Čím složitější úkol, tím spíše se obrátíte na odborníka. Vyměnit doma žárovku v lampě zvládne prakticky každý. Vyměnit žárovku v reflektoru automobilu někdy taky zvládnete, ale jindy naopak potřebujete zajet do servisu. No a vyměnit kloub v kyčli sami určitě nezvládnete. Na takový úkol potřebujete odborníka. Nechcete nějakého břídila, chcete opravdového odborníka. Na složitou operaci pokud možno nějakého veleodborníka, aby všechno dobře dopadlo. 

Máme mocného velekněze, (14) stojí psáno v dnešní epi-štole. Velekněz jako veleodborník. Ale na co vlastně? V dávných časech kněžstvo dbalo na správný vztah mezi zemí a nebesy.  Aby poměr mezi lidskou oblastí a oblastí božskou byl správně vyvážený, zbavený škodlivých napětí. Aby život nebyl v ohrožení, v nebezpečí, které vyrůstá z nesouladu mezi tím, co děláme, a mezi tím, co máme dělat. Úkolem kněží bylo nastolit harmonii: já – a zbytek vesmíru. Já – a Boží stvoření. Já – a Bůh. My – a Bůh. Jak to urovnat? Jak navodit harmonii tam, kde to neladí a skřípe? Kde je život podkopáván, podrážen, ochromován? Různé obřady, různé úkony byly kněžími provazovány na různých místech a v různých časech, jen aby lidi uvěřili, že náprava je možná. Že disharmonie je překonána. Tedy kněží jako odborníci na harmonii v životě.

Čím složitější úkol, tím spíše se obrátíte na odborníka. Jen posuďte podle sebe, kolik harmonie si v životě dovedete opatřit sami a kolik harmonie k vám přichází odjinud z okolí. Nemůžeme se tedy divit, že odpradávna lidé spoléhali na dovednosti kněžs-kých odborníků. Náboženské návody na harmonii byly a jsou roz-dílné. V některých systémech na špici specialistů stojí velekněz. Náboženský veleodborník. Pontifex maximus. Arcikněz, který může dělat ještě víc než jiní kněží, tak jako zdatný lékař provádí operace, do jakých se jiní nepouštějí. Velekněz provádí jedinečné úkony, o velkých svátcích vstupuje do velesvatyně, pronáší slova vyhrazená pouze jemu a dosahuje mimořádného účinku.

 Máme mocného velekněze, stojí psáno v dnešní epištole. Řeč je o Ježíšovi a je to řeč obrazná. Kristus totiž nebyl knězem, nesloužil v chrámu, neprovádět posvátné úkony v terénu. Nepoch-ázel totiž z odděleného rodu Lévijců, jenž jediný měl oprávnění mezi židy ke kněžské službě. A přece si epištola troufne překročit pravidla a Krista mezi kněze zařadí, dokonce jej označí jako velekněze. Trefná nadsázka. Ano, Kristus uvádí do souladu nebe a zemi, vytváří harmonii mezi člověkem a Bohem. A dělá to jako nikdy jiný. Předčí ostatní. Dovede, co jiní nedovedou. Máme mocného velekněze.

Přeloženo do našeho jazyka: Ježíš je výborný specialista na vztah člověka a Boha. Vyplatí se na něj spoléhat. Ovšem proč zro-vna on? Odkud se bere jeho kvalifikace? Kde si osvojil schopnost účinně působit mezi Bohem a jeho lidmi? Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi. (15) Soucit s našimi slabostmi – taková je Kristova výbava. Soucit s našimi slabostmi dělá z Ježíše nejlepšího odborníka na život. Nikoli kněžský původ, nikoli řečnické triky, nikoli vlivné styky, nikoli promyšlená strategie. Pokud s druhými lidmi nesoucítíte, nikdy se jim nepřiblížíte. Nepochopíte jejich život. Zůstanete obrněni za hradbou své pozice. U Ježíše takový odstup nenacházíme. On překonává distanci, vstupuje do těsných osobních kontaktů. Je dobře seznámen s těžkostmi života a složitostmi rozhodování.

Vždyť na sobě zakusil všechna pokušení (všechny zkoušky) jako my. Kristus není spasitelem na dálku. V odtažitém prostředí, kde je všechno v pohodě a nic náročného se řešit ne-musí. Ne, on zná naše zkoušky, kdy stojíme na křižovatce a vybíráme kudy dál. Kristus ví, jak lákavé je zvolit špatnou možnost, rozhodnout se škodlivě, ignorovat lásku, nemít soucit, nehledět na Boha. V prvním čtení jsme v příběhu o pokušení na poušti slyšeli, jak Ježíš balancoval na hraně. Jak bylo zkoušeno, na kterou stranu se přikloní. Ten příběh tam není zapsán proto, abychom si říkali: „Hele, Ježíš je fakt machr. I pokušení dobře zvládl.“ Ne, o době útrap na poušti se vypráví, abychom věděli, že Kristus zná tu tíhu rozhodování. Jak snadné je udělat chybný krok. Odsud se bere jeho soucit. Taková je jeho kvalifikace velekněze, odborníka na harmonii mezi člověkem a Bohem.

On s námi soucítí, on nám rozumí. Ví, jaké to je, mít před sebou špatnou cestu. A právě proto nás nekritizuje. Nevyčítá nám naše viny, nýbrž odpouští. Taková je jeho cesta ke spáse, k souladu mezi lidmi a Bohem. Nikoli nekonečné výčitky, „ty jsi to a to udělal špatně.“ Velekněz je smírce. Zvěstuje nám: „Vím jak je to těžké projít správně řadou každodenních situací. Vím, jak je to těžké ovládat své negativní emoce. Vím jak je to těžké, mít před sebou svůdné snadné řešení a vedle něj náročnější řešení správné.“ Velekněz Ježíš má s námi soucit a podle něho jedná.

Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. (16) Velekněz Kristus nás vede před Boha přes soucit milosrdenství. Naše viny se nebudou do nekonečna vyčítat. Před Bohem je známo, kolik hříchů jsme spáchali. Kolikrát jsme na křižovatkách života selhali – při výchově dětí, při volbě slov, kdy jsme byli tvrdí a příkří, při větších či menších neupřímnostech každodenního života. To je známo – a Ježíš k tomu přidává soucit a vede nás k Božímu milosrdenství, kde se nachází pomoc a laskavost.

Čím složitější úkol, tím spíše se obrátíte na odborníka. Pokud máte touhu vypořádat se se svými chybami, vinami a hříchy, nespoléhejte jen sami na sebe, obraťte se na odborníka. Není vaším úkolem navodit soulad s Bohem, s vesmírem, zbavit se výčitek za spáchané chyby. Od toho je zde Boží soucit, Boží pomoc, Boží milosrdenství.  Amen.

Mt 4,1-11     106, ;415; 147; 510; 63; Já v Božím stínu

Kázání v 1. neděli v postě 9. března 2025.