Zvláštní protiklad se nachází v evangeliu o Ježíšově vzkříšení. Paradox je uhnízděn v samotném zárodku naší víry. Věci neběží tak, jak mají. Tři ženy našly prázdný hrob, Ježíš je pryč. Mládenec v bílém rouchu jim vysvětluje, že byl vzkříšen, a dává jim instrukce, jak mají s novou situací naložit. Nebojte se – jděte k učedníkům – a řekněte jim. Tři jasné instrukce: nebát se, jít, říci. Jenže situace je natolik převratná, že zmíněné již tři ženy udělají všechno přesně naopak.

Kdy naposledy jste měli pořádný hlad? Nemyslím nyní ono šimravé nutkání, že byste si rádi něco dali. Zobli. Ďobli. Myslím na hlad, kdy vám skutečně kručí v břiše, kdy vám dokonce už ani v břiše nekručí a vy jenom cítíte určitou malátnost a chlad. Vzpomenete si, kdy naposledy jste takto hladověli? To už asi bylo dávno, viďte. Možná na nějakém dlouhém výletě, kdy jste si s sebou vzali malou svačinu. Nebo v nemocnici při speciální proceduře. Hladovění prostě nepatří k našim běžným činnostem.

Chybí tam Josef. Alespoň já Josefa ve vyznání víry postrádám. Věřím v Ježíše Krista, Syna Božího jediného, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.  Když hovoříme o Ježíšově původu, zmiňujeme pouze Marii. Josef zůstává úplně stranou, jako kdyby nehrál žádnou vážnou roli v Ježíšově životě. O nějaké genderové vyváženosti zde prostě nemůže být řeč. V Bibli samotné se o Josefovi také moc nedočteme. Doboví svědkové o něm mluví jako o Ježíšově otci, který byl tesařem v městečku Nazaretě. Toť vše.

Povím vám o jednom omylu. O jednom velikém omylu. Ale ještě si musíte chvíli počkat. Věřím ve všemohoucího Stvořitele nebe i země, říkáme v našem vyznání víry. Bůh jako Stvořitel je velmi dávná a celkem přijímaná představa. Napřed tedy malý výlet do historie. Jak asi víte, starověk znal obrovské množství bohů a bohyň i všelijakých božeňátek. Bohové měli různé oblasti působení, trochu podobně jako mají ministři ve vládě své resorty.