Povím vám o jednom omylu. O jednom velikém omylu. Ale ještě si musíte chvíli počkat. Věřím ve všemohoucího Stvořitele nebe i země, říkáme v našem vyznání víry. Bůh jako Stvořitel je velmi dávná a celkem přijímaná představa. Napřed tedy malý výlet do historie. Jak asi víte, starověk znal obrovské množství bohů a bohyň i všelijakých božeňátek. Bohové měli různé oblasti působení, trochu podobně jako mají ministři ve vládě své rezorty. Jeden bůh se staral o moře, jiný o úrodu, další víno a zpěv, bůh Mars byl bohem války, bohyně Venuše neboli Afrodita byla bohyní lásky. Atd.  Nepřekvapí nás tedy, že často existoval i samostatný bůh, který měl na starosti stvoření. Vytvořil svět a čas, nějakým způsobem nastartoval nebe a zemi a vodu a pak se po-většinou stáhl do ústraní. „Ať se starají jiní – všichni ti Marsové a Afrodity a Poseidoni a Cháronové a Ištary.“ My křesťané jsme ovšem od židů převzali mnohem aktivnějšího Boha. Ten Bůh, který stvořil nebe a zemi není odsunutý někam do dálky, neponechal lidstvo napospas jiným bohům, eskortním bohům, nýbrž je to pořád on, Bůh Stvořitel, kdo je s námi. On vysvobodil Izraelce z o-troctví a vyvedl je z Egypta. On vysvobodil Krista ze smrti a vyvedl jej z hrobu. Když se my dnes obracíme k Bohu, je to ten Bůh, který byl na počátku.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (1) Svět kolem nás je Božím dílem. Není produktem slepé náhody, nýbrž je darem Boží lásky. Příležitost k životu nám věnoval Bůh. A nejenom nám lidem, nýbrž veškerému tvorstvu. Před kázáním jsme zpívali píseň o slunci od svatého Františka z Assisi. Napsal ji počátkem 13. století a založil ji na seznamu jednotlivých prvků stvoření, které všechny mají společně s námi slavit Boha Stvořitele. Každý tvor má své místo ve stvoření, každý tvor má místo ve chvále Boha. Náš svět je Boží svět a láká k oslavě Tvůrce. Proto vyznáváme: věřím ve všemohoucího Stvořitele nebe i země.

Tak, teď se dočkáte. Na řadu přichází onen slibovaný omyl. Veliký omyl, který se týká našeho pohledu na stvoření a na Stvořitele. Veliký, ohromný omyl, který sdílejí křesťané a židé a spolu s námi i muslimové, neboť my všichni věříme ve Stvořitele. Ten omyl je tak veliký, že jej s námi dokonce sdílejí i ateisté, kteří víru ve Stvořitele odmítají. Pořád je to jedna a táž představa Boha. Tedy – když hovoříme o Stvořiteli, myslíme především na minulost. Bůh jako tvůrce minulosti. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. A pak přidával jeden den za druhým, až dal světu základní podobu. Ano, náš Bůh je Stvořitelem minulosti, ale není to trochu málo? A není to nebezpečné, svázat Boha tak těsně s minulostí?

Sestry a bratři, myslím, že je to problém, když Boha intenzivně spojíme s minulostí. Jak budeme číst příběh ze začátku Bible? Je to podrobná reportáž o historii, kde každou výpověď je zapotřebí brát doslovně? Anebo je to básnické dílo, kde jako u Františka má každý tvor místo v Boží oslavě? Mezi křesťany se vedou hluboké spory, jak příběh o stvoření číst. Biblický kreacionismus jako alternativa ke kritické vědě. Ach, je škoda krvácet v téhle bitvě. Je škoda vést válku o Boha – Stvořitele minulosti.

V Británii žije anglikánský biskup Tom Wright, zanedlouho mu bude 80 let.  Je velmi plodným spisovatelem, možná jste narazili na jeho knížku. Pár jich vyšlo i v češtině, poslední byla myslím brožurka o víře a o covidové pandemii. Jak vidno, Wright se nevyhýbá ožehavým otázkám současné víry. Jednou vyprávěl, jak se účastnil společné konference přírodovědců a teologů, jež byla zaměřena právě na Stvoření. Jak vlastně o něm hovořit v souladu s vědou a s Biblí. Cestou taxíkem uslyšel s rádia známou píseň. I napadlo jej napsat k ní slova jako ozvěnu té konference. Chvíle pro písničku – melodii poznáte. (melodie Yesterday - volný překlad anglického textu do češtiny)   

1. Genesis. Země a nebe v kosmickém polibku. / Evoluce musela být taková. / Ó, já věřím v Genesis. / DNA formuje tvory z prachu a hlíny, / dvojitá šroubovice v Mléčné dráze. Ó, Genesis znamená DNA. / Jak to všechno stvořil před 14 miliardami let? / Moudrost, pravdu a lásku, neboť on promluvil a stalo se. 2. Genesis. Eva a Adam v zemi blaženosti, / v ráji, který nám všem nyní chybí. / Ó, já věřím v Genesis. / Rázem neposlechli božskou radu. / Einstein zkoumal, zda Bůh hrál kostky. / My jsme polapeni ve světě neřesti. / Proč museli padnout? Nevím – to není řečeno. / Udělali něco špatného a my jsme zatoužili po Božím novém dni. 3. Genesis. Královské kněžstvo ve svaté blaženosti. / Nový Jeruzalém bude takový. Ó, já věřím v Genesis.

Geniální. Já věřím v Genesis. Věřím ve stvoření. Ale věřím ve stvoření ne jako v dávný příběh z minulosti. Stvoření se prolíná se současností. Dávní autoři psali o stvoření nikoli, aby objasnili minulost, nýbrž aby vysvětlili současnost. Náš přítomný svět je Boží svět. Ano, Bůh byl na počátku, poněvadž s námi pořád je. Bůh je věrný, nikdy nás neopustil, tedy musel být na počátku, ať už si počátek představujeme jakkoli. Bůh je Stvořitelem minulosti. Ale mnohem více je Bůh Stvořitelem budoucnosti.  „Ó, já věřím v Genesis. Nový Jeruzalém bude takový,“ zpívá Wright. V naší víře jde přeci mnohem více o budoucnost než o minulost. Nás zajímá, co Bůh ještě stvoří. Co Bůh stvoří pro nás a pro naše blízké. Věřím v Boha Stvořitele budoucnosti. Věřím v Boha Stvořitele nového nebe a nové země. Nový Jeruzalém. Náš svět potřebuje proměnu k lepšímu. Můj Otec neustále pracuje, říká Ježíš v evangeliu. (J 5,17) Bůh je Stvořitelem, Tvořitelem budoucnosti. Nezní to mnohem životodárněji, než když ulpíme na pouhém „Stvořitel minulosti.“

Věřím ve všemohoucího Stvořitele nebe i země.  A teď ještě to nešťastné slůvko „všemohoucí“. Už ve středověku vymysleli na toto téma otřepaný paradox: Může všemohoucí Bůh stvořit tak těžký kámen, že jej nemůže zvednout? Vidíte, jak to slovo „všemohoucí“ je nešikovné. Nepovedl se překlad řeckého slova Pantokrator neboli Všeládce. Bůh nemůže dělat všechno. Nemůže udělat, abych svobodně tlesknul. To je moje svoboda. Tleskne-li Bůh za mne proti mé vůli, pak už to nejsem já. Bůh nemůže dělat všechno, ale jeho zákony platí pro všechny. Vševládce. Pantokrator. Pro všechny platí jeho zákon lásky a odpuštění, pravdy a milosrdenství. Běda tomu, kdo se jimi neřídí.

Z doby, kdy jsem studoval teologii, rád vzpomínám na profesora Karla Deurloo z Amsterodamu. Pracovali jsme v rámci česko-holandského semináře, četli jsme hebrejské texty z  Bible a zkoumali jsme, jak Starý zákon živě vykresluje Boha v nesouladu s našimi tradičními představami. Zajímavé. Jedna studentka se zeptala: „A kde je ve Starém zákoně napsáno, že Bůh je všemohoucí.“ „To tam nehledejte,“ odpověděl profesor. „K čemu potřebujete všemocného Boha? Vám nestačí mocný Bůh?“

Ale ano, mně stačí mocný Bůh. Mně stačí mocný Bůh, který tvoří budoucnost. Mocný Bůh, který pro mne zítra stvoří nový den. Mocný Bůh, který nemocným lidem stvoří naději na překonání trápení.  Mocný Bůh, který v nás svým Duchem stvoří zodpovědnost za nádherné stvoření kolem, abychom ho nezničili. Mocný Bůh, který mně a mojí ženě stvoří novou příležitost k usmíření, když jsme se pohádali. Mocný Bůh, který ve vás stvoří chuť za týden opět přijít do kostela, abyste znovu od plic zpívali. Zpívejte Pánu nové písně, vybízejí nás opakovaně žalmy. Tenhle svět není hotový. Pořád vzniká. Nové věci mají být stvořeny. Bůh tvoří budoucnost. Bůh, který stvořil minulost, stvoří i budoucnost.

Ze všech nápisů v našem kostele mám nejraději ta dvě písmena nad mou hlavou. Řecká písmena. Alfa a Omega. Počátek a konec. Přál bych si je mít na parte, raději než kalich. Ještě to musím zdůraznit svým dětem.  Alfa a Omega. Počátek a konec. Já věřím v Boha Stvořitele nebe i země i nového nebe i nové země. Věřím v Boha Stvořitele minulosti i budoucnosti. Amen.

Jan 5,1-17      289; S 209;  118; 777, 302               Zjevení 21,1-2

Kázání v neděli 14. září 2025.