Kde domov můj? Sestry a bratři, naše národní hymna začíná otázkou. A aby se nepřehlédlo, jak je ona otázka důležitá, zopakuje se ještě jednou. Kde domov můj? Nevím přesně, jakou inspiraci měl Josef Kajetán Tyl při psaní svých veršů. Co si představoval pod slovy domov, země, vlast. Rozhodně však vím, že se mu podařilo vystihnout cosi, co je pro lidská srdce náramně důležité. Pátrání, kde jsem vlastně doma? Kam patřím? Kam patřím tak silně, že mne tam lidé musejí snést, i když jsem někdy nesnesitelný? Kde jsem v bezpečí před okolím? Kde domov můj?

Cítíte sami, že domov je více než jenom adresa. Domovem nemusí zdaleka být jen budova z dřeva, cihel a kamení. Domovem jsou lidé, mezi kterými žiji. Domovem je také město či vesnice, lesy a pole a řeky, celá krajina. Domov též nemusí být nutně viditelný, svůj domov máme kupříkladu v jazyce, nemůžeme se ze svého jazyka jen tak přestěhovat jinam. Neviditelný domov máme v oblíbených písních a příbězích, ve zvycích. Tam všude bydlíme. Žáden div, že domov představuje téma i pro filosofii i pro náboženství. Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení, zpívá se v biblickém žalmu, který jsme se dnes modlili. (Ž 90,1) Pozoruhodné je, že se jedná o modlitbu Mojžíše, čili modlitbu muže, který podstatnou část svého aktivního života strávil blouděním po poušti mezi Egyptem a Kanaánem. A on zpívá o domově! Nikoliv o domově, který postrádá, nýbrž o domově, který má. Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení. V tom je pořádný kus víry. Lze nalézt nějaké pojítko mezi vírou a domovem? Zajímavá otázka.

Kde domov můj? O domově je řeč také v úryvku epištoly, vybraném pro dnešní neděli. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Jak už jsem naznačil, pod slovíčko domov se vtěsná celá řada významů. O jakém domově hovoří epištola? Nemáme zde trvalý domov… Když nahlédneme do spisů biblický vykladačů, objevíme různá tvrzení o tom, co je míněno domovem. Každý vykladač má kus pravdy, poněvadž domov nelze pospat jedním jediným slovem. Uvedu vám čtyři příklady.

(1) Kde domov můj? Domovem je nám tělo. Těch x desítek kilogramů živé hmoty, od které se nemůžeme oddělit. Hlava, ruce, nohy, pořád jsem to já. I když jsou mladé a svěží, i když jsou staré a zašlé. Bez nich žít neumím. Nemohu.  A přece mne můj tělesný domov někdy neskutečně svazuje. Jak jen umí bolet! Kolik pozornosti na sebe strhávají různé potíže, slabosti a bolesti, a já bych přitom tolik chtěl dělat něco jiného. Něco užitečnějšího, nežli se kurýrovat. Domov, který mne ochraňuje i omezuje zároveň.

Tělo je mým domovem. Ale nebude jim nastálo. Vždyť zde nemáme trvalý domov…

Jednoho dne o svůj tělesný domov přijdu. Kde naleznu domov nový? A jak? Nevím přesně, ale najdu jej. Věřím těla z mrtvých vzkříšení, zní moje vyznání.

(2) Kde domov můj? Domovem je nám svět mezilidských vztahů. Ten větší nebo menší počet lidí, se kterými se setkávám. Někdy rád a jindy nerad. Všichni jsme vetkáni do vztahové sítě, ze které se nemůžeme vyvázat. Jen tu a tam se nám nějaké pouto podaří uvolnit. A tak jsme zapleteni do vztahů dobrých i špatných. Bydlíme v nich.

Jedny i druhé jsou naším domovem. Ale ne nastálo. Vždyť zde nemáme trvalý domov…

Jednoho dne svět živých vztahů opustím. Přijdu o svůj domov v lidské společnosti. Kde najdu domov nový? A jak? Nevím přesně, ale najdu jej. Najdu nové vztahy, vztahy nezamořené špatností. Věřím svatých obcování, věřím společenství svatých, zní moje vyznání. 

(3) Kde domov můj? Domovem je mi život ve světě. Všechno, co k němu patří – světlo, teplo, voda, vítr, melodie, chutě a vůně. Také myš-lenky a vzpomínky. No a ovšem též dům, kde žiji, místa, kde jsem vyrůstal.

Tam všude patřím, to všechno patří do mne. Do mého života.  To je můj domov. Ale ne nastálo. Vždyť zde nemáme trvalý domov…

Jednoho dne o svůj pozemský domov přijdu. Kde najdu nový? A jak? Nevím přesně, ale najdu jej. Věřím život věčný, zní moje vyznání.

(4) Kde domov můj? Domovem je mi i selhání. Ta hojnost chyb úmyslných i neúmyslných. Lidský hřích se tomu říká souhrnem. Tolik věcí jsem chtěl udělat dobře, a neuspěl jsem. Tolik věcí jsem chtěl udělat špatně, a – bohužel – jsem uspěl. A pak ještě ten nepřehledný mišmaš, kdy chci i nechci konat dobro a chci i nechci konat zlo. Naložil jsem na sebe mnohou vinu, leckomu jsem ublížil. A naopak: lecčí provinění zase dolehla na mne a ublížila mně a mým blízkým.

Vina a hřích jsou mým domovem. Ale ne nastálo. Vždyť zde nemáme trvalý domov…

Jednoho dne přijdu o svůj domov, poškozený lidskými vinami. Kde najdu nový, nepoškozený? A jak? Nevím přesně, ale najdu jej. Věřím hříchů odpuštění, zní moje vyznání.

Kde domov můj? Jistě bychom našli další a další vyjádření. Můj domov je zde, ale nejsem spokojený s tím, jak vypadá. Dovedu si představit, že by lépe běžely věci v životě mém i v životě celé lidské rodiny. „Dovedu si představit“ – tahle povrchní fráze, běžná v ústech politiků, je příliš slabá. Nejenže si dovedu představit, já přímo toužím po novém domově, já jej hledám. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž hledáme město, které přijde.  Hledáme město, hledáme místo k životu. Najít město bylo pro pocestné v dávných dobách životně důležité. Ve starověku představovalo město s hradbami a s uzavíratelnou branou jedinou solidní ochranu před bandity a divokou zvěří. Na své cestě poutníci toužebně vyhlíželi město. Potřebovali mít před sebou jasný cíl, kam se v budoucnu mají dostat. Který se vynoří na jejich cestě. A zde vidím poselství i pro nás. My máme budoucnost otevřenou. Ještě si něco slibujeme od přicházejících dnů. Naše naděje není neurčitá, rozplizlá. Není to pustá a divoká krajina bez pravidel. Naše budoucnost je bezpečná a uspořádaná jako město. Právě tímto přesvědčením, touto nadějí obohacujeme své okolí. V době všeobecné otrávenosti, v době zklamání ze společenského života a bezcílného vyhlížení nějaké změny, nějakého změnitele. Jenže on nikdo takový nepřijde. Ani prezident, ani vláda, nám nedá novou naději pro budoucnost. Naděje není stavem světa, nýbrž stavem ducha. A náš duch díky Bohu vyhlíží město, svět, domov, ve kterém platí Boží zákony. A ty nejsou marné.

Kde domov můj? Josef Kajetán Tyl opěvoval svou zemi. Já však odpovím jinak nežli on. Odpovím jinak, poněvadž i otázka pro mne zní trochu jinak. Nikoliv „kde domov můj?“, nýbrž „u koho domov můj?“  Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení. Můj domov je u Boha. Nikoliv až po smrti, ale už nyní v životě. Už nyní přebývám v důvěře, že nejsem sám. Že kdekoliv jsem, Kristus mne doprovází svým zájmem, svou podporou, svou moudrostí. Tak o tom píše i epištola. Vyjděte tedy s ním, vždyť zde nemáme trvalý domov. (13) A s tímto vědomím pokojně dál jděme životem.

Žalm 90           634; S ; 669; 697; 67, 697                 Jan 1,9-14

Kázání v 5. neděli v postě 22. března 2026