Sestry a bratři, doplním biblický text citátem od židovského myslitele Martina Bubera: „Velký modlitebník není zbožný a trpělivý, avšak jako modlitba nakonec vyzní i jeho rozhořčení.“  Ano, Jeremiáš to má s Bohem těžké, je rozzlobený a zklamaný. Nejraději by svůj vztah s Bohem ukončil. Při tom všem má prorocký úkol a tak je zmítán sem a tam jako strom, jenž se kymácí ve větru. Zároveň ale nachází ventil pro svůj hněv a navzdory všemu cítí: Bůh je ten, kdo je při mně!

I ve 21. století si lidé stále kladou otázku po Boží existenci. Kde je Bůh ve válečných a hladovějících oblastech? Kde je v našich vlastních životních krizích? Člověk například zažívá utrpení, způsobené druhými lidmi, je cílem šikanován. Vzpomeňte na nedávná videa školáků, kteří ponižují spolužačku, spolužáka. Děs a hrůza. Kde jsou alespoň nějaká povzbudivá znamení, že existuje Bůh lásky, Bůh spásy, Bůh záchrany a spravedlnosti?

Schválně buďte nyní ve svých úvahách osobní a zaměřte se na sebe. Pokud jste někdy ve svém životním příběhu nedokázali obstát a na vlastní kůži jsi pocítil neúspěšnost svého snažení, nebouřili jste se také proti ranám osudu? Nezvolili jste také nejprve raději cestou opuštění Boha? Odvrátit se od něj, když nepomáhá. Alespoň na chvíli? A možná jste později, v jiné životní situaci, opět rozpoznali a uchopili Boží slovo jako oheň ve svém nitru, ve svém srdci, v sídle životní síly. Přesně tak, jak to vyznává o Bohu prorok Jeremiáš: „je v mém srdci jak hořící oheň“, když předtím hořekoval „Nebudu ho připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“ (9) Jeremiáš je se svým nářkem blízko hlubokému zoufalství; on neslyší žádnou odpověď od Boha. Jako by vedl naříkavý rozhovor mezi svým srdcem a sebou samým. Jen on a žádný Bůh na dosah, na dohled, na doslech.

Já dovedu – a i vy nejspíše dovedete – správně pochopit, co se v prorokově nitru odehrává. Stejně jako on bych i já raději sám určoval své myšlenky, slova, skutky. V rozhovorech a diskusích bych rád vyjádřil, co si myslím, s čím souzním, co mi dělá dobře. Nechci být ovládán druhými lidmi, například politickou stranou, zločinným režime, manipulativní sektou. Nechci podléhat cizí vůli. Nechci být ovládán nelidskou technologií, vykalkulovanou nabídkou zpráv, produktů, zábavy, kterou na mne chrlí algoritmy bez duše a těla. Nechci při hledání své identity ničím poddaným. Ano, poddanství se nám vrací v mnohem lstivějších formách, nežli bylo ve středověku.

Prorok Jeremiáš nesklidil pozornost u svých posluchačů. Představuji si, že podobná věc se někdy stává učiteli, když žáci nebo studenti nemají ani špetku zájmu o to, co je zapotřebí je naučit nebo jim předložit podle učebních osnov. Prorok není brán vážně, zažívá posměch a výsměch, dokonce je s ním špatně zacházeno. Každý z nás dokáže pochopit jeho sklíčenost a zoufalství. V jeho dialogu s Bohem, v jeho naříkavé modlitbě před Bohem je nepřehlédnutelný vnitřní konflikt. Střídají se v něm pochybnosti a naděje. Protože výsměch a neúspěch v každodenním životě bolí. Proto ta naříkavá obžaloba Boha: „Proti mé vůli jsi mě uchvátil, zmocnil ses mě, svedl jsi mě, zlákal jsi mě, přesvědčil jsi mě, uhranul jsi mě; už nejsem sám sebou, jsem určen tebou, Bože, ve své promluvě, tj. jsem určen někým jiným! Já jsem prorokem proti své vůli!

Sestry a bratři, máme své životy. Jak dalece jsme si jejich podobu určili sami. A co si ještě určíme sami? Poslouchám jen svůj vnitřní pocit, sevření žaludku, uvolněnost plic? Anebo vidím a uvědomuji si, jak velmi býván určován druhými, např. médii a digitálními technologiemi, nebo společensko-politickými událostmi, módním průmyslem, svůdnými obrazy, nerozpoznanými fake news, lékařsky předepsanými léky, ... atd. Och, tolik vlivů na men působí, vlivů, o nichž nerozhoduji.

Jak se cítíte, když z vašeho pohledu politici dělají nezodpovědná rozhodnutí? Když nějaký pošahaný Rusáček uvrhne milióny lidí do neštěstí? Jak se cítíte, když v řadě zemí je na vzestupu autoritářství a my jsme si ještě nezvykli mu popravdě říkat fašismus. Vládcové, kteří svým imperiálním mocichtivostí dávají najevo: „Dělám si, co chci!“ a: „Do platných zákonů mi nic není!“. Nechce se vám řvát „Ne!“ či prostě bouchnout do stolu? „Proboha stop!“ A pokud jsou u nás nyní společensko-politické struktury mezi sebou tak rozhádané, což teprve po podzimních parlamentních volbách, kdo bude chtít s kým spolupracovat? Opět vidíme, že jazyk pohrdání působí jako jed v zákopové válce. Otravný plyn nenávisti. Radikální odmítání, neblahé sočení nebo ústup, rezignace – jaká je vaše cesta?

S kolegy kazateli a kolegyněmi kazatelkami občas řešíme, jak hodně patří politické či společensko-kulturní otázky do kázání. Řeknu-li jednoznačně svůj postoj, mohu někoho z posluchačů zranit či pohoršit. Anebo mohu v sobě dusit, co by mělo zaznít slyšitelně. A tak se musím ve své situaci vyrovnat a uznat, že jsem někdy něco pověděl špatně anebo jsme někdy něco špatně zamlčel. Čím se řídit? Jochen Klepper to kdysi vyjádřil výmluvným a pro mě útěšným způsobem: „Někdy si člověk myslí, že by mu Bůh měl při všech životních protivenstvích dát jasné znamení, aby mu pomohl. Ale právě toto je jeho znamení: že ti umožní vytrvat, odvážit se a snášet.“ A tak jsem se rozhodl, že vydržím rozhodování mezi mluvit a mlčet.

Takhle životní napětí zakoušel Jeremiáš a tak bych to přál vám i sobě: s nářkem je spojena naděje, nebo ještě lépe: jistota! Můj Bůh mě náruživě vyzývá, abych otevřeně řekl, co je nepříjemné a jaké následky je nutné nepřehlížet a řešit. Stejně jako u proroka Jeremiáše nejde v prvé řadě předpovídání budoucnosti, ale o každodenní realitu. Prorok dovede správně vystihnout současnost. Pochopit současnost je cennější nežli odhalit budoucnost. Ohlašovat, co je životně důležité právě teď – ať už to posluchači chtějí slyšet, nebo ne. Biblický text říká: „Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci.“ (10) Máme tedy, vy i já, odvahu v Božím jménu říkat, co odpovídá křesťanskému poselství pokoje a naděje, lásky k bližnímu i nepříteli,  Boží existence tady a teď? Ano, je třeba odvahy a naslouchajícího srdce k rozhovorům, které mohou i bolet. Jeremjáš se ocitl v mlýnku vlastních přání, Božích výzev a lidského vzdoru. Mlelo to s ním, ale nevzdal se. Věděl, že Bůh jej podpoří. Odnesme si Jeremjášovu zkušenost sebou domů do svého každodenního života: nikoli rezignace, nýbrž odvaha; nikoli znehybnění, nýbrž akce; nikoli zmar, nýbrž naděje!

Poslechněte si tedy Jeremjášova slova ještě jednou v jiném překladu a vnímejte, jak obrovská důvěra prosakuje z vášnivého handrkování s Bohem. Sváděl jsi mě, Hospodine, a já se nechal svést. Zmocnil ses mě a zdolals mě. Vysmívají se mi celé dny, každý má ze mě legraci. Křičím, kdykoli promluvím, vykřikuji: „Zkáza! Násilí!“ Slovo Hospodinovo mi přináší celé dny hanbu a posměšky. Říkám si: „Už se o něm ani nezmíním, jeho jménem už nepromluvím!“ Jeho slovo mi ale hoří v srdci, je jako oheň v mých kostech zavřený; nemohu ho v sobě zadržet, neovládnu se!  Od tolika lidí slyším nařčení: „Hrůza všude kolem! Udejte ho! Pojďme ho nahlásit!“ Všichni mí přátelé čekají na můj pád: „Třeba se nechá nachytat – pak se ho zmocníme, pak se mu pomstíme!“ Hospodin je ale se mnou, ten udatný bojovník, a tak ti, kteří mě pronásledují, padnou a nic nezmohou. Pro jejich neúspěch je stihne hanba, věčná nezapomenutelná potupa. Amen.

Lukáš 9,57-62           33,1+6+7;  165; 161; 38; 426;                                   1 Petrova 3,6

Kázání v 3. neděli v postě 23. března 2025. Vydatnou předlohu poskytl svým kázáním Klaus Wollenweber, německý farář a biskup evangelické církve.