Když tvůj bratr zhřeší… Evangelium nám podává návod, jak zacházet s hříšníky. Je to návod vskutku potřebný. Co si budeme povídat – lidská vina a hřích jsou doma všude, kde pobývají lidé. Tedy i v církvi. I my, křesťané, se potýkáme s hříchy a vinami, i my se dopouštíme rozmanitých faulů a podrazů vůči Bohu a vůči bližním. Všelijak se báníme plnému životu ve víře, naději a lásce. Hřích je doma u nás, mezi námi, v nás. Hřích bychom si mohli dát rovnou do názvu církve a kostel vyvěsit nápis Církev hříšníků a hříšnic.

Ach, to byly ještě zlaté časy. „Věřím jenom tomu, co vidím.“ Tak zní dávné heslo pochybovačů, kteří se zdráhají uvěřit těžko ověřitelným zprávám. „Jenom to, co spatřím na vlastní oči, je pro mě hodnověrné. Skutečné. Opravdové. A co neuvidím, nepřipouštím.“ Patronem těch, kdo věří očima, se hned již na počátku křesťanství stal apoštol Tomáš. Dokud neuvidím na Ježíšových rukou stopy po hřebech, neuvěřím. (25) Tak nevěřícně reaguje Tomáš na slova svých spoluapoštolů, kteří se v Tomášově nepřítomnosti setkali se Vzkříšeným Kristem.

Na úhlu pohledu záleží. Fotbaloví rozhodčí by mohli vyprávět. Proto na hřišti není jenom jeden sudí, ale jej jich tam rovnou několik. Každý z nich vidí zápas odjinud, a tudíž ho vidí jinak. Byl zákrok čistý, nebo se jednalo o faul? Byl hráč na oprávněném místě, nebo se nacházel mimo hru? A hlavně – přešel míč cele přes brankovou čáru, nebo nepřešel. Byl to gól, nebo nebyl? Na úhlu pohledu záleží.

Umíte se škrábat? Ano, takovou otázku vám kladu: umíte se drbat, škrábat? Anebo se zeptám obráceně: je zde snad někdo, kdo se škrábat neumí? Aha. A kdo vás to naučil? Probírá se snad drbání ve škole? „Mami, dnes jsem dostal ze škrábání jedničku!“ Nikdo jsme se drbat neučili a přitom se všichni umíme drbat. Zajímavé. Sami od sebe jsme se to naučili. Když nás to někde svědí a svrbí či pálí tak se prostě škrábeme a drbeme, všelijak se třeme a dřeme.