Do opozice! Ježíš nás posílá do opozice. Chce po nás, abychom měli odstup vůči současnému státu. Vůči jakémukoli státu. Vůči jakékoli vládě, nadvládě. Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. (25) Vždy je zde někdo, kdo má moc nad druhými lidmi a tuto moc využívá. Pozice nadřazenosti. Možnost dávat rozkazy. Možnost čerpat cizí peníze. Možnost rozhodovat o budoucích projektech. Možnost namastit si vlastní kapsu. Možnost právnickými kotrmelci umlčet odpůrce. Nejenom ve státě, ale i ve firmě, ve škole, v církvi, ve sportovním klubu. Ano, i v rodině. Pozice moci, pozice síly. Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi, říká Ježíš. (25n) Jděte do opozice! Nepřistupte na běžná schémata. Zpochybněte dosavadní rozdělení rolí. Ne tak bude u vás. Přestaňte hrát onu odvěkou hru na vládce a ovládané.  Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. (26n)

Do opozice! Ježíš nás posílá do opozice. A všechno přitom začalo tak nevině. Starostlivá maminka, která má mezi Ježíšovými učedníky ne jenom jednoho syna, ale rovnou dva syny, Jana a Jakuba Zebedeovy, tak tedy tato starostlivá maminka, paní Zebedeová, přivede své dva synáčky před Mistra, uctivě se ukloní a prosí: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.“ (21) Jak dobře jí rozumíme. Kolik rodičů se už snažilo zajistit solidní místo pro své děti. Nic nového pod sluncem. Jenže paní Zebedeová pořád myslí v onom starém schématu. Myslí, že Ježíšovo království brzo přemůže, vytěsní všechna ostatní království.  Že Ježíš bude mít svůj trůn někde na zemi a kolem něho bude spousta dvořanstva. Pochopitelně, čím blíže k vladaři, tím větší moc a sláva. Kristovo království jako superstát a Jan s Jakubem jako první a druhý náměstek vládce Krista. A matka dokonce velkoryse dovolí, aby Ježíš sám rozhodl o jejich pořadí. Vidíte, zde se jedná jenom o recyklaci starých mocensko-politických představ.

Do opozice!  Ježíš nechce recyklovat starý svět. Moje království není z tohoto světa, prohlásí později. (Jan 18,36) Ježíšovo království je nový svět, který se řídí podle nového zákona, zákona lásky a obětavé služby.  Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi. U Ježíše platí jinačí měřítka. Jít do opozice. Boží království to je jiná vláda, než jakákoli současná politika. Vláda v úplně jiném stylu. Učedníci se handrkují, kdo z nich je větší, kdo z nich bude mít čestnější postavení v Božím království.  A co udělá Ježíš? Klekne si na zem a umývá jim nohy. Kdo je tu sluha? Kdo je tu Pán? Pán slouží svým přátelům. Tady je všechno úplně jinak než v našem svět. Ježíšův svět je naruby.  Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Ježíš se nám sám představuje jako Pán, který slouží. Pán, který se obětuje. Umývání nohou. Tělo, které je lámáno na kříži. Krev, která je za nás prolita.

Věřím v Ježíše Krista, Pána našeho, říkáme ve vyznání víry. Slovo „pán“ nám v uších nijak zvlášť nedrnčí. V češtině a dalších evropských jazycích označení „pán“ užíváme ke zdvořilému oslovení kteréhokoli muže. Anglické „Lord“ má větší váhu. Má v sobě nádech starobylého panovníka. Zvu vás nyní na historický výlet.  Zkusme si představit, co titul „pán“ znamenal pro lidi Ježíšovy doby někdy okolo roku 30. Anebo pro lidi okolo roku 1300 před Kristem, nebo 1300 po Kristu. Podmínky se zas tak rychle neměnily.  Většina obyvatel tehdy žila na venkově. Pole, pastviny, zahrady, sady. Tu a tam i vinice. Představujete si? Vidíte otevřené plochy. Žádné hradby kolem jako ve městě. Zemědělství živilo více než devadesát procent obyvatelstva. Pětadevadesát. A všichni ti rolníci, pastevci, zahradníci, sadaři a tu a tam i vinaři byli náramně zranitelní. Kdykoli na jejich otevřené plochy mohli vpadnout nějací loupeživí nájezdníci. A taky se tak dělo. Horda vtrhla a vyrabovala celou vesnici. O násilí ani nemluvě. Kdo lidi ochrání? Kdo jim zajistí život? Kdo zabrání, aby nepřijela další horda a nevyrabovala, co nepobrali předchozí banditi? Sedláci mají dost práce se zemědělstvím. Je zapotřebí někoho, kdo by zemi dal pravidla a ochránil ji před bandity. Pán. Lord. Gospodin staroslověnsky. Hospodin staročesky. On bude vládnout kraji. On se postaví nepřátelům se svým vojskem. On také určí, kolik mu sedláci za ochranu zaplatí na daních. Hlavně, aby ten pán byl dosti silný. Aby odrazil útoky. Běda zemi, která má slabého pána. Běda lidem, kteří nemají žádného pána. Kdo je ochrání? Kdo jim zajistí život?

Napřed byli pánové malí. Lokální. Chudé vesnici v horách vládli páni z bohatší vesnice u řeky v údolí. Pak nad vesnicemi převzalo vládu město za kopcem. Tam se dělaly obchody a šlo tedy snáze zaplatit vojáky. Panství se zvětšovala, navzájem pohlcovala, měnila se v království. A někdy se vynořila nějaká obrovská mocnost, která pospojovala království do velké říše přes rozsáhlá území. To pak na trůnu seděli opravdu velicí pánové. Megapánové. Farao v Egyptě. Šár v Babylónii, chán v Číně a císař v Římě. Každý z nich chtěl mít ve své říši klid a pořádek. Lidi ať pracují a platí daně. Panovník jim zajistí život. Všichni ať jej uznávají za pána a bude dobře. On nestrpí žádnou konkurenci. V době, kdy vznikla křesťanská církev, platila jednoduchá rovnice: Císař je Pán. Císař v Římě je garantem ochrany, míru, života. Nechť to všichni akceptují a bude dobře. A bude líp. Kdo to neakceptuje, ten bude potrestán. Impérium si rozvracet nedáme. Víte, vládcové panují nad národy a velcí je utlačují.

Do opozice! Ježíš nás posílá do opozice. Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi. Kristus předkládá jiný koncept vlády. Pán, který slouží. Prosím, poskládejme všechny ty historické obrazy dohromady. Věřím v Ježíše Krista, Pána našeho bylo revoluční vyznání. Podvratné vyznání, které ale vyrůstá z evangelia. Věřím, že pánem není císař, nýbrž Ježíš. Hlásali tehdejší křesťané a šlo jim o krk, poněvadž zpochybňovali panovníkovu vládu. My jsme jejich vyznání převzali.  Věřím, že pánem není vznešený císař v Římě se svými legiemi a statisíci vojáků. Věřím, že pánem je pokořený Ježíš na kříži se svou obětavostí. Věřím, že život mi nezajistí císař ani žádný jiný politický aparát. Věřím, že život mi zajistí Kristus, který vstal z hrobu. Ježíš Kristus je Pán.

Toto křesťanské vyznání je obsaženo v dávné písni, kterou máme zachycenu v epištole Filipským. (Ve zpěvníku 220) Pojďme ji nyní nahlas přečíst a až zazní slova o Kristově vyvýšení, nepředstavujme si žádný honosný trůn. Mějme před očima Ježíše, jak klečí a myje nohy učedníkům. Jeho vláda spočívá ve službě. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,5-11.)

Vyznáváme, že Ježíš Kristus je náš Pán. Nad světem platí jeho zákon služby a sebeobětování. To je nejvyšší pravidlo. Mnoho lidí dnes hledá pro svůj život nějaké universální pravidlo. Universální princip. Nějaký návod, který by je uvedl do harmonie se světem. My vyznáváme, že Pánem nad světem je Ježíš a že pro svět platí jeho pravidlo. Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi. Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.  Bez služby a obětavosti cesta ke štěstí nevede. Apoštol Pavel v listu Římanům napsal: Jestliže svými ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, budeš spasen. Proslovení vyznání není nějaká čarodějná formule. Náboženské abrakadabra, které kouzelně změní tvůj osud. Jestliže vyznávám Ježíše Krista jako Pána, pak přijímám jeho vládu a jsem zachráněn ze světa poroučení, příkazů a úkolů – musíš dělat to, nesmíš dělat to. Jsem uveden do světa, kde věřím, že se najde pomoc, že si lidé navzájem pomáhají, že si navzájem slouží. Taková víra zachraňuje. Ježíš nás posílá do opozice vůči tvrdosti a bezcitnosti. Do opozice vůči nelásce. Taková opozice je nádherné místo. Tam chci být. Amen.

Jan 13,1-17    120,1-4; Sv 378, 220, 772, 590; Den kdy scházel mi bližní    Iz

Kázání v neděli 21. září 2025.