Setry a bratři, kniha o skutcích apoštolů nám dnes odhalila další výjev ze života mladé církve. Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. (32b) Jako malý chlapec jsem rád listoval obrázkovou knihou o českých dějinách. Jednoduché obrázky byly zdařile výstižné, mnohé z nich mi utkvěly v paměti. Jedna ilustrace znázorňovala vznik husitského města Tábora. Do velkých dřevěných kádí lidé vhazují všemožné vzácné předměty. Peníze, šperky, stříbrné nádobí, štůčky cenných látek atd.

Podobenství o marnotratném synu podává základní obraz vztahu mezi člověkem a Bohem. Bůh je v něm přátelský a smířlivý. Bůh, který nešíří strach, nýbrž lásku. Bůh, který nepěstuje výčitky, nýbrž odpuštění. Žádný div, že se toto Ježíšovo podobenství stalo pro mnohé křesťany podobenstvím číslo jedna.

Sestry a bratři, cestou z Jeruzaléma do Gázy se potkali dva lidé. Bylo to setkání rozdílných kultur a zároveň setkání blízkých srdcí. Královský dvořan, původem z Etiopie, pozval k sobě do vozu křesťanského diákona Filipa. Četli si z Izajášova proroctví a rozmlouvali spolu o nejasnostech. Filip vysvětloval dvořanovi, na koho Bible myslí, když hovoří o trpícím Božím služebníkovi. Dvořan se tak dozvěděl o Ježíšovi – jaké bylo jeho učení, jak se odvíjel jeho život, jak zemřel a co následovalo pak. Dozvěděl se, že Ježíš Kristus žil pro druhé lidi a pro lidi také zemřel.

Některé věci v lidském světě jsou nové a mladé. Např. telefon nebo brýle. Jiné jsou staré – třeba nůž. Stejné je to i s tím, co je v člověku: zubní plomby jsou poměrně mladý vynález. Nový je strach z globálního oteplování. Naopak stará je pýcha. Hrdost – já jsme někdo. Víte, jací lidé byli mistři v pýše? Králové, knížat, vladaři – a ti, kdo se k nim přilepili. Já jsem král, kdo je víc?!, hlásal nabubřele panovník na trůnu. Trůn nemohl být v dolíku, musel být vyvýšený, aby se ukázalo, že ti ostatní jsou pod ním. Pyšní byli i ti kolem trůnu: My jsme královská družina.