Klidně mohl jít dál. Ježíš kráčel cestou kdesi poblíž Jericha a obklopoval ho zástup. V poslední době se kolem něho kupil čím dál tím větší hrozen zvědavců. Proslýchalo se, že Ježíš v jejich kraji už dlouho nepobude, prý má namířeno z venkova do hlavního města. Nechtělo se věřit řečem, že v Jeruzalémě chystají na Ježíše zátah, plný násilí. Dokonce samotný Ježíš opakovaně tvrdil, že musí jít do Jeruzaléma i za cenu obrovského nebezpečí. I za cenu ztráty života. Jeruzalém nemůže zůstat vyloučen z evangelia.  Evangelium není pouze venkovská, provinční záležitost. I v hlavním městě víry mají lidé uslyšet o dobrém Bohu radostnou zvěst v podání Ježíše Nazaretského. Kristus pochopitelně zná obsah svého učení, a tedy tuší, čím bude dráždit mocenské a chrámové elity. Že ho nebudou mít rádi. Že mu půjdou po krku. Avšak vyhnout se problémům, vyhnout se konfrontaci a nejít do Jeruzaléma, tahle možnost nepřipadá u Ježíše v úvahu. Proto Ježíš už dopředu říká, že se svou verzí víry v Boha narazí a bude to náraz tvrdý a krutý.

Zatím jsme ale ještě u Jericha. Klidně mohl jít dál. Zástup kolem Ježíše rozhodně nebyl malý. Kristus si za těch pár let, co veřejně působil v Galileji i jinde, získal docela dost příznivců. Některým se líbila jeho slova, založená na útěše a naději, slova, která vracela znejistěným lidem důstojnost. Mnozí lidé očekávali od Ježíše zázračné uzdravení těla, duše, vztahů, a mnozí se uzdravení chvála Bohu dočkali. Uzdravení těla, duše, vztahů. Někteří v zástupu tenhle okamžik možná brali jako poslední příležitost setkat se naživo s Ježíšem. Vždyť kdoví – co když se mu v Jeruzalémě opravdu něco zlého stane? Pojmout do mysli poslední obrázek, jak si budeme Krista mezi námi pamatovat. Nu a ovšem v zástupu byli jistě i tací, kteří s Ježíšem zadobře nebyli. Měli na něho pifku, na celý ten jeho volný styl přístupu k Bohu. Jako špiclové číhali, až se Ježíš dopustí nějaké prostopášnosti – bude chodit mezi pochybné existence, místo aby se jich stranil, bude pomáhat ve svátek, místo aby odpočíval, bude se tvářit, že jsou lidem odpuštěny hříchy, aniž by hříšníci byli předtím provedli pořádné pokání.  Pestrá směsice.

Klidně mohl jít dál. Okolní zástup má svou dynamiku. Vpředu, vzadu, vlevo, vpravo se všichni drží Ježíšova tempa. Snad už se těší, až dorazí do Jericha, že by Ježíš mohl pronést nějaké pozoruhodné rekapitulační kázání. Všechnu svou dobrou zvěst soustředit pro všechny, zobecnit do jednoho souhrnného poselství. Do Jeruzaléma už není daleko, tam asi moc klidu na kázání nebude. Jericho je přece taky významné město. Jerišské kázání by se krásně vyjímalo v učebnicích teologie. Dalo by se třeba nějak navázat na slavné Jozuovo vítězství v Hospodinově jménu, kdy se před dávnými časy bez boje, pouze za zvuku trumpet zřítily městské hradby. Ostatně Jozue a Ježíš jsou jmenovci, jedná se o totéž jméno, které k nám akorát doputovalo různými cestami v různých tvarech. Jozue = Ježíš.

Jericho je na dohled. Ježíš klidně mohl jít dál. Dosud se nachází teprve před hradbami, ale lidí kolem je už i tak více než dost.  U cesty seděl jeden slepec a žebral. Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se děje. (36) Slepec je sice blízko dění, přímo u cesty je jeho žebrácká pozice, ale on nevidí, nerozumí ničemu, co se kolem odehrává. Asi znáte podobný pocit, že se těsně kolem vás nebo přímo s vámi něco děje, ale vy nechápete co. Chtěli byste získat nějaký vhled, zorientovat se, ale sami si nevystačíte. Potřebujeme druhé lidi, abychom pochopili okolní svět.

Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (37n) Slepec křičí. Divíte se mu? Já ne. Ani netuší jakým směrem přesně volat.  On Ježíše nevidí, ale usiluje o jeho pozornost. Sedí na zemi u cesty, takže ani Ježíš podle všeho jej nevidí. Zástup zaclání. Brání ve výhledu. Žebrákova prosba působí poněkud trapně. Tolik, tolik lidí se upíná k Ježíšovi. Čekají, že jim snad něco poví, předá. Jim všem, zástupu, nějaké obecné poselství, z něhož by mohli čerpat všichni. Ježíš patří všem. Jenže žebrák chce Ježíše pro sebe. Nárokuje si jeho pozornost. Očekává od Ježíše osobní reakci, nikoli reakci obecnou. Slepec požaduje individuální přístup. Milosrdenství pro sebe. „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“  Předáci slepce kárají. Divíte se jim? Já ne. Žebrák ruší. Ježíš má svůj cíl a tenhle křikloun ho na jeho vznešené pouti brzdí. Chce si urvat Ježíše pro sebe. Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. Umlčet nepohodlný hlas. Aby nebylo slyšet křik, který kazí chození s Ježíšem.  Kdo byli oni umlčovatelé, kteří se snažili volajícího chudáka umravnit? Co myslíte, ke které části zástupu patřili? Byli nadšenými Ježíšovými příznivci, nebo naopak náleželi mezi podezíravé kritiky Ježíšova novotářství?

 Já vsázím na první možnost. Volajícího chudáka umlčují zapálení Ježíšovi přívrženci. Oni mají svoji představu Ježíše a křičící žebrák do ní nepasuje. Chtějí umlčet nepříjemná sdělení. Stavějí kolem Ježíše hradbu, aby k němu nepronikly nepříjemnosti. Vykazují ukřičeného slepce za bariéru slušnosti. Nepřejí si, aby se žebrák dostal do kontaktu s Ježíšem. Jen ať zmlkne. Ach kolikrát už církve v touze po spořádanosti volili cestu mlčení podle hesla: „Když se o problémech nebude mluvit, všechno bude v pořádku.“ Psychická manipulace v duchovním životě, sexuální zneužívání, finanční zpronevěry i obyčejné lajdáctví, nad vším se přimhouří oko, umlčí se kritika. Kdo je tady slepec?

Je slepcem slepý žebrák, který křičí ze své bídy, ale vidí srdcem v Ježíšovi záchranu?  Anebo jsou slepci Ježíšovi průvodci, kteří sice vidí na cestu, ale přehlížejí bídu svých bližních, jsou zaslepeni svou nemilosrdnou věroukou? „Mlč, slepče, mlč, žebráku, mlčte vy všichni, kdo hovoříte o nepříjemnostech! Nebudou-li znít nepříjemné hlasy, bude nám s Ježíšem prima.“ Tahle myšlenka je stará až běda. Budovat hradby mezi Kristem a nepohodlnými lidmi. Vykázat za bariéru mlčení nářek a bědování.

Ježíš mohl jít klidně dál. Ale nešel. Nezůstal ukrytý za hradbami ticha, které horlivě budovali zbožní umlčovatelé. Jsme přece poblíž Jericha a hradby u Jericha se nehroutí mlčením, nýbrž křikem. Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel. Slepec nejspíše zná dávný příběh o Jozuovi. U Jericha se nemlčí, u Jericha se křičí. Slepec svým křikem boří hradby lhostejno-sti. A boří je i Kristus. Když se dá se slepcem rozhovoru. Ježíš se zajímá o slepco

vu situaci. „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, dej, ať vidím.“ (41) Rozhovor. Ke spáse, k záchraně se nepromlčíme, dojdeme k ní skrze slova. Pojmenovat svou bídu, pojmenovat svoji touhu, pojmenovat svoji žízeň po štěstí. A pak Kristus pronese onu zvláštní větu: „Tvá víra tě zachránila.“ (42) Samotný Ježíš říká, že nezachraňuje on, ale naše víra. Uf. Jaká byla žebrákova spásná víra? Moc o ní nevíme, pouze že neodbytně prosil o smilování a že pojmenoval své přání. Což mne povzbuzuje v mých modlitbách. Základem všech proseb je volání „Smiluj se. Smiluj se nade mnou, smiluj se nad naším světem.“ Na to nám snad víra stačí, když v kostele přednášíme přímluvy.

Neodpustím si jednu osobní odbočku. Na jaře roku 1990 jsem dostal svoji první Bibli. Pustil jsem se se zájmem do čtení, a aby se mi lépe četlo, vyrobil jsem si záložku. Zde ji mám. Je div, že jsem ji za ta léta studentských a později farářských přejezdů někde nevytrousil. Na jedné straně Alfa a Omega, ta dvě písmena a jejich symboliku mám velmi rád, jak jsem zde už několikrát vyznal. Na druhou stranu jsem opsal krátkou modlitbu, na niž jsem tenkrát kdesi narazil. Kde přesně, už nevím, ale líbila se tehdy i nyní se mi líbí. Občas se k té modlitbě vracím. Vztahuje se právě k dnešnímu evangeliu. Slepota a touha po zraku, žebrák, bída, bariéry a slitování. Otevři mé oči pro divy své lásky. Se slepcem volám. „Pane, ať vidím.“ Otevři mé uši pro volání mých bratří. Nedopusť, aby se mé srdce uzavřelo jejich veliké bídě. Otevři mé ruce, přede dveřmi stojí žebráci a čekají na svůj podíl… Osvěť slepotu mého srdce, abych viděl, co je správné a vyhýbal se tomu, co je zlé.

            Sestry a bratři, slepec měl být umlčen. Ale nebyl. Zbořil hradby mlčení, prokřičel se ke spáse. Neuspěli ti, kdo chtěli vybudovat nábožné ticho. K víře patří volání z bídy. Je dobře, že slepec nebyl umlčen. Poněvadž, a to je dobré vědět, s Ježíšem se nekončí u bědování. U Boha je nářek prvním krokem k radosti. Po zoufalém křiku přichází chvalozpěv. Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. (43)Amen 

Jozue 6,1-11+14.15.20          632; S 65; 328; 265; 777; 128                       Ef 3,14-19

Kázání v masopustní neděli 15. února 2026.