě zakusili bídu a bezpráví. Takový byl jeden z nejsilnějších bodů farizejského učení. Vzkříšení. Lákalo by mne též být v opozici vůči náboženským bafuňářům v Jeruzalémě, kteří razili sebestřednou zásadu „Nerušte náš klid na práci. Nechejte nás sloužit v chrámě a hlavně nám na to zaplaťte včas desátky.“

Vlastně farizejství nevypadá až tak zle. Jenže… Jenže se mu přihodilo, co se odnepaměti přihází hnutím, která začínají jako svěží, věrohodný, přitažlivý myšlenkový proud. Zbožné farizejství zkostnatělo. Ustrnulo. Uzavřelo se do předpisů a pouček. Počáteční elán vyvanul, touha po Bohu se smrskla na dodržování Božích přikázání. Ač základ byl docela dobrý, pozdější forma už byla značně suchopárná. Jenže, když on nikdo nenabízel nic moc lepšího. Ostatní nabídky byly ještě suchopárnější, nábožensky ještě vlažnější, lhostejnější vůči Bohu. Nevím, nevím, jak bych se s tím osobně vypořádal – na jedné straně pozoruhodné ideály, na druhé straně nezáživná realita. Ale ke komu jinému se přidat?

Ježíš začíná působit jako kazatel a náboženský učitel v prostředí, kde farizejství mělo silný vliv. Obrazně bychom mohli povědět, že ve volbách by farizejové byli nesilnější stranou. Samotný Ježíš vyrůstal v prostředí farizejské zbožnosti – důraz na Písmo svaté, propojování úkonů osobního života s Bohem, víra ve vzkříšení. Jistě i další důrazy Ježíš s farizeji sdílel. Akorát se mu příčil farizejský styl. Ten otravný důraz na detail, kdy se ulpí na doslovném znění. Našprtat se nazpaměť všechny příkazy a zákazy zapsané v Bibli a pak je doslovně přenášet do běžného dne.  Je smutné, když se život smrskne jen na hlídání paragrafů, co je v souladu se zákonem, co se zákonem v souladu není. Rovněž je smutné, když se život smrskne na hlídání, zda jsem nepřekročil cizích požadavky.  Jako kdyby všechna ta pravidla a mantinely byly zárukou šťastného života. Farizejové se domnívají, že ano. Ježíš hledá štěstí jinde.

Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. (23) Učednické pojídání zrníček farizeje pohorší. Nikoli že berou z cizího. Pocestní si směli vzít pro přímou spotřebu, až do středověku právo povolovalo takzvaný „ústní lup“. Do pusy můžeš, do kapsy nesmíš. Farizejům vadí činnost učedníků. Ta titěrná činnost, kdy vezmete klas mezi dlaně a třením z něho uvolníte zrníčka. V bedlivých očích strážců zákona už tohle byla práce. A pracovat se v sobotu nemá. Tečka. Ach, jak já těm farizejům rozumím. Vždyť i já bych nejspíše byl jedním z nich. I já bych se rozplýval nad Božím darem soboty. A zapáleně bych ho střežil. Hospodin přece daroval svému lidu šabat, aby ustali ve všech svých pracích a odpočívali a v malém už tak zakusili ráj. Odpočinout od všech prací. Tedy ani zrníčka nemnout. Vždyť tím skromným soustem hlad nezaženou, zato sobotu znesvětí ažaž! Mohli si odpustit tu trochu chřoupání a raději pořádně, zhluboka a spirituálně prožít šabat. Posvětit den odpočinku svatou nečinností.   

A Ježíš tomu všemu klidně přihlíží. Možná i sám bere klasy do rukou a mne, akorát nám to evangelista neprozrazuje. „Jak to, že dělají, co se nesmí!“ jsou pobouřeni farizejové. Oni se drží předpisů, dbají na pravidla, dodržují Boží zákon. Ale dodržují ho tak, jej pochopili. Jak si vytvořili jeho výklad. Úplně se přilepili k přikázáním a nehledí vpravo vlevo. Litera platí a vše ostatní je špatně. Našli si pevný orientační bod a jej se teď nepustí. Strnulý pohled jim dává životní jistotu. No a na tyhle urputné hlídače biblických příkazů Ježíš vytáhne z Bible příběh o porušení příkazů. Boží vyvolenec David se svými spolubojovníky snědl posvátné chleby v chrámu, určené výhradně pro kněze. Očividné porušení zákona. Aha, takže Bible zná předpisy, ale i oprávněné překročení předpisů. Příkazy jsou jedna věc, lidské potřeby jsou věc druhá.

Když jsem řekl, že bych patřil mezi starověké farizeje, pak bych si přál zažít i ten šok způsobený Ježíšovou provokativní odpovědí. Najednou se naskytne jiný pohled. Nedívat se už na svět optikou norem, které je zapotřebí zachovávat, nýbrž hledět na svět optikou lásky k bližnímu, který má hlad a potřebuje se najíst. Víte, vždycky je to občerstvují závan svobody, když zjistíte, že se nemusíte držet starých schémat, nýbrž můžete nově jednat v lásce k bližnímu.    

Ti tam jsou dávnověcí farizeové. Ale uhranuté spoléhání na normy trvá i dnes, klidně i v nenáboženských souvislostech. Umanutá důvěra, že když vytvoříme důmyslné předpisy, bude se nám žít lépe. Popsanými papíry odstranit úskalí života. Copak tohle může fungovat? Uvedu vám dva příklady. Z Poličky se rozbíhají cyklostezky do různých směrů. Když kříží polňačku, tak tam stojí čtyři značky, dvě na každé straně, vždy pro konec a opětovný začátek cyklostezky. Říkám si, ano přesně takové předpisy máme, ale kam jsme dali prostý rozum? Copak na všechno musíme mít takhle robustní pravidla? Kam jsme odsunuli lidskou rozvahu a odpovědnost?

Druhý příklad je opačný, pozitivní. Znáte horu Ještěd s věží na vrcholu? Ta věž (ve tvaru rotačního hyperboloidu) byla navržena geniálně tak, aby dotvořila tvar hory. Nádhera. Málokdo však ví, že ta věž vznikla proti pravidlům. Když byla vypsána architektonická soutěž, zadání znělo: dvě samostatné stavby, totiž jedna turistická chata a jeden vysílač poblíž. Pan architekt Hubáček zadání nedodržel a skloubil obojí do jednoho. A dnes nikdo nelituje, že nedodržel pravidla soutěže.

Ano, v dávných dobách byl bych asi farizej, který se snaží brát vážně Pána Boha. Ale nechal bych se zaskočit Ježíšem a jeho důrazem na svobodu, jakou dává láska k člověku. Nechal bych se přesvědčit, že spoléhat na lásku k bližnímu je lepší nežli úzkostlivě střežit předpisy. Ano, rád bych nechal se přesvědčit. Vlastně už jsem přesvědčený. 

Genesis 8,18-22+9,12-17      312; 4; S 147; 407; 416          2K 3,4nn

Kázání v neděli 18. října 2026.