Moudrost klíčem ke štěstí

Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Seděl jsem za volantem a Andrej vedle mne vyprávěl o ukrajinské armádě, odkud ho po pěti letech bojů s Rusy v separatistickém příhraničí propustili do civilu kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Jako uprchlík přijel do Česka za svou rodinou.  Byl konec listopadu, sněžilo a my jeli do chrudimské nemocnice. Dojeli jsme sněžný pluh uprostřed činnosti, který nešlo předjet. „Teď se za ním povlečeme nejméně půl hodiny,“ zabědoval jsem. „Buď rád, že to někdo dělá,“ řekl Andrej. Promluvil z perspektivy neduživého ukrajinského státu, kde řada pro nás běžných služeb nefunguje. Kupříkladu úklid sněhu na silnicích. Andrej mi uštědřil jednoduchou lekci vděčnosti. „Buď rád, že to někdo dělá.“ Nevidět hned všude kolem potíže a nepříjemnosti, nýbrž vidět v prvé řadě, že něco funguje. Jak prostá moudrost! Těšit se ze světa, v němž žijeme, a teprve až v druhém kole lamentovat nad jeho nedostatky. Pokud nám ovšem na lamentaci potom ještě vůbec zbude čas pro všechnu radost z Božího světa. Snadno se lze obejít bez spousty hořekování.

Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Je náš svět místo stvořené k jásotu, nebo k nářku? Sestry a bratři, na téhle planetě, v této zemi, kde žijeme, tady v Poličce, co je naším údělem – radost, nebo brblání? Anebo ještě jinak: jsme od přírody nasměrováni k pokoji, anebo máme namířeno k nespokojenosti? Co je pro náš život důležitější? Co je směrodatnější – pokoj, či nespokojenost?

Biblická kniha Přísloví přináší řadu pozoruhodných postřehů. Jedná se o nadčasové rady, jak přistupovat k životu: oč usilovat, čemu se vyhnout, kterak zacházet se slovy. Zkrátka jak se chovat moudře.  Literatura tohoto druhu byla ve starověku široce oblíbená, v češtině bývá označována půvabným slovem jako literatura mudroslovná. Mudrosloví. Moudrost jako klíč k životu. Moudrost jako klíč ke šťastnému životu. Logika je jednoduchá – jak může člověk přijít ke štěstí, neřídí-li se moudrostí? Nemoudrá slova, nemoudré činy ke štěstí nevedou.

Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Náš svět je místo, v němž přebývá mou-drost. My nežijeme uprostřed nesmyslnosti. Náš svět je moudře uspořádán. Sláva Bohu. Od samotného počátku je náš svět postaven na moudrých základech. Bůh nevytvořil svět chaoticky, nýbrž moudře a s řádem. Tenhle řádný, moudrý původ světa je pro nás náramně důležitý. Svět v sobě nese moudrost. A díky moudrosti my ve světě nalézáme cestu ke štěstí. Mudrosloví neboli mudroslovná literatura nás ujišťuje, že moudrost je tady díky Bohu přítomna. Náš svět a náš život v něm není neřešitelná hádanka. Moudrost lze objevit, neboť ona zde vždycky byla. Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země. (22n) Prostě nebyla chvíle v celých dějinách vesmíru, kdy by v pozadí nepobývala moudrost. Proto: Jubilate Deo! Jásejte Bohu!

V biblické knize Přísloví promlouvá moudrost v nádherné písni o tom, že je zde pořád a pro všechny. Vystupuje v Božím stvoření jako spoluhráčka, jako protějšek, jako inspirace. Byla přitom, když Bůh započal své veliké stvořitelské dílo. Nebyla pasivně přihlížejícím divákem. Ne, ona se aktivně zapojila do dění. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní, když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně, když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny. (27-30)

Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Svět, který není v křeči. Svět, který není zachmuřený v porouchanosti, nýbrž kde moudrost s hravostí pomáhá Stvořiteli. To je otázka pro nás. Velmi osobní otázka: kdo tvoří můj svět. Hravá moudrost nebo ponurý zmatek? Podle toho vypadá i má nálada – převažuje v mém osobním světě radost nebo otrávenost?

Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Tuze rád vzpomínám na společnou cestu s Andrejem, když jsme dojeli sněžný pluh. „Buď rád, že to někdo dělá.“ Jak prostá moudrost! Opakuji si ji často sám pro sebe. Už mne uchránila před nejedním rozčilováním a zbytečnou rozmrzelostí. „Buď rád, že to někdo dělá.“ Prostá moudrost, kterou opakuji nejenom sobě, ale i druhým. Na cestě do Krouny nyní opravují most a navíc ještě o kus dál spravují železniční přejezd. Soustava objížděk. Nachomýtnul jsem se nedávno ke skupině místních, která to s brbláním komentovala. Vytasil jsem svůj ukrajinský trumf: „Buďte rádi, že to někdo dělá.“ Na chvíli se zarazili, opatrně přikývli, ale pak vyrukovali se svým vlastním trumfem: „To máte sice pravdu, ale jenom u nás jsou opravy blbě načasované a trvají strašně dlouho.“ Na to jsem už neměl co povědět.

Víte, ono záleží hlavně na vás, do jakého režimu přepnete svou duši. Jestli do režimu Jubilate Deo! Jásejte Bohu!, nebo jestli do režimu „Všechno stojí za pendrek.“ (Tohle vám latinsky nepovím.) Záleží hlavně na vás, jak dalece počítáte s moudrostí. Kdo chce být nespokojený, je nespokojený. Kdo chce nalézt pokoj, nachází pokoj. Tak to ve světě prostě chodí. Taková je moudrost. Celý fór spočívá v tom, že člověk sám se rozhoduje, jaký přístup zvolí. Věčně bojovat proti světu, hledat na něm do nekonečna hnidy? To jde a celkem snadno. Je to však moudré? Vytěsnit Boha jako dobrého Stvořitele, pomůže nám to ke štěstí? Nedbat na odvěkou moudrost, získáme tím pokoj ve svém nitru?. Přečtu další kousek z písničky o modrosti: Vždyť ten, kdo mne nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo proti mně hřeší, činí násilí své duši. (35n)

V Polsku mají krásnou píseň o vztahu člověka ke světu. Autor Marek Grechuta napřímo oslovuje svět „Světe náš“ a říká mu, co od něj žádá.  Světe náš, světe náš, / chci být s tebou ve shodě, / s leskem tvým, silou tvou, / co mi dáš – odpověz! // Světe náš, dej nám, / dej nám konečně soulad, / pokoj daruj, zkázu vezmi, / seber ji, odveď pryč! (Świecie nasz, świecie nasz, / chcę być z tobą w zmowie, / z blaskiem twym, siłą twą, / co mi dasz – odpowiedz! // Świecie nasz – daj nam, / daj nam wreszcie zgodę, / spokój daj – zgubę weź, / zabierz ją, odprowadź.) Geniální básníci mívají geniální myšlenky. Mnohokrát jsem si tu písničku zpíval, mnohokrát jsem přemýšlel o jejích slovech „Světe náš, chci být s tebou ve shodě.“ Vždyť to je přece mudrosloví. Naladit se na řád světa. Těšit se z toho, když se děje něco dobrého. Když vzniká cosi, co životu pomáhá. Vždyť my zde přece žijeme, a už to samo o sobě je dost veliký zázrak. Je tudíž moudré, odložit naštvanost na svět, který nám vždy není po chuti. Je moudré odložit nepřátelství s Bohem.

Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Ježíš vyprávěl podobenství o dvou stavitelích. Pošetilý stavěl na písku, moudrý stavěl na skále. Přišla bouře a dům budovaný s moudrostí obstál. Můžeme se ptát, co je onou skálou. Někdo by řekl, že to je správná věrouka nebo příslušnost ke správné církvi nebo správné skutky. Tím se to strašně komplikuje. Já si toko pošetilého stavitele představuji jako takového permanentního ubrblance, který ve světě pořád něco vadí a nikdy se neraduje ze stvoření. Jeho životní stavbu strhne bouře. To podobenství rozhodně není o pravověrnosti. Ježíš nepředkládá žádný systém a nevyžaduje jeho správné dodržování. Kristus nás v evangeliu zve k důvěře. K prosté dětské důvěře, že tento svět pro nás není nepřítelem. Tento svět je domovem, který pro nás stvořil laskavý Bůh, jenž se o nás rodičovsky stará. „Pohleďte na nebeské ptactvo, pohleďte na polní lilie.“ Kristus nás vysvobozuje z věčné nespokojenosti a přináší věčný pokoj. Je moudré jej následovat. I když nás ve světě potká mnoho problémů a protivenství, pořád je lepší doufat, nežli si zoufat. Velikonoční čas ukazuje, že i když se problémy strašně nakupí a zavládne smrt a právem by šlo lamentovat a nadávat na svět, nakonec, nakonec díky Bohu zvítězí život. K Božímu stvoření totiž moudře patří i vzkříšení. Jubilate Deo! Jásejte Bohu! Amen.  

Matouš 7,24-29  79,1+2+4; 403; (345; 352); 303, Jubilate, 425      1 K 1

Kázání v neděli Jubilate 11. května 2025