Tyhle čtyři verše ze začátku Lukášova evangelia mám hodně rád. Nemluví sice přímo o Bohu, ale zároveň krásně ukazují, jak začíná Boží dílo. Pán Bůh totiž v našem světě začíná nenápadně a začíná od nás. Tím že my lidé něco začneme a časem se z toho vyklube dobrá věc, ve které se Pán Bůh ukáže. To si prosím zapamatujte. My začínáme, a Pán Bůh se ukáže, když to bude dobré.

Mně se líbí, jak začal Lukáš. Vlastně ho považuji za dobrý příklad pro kazatele i pro každého křesťana. Líbí se mi Lukášův rozumný přístup. Předně – Lukáš neobjevuje Ameriku. Je si vědom, že on není první, kdo o Ježíšovi píše. Mnozí se pokusili sepsat vypravování o událostech, které s mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. (1n) To je dobré vědomí, že nezačínáme od nuly.

Zadruhé: Lukáš klidně od druhých opisuje. Co mu připadá vhodné, jednoduše použije. Ve škole se opisovat ne smí, ale v životě přebírat cizí vzory můžeme. Klidně přebírejme, co kde nalezneme dobrého. Jako Lukáš: Rozhodl jsem se, když jsem vše důkladně prošel, že ti vše v pravém sledu popíši. (3)

A do třetice: Lukáš píše za sebe. Narodili jsme se, abychom každý žili svůj život. Abychom rozvíjeli svůj pohled na svět. Abychom po svém ve světě odráželi Boha. I to je dobrý začátek – nestydět se být jiný, být svůj. Být osobitý. Všichni jsme jedineční. Pán Bůh nás chtěl mít jiné a proto i naše svědectví o Bohu je jiné. Což je naprosto v pořádku.

V Bibli máme celkem čtyři evangelia. Jsou jiná a přece jsou podobná. Krásně tak odrážejí lidskou rozmanitost, jakou si Bůh přeje. Kdysi dávno byly v církvi snahy mít jenom jedno evangelium, ale brzy si křesťané řekli, že je lepší mít evangelia čtyři. Je to výmluvnější. Proto můžeme číst stejné věci různě – Matouš, Marek, Lukáš, Jan. O tom vám povím příběh.

Bylo jednou jedno děvčátko, a to mělo čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už nebyl mezi nimi. Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek.

„Já bych si nejvíc přála,“ ona na to, „takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“

Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat, jak na to. „Můžete to napsat společně, jako jedno velké povídání,“ řekla jim maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“

„No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé?“ ptali se.

„To asi ne,“ povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní příběh.“

A tak se dohodli, že nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje, a potom si svoje zápisky navzájem porovnají. A pak se uvidí, co z toho bude: jestli to bude jeden velký příběh o jejich velkém bratrovi. Jenže – když po jednom týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde. Jejich vzpomínky byly docela osobní: každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním nic neříkalo. Kromě toho měli různou povahu, a to bylo pochopitelně znát i na tom, co o něm vyprávěli. Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Zato Marek, ten pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě. Matouš, ten držel celou rodinu pohro-madě. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny, když se pustili do vyprávění o starých časech. A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem nich. Rozhodli se tedy, že každý svůj příběh napíše zvlášť.

Kdo byl první hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili. Však to nebylo jen tak, popsat všechno úplně přesně. Vždyť se z toho muselo poznat, jaký byl jejich bratr.

„Můžeme si to přečíst?“ prosili Matouš a Lukáš.

„To se ví,“ povídá Marek. „Ale dělejte, já to ještě musím pěkně krasopisně přepsat.“

Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem, a poslední dny jeho života – na tom si dal záležet. Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, kterou prožíval. „No ale, není tam toho moc o tom, jak se pěkně choval k ostatním lidem,“ všiml si Lukáš, „ani o tom, jak byl malý.“

„Opravdu,“ přidal se Matouš, „a já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla naše rodina.“

„A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno.

„Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil můj život.“

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky.

„Nejdřív můj, nejdřív rozbal ten můj!“ křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku, od nejstaršího. Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo.

„Měla by sis to jednou v klidu přečíst,“ povídá Matouš sestřičce. „Teprve když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já,“ na to Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“ Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru.

„Počkej,“ povídá Marek, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.“

Lukáš ke svému povídání přidal ještě krátký vzkaz: „Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku srovnal, a vyptával jsem se spousty lidí, a napsal jsem všechno úplně přesně, jak to šlo za sebou. Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jak byl dobrý ke všem lidem – hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral. A teď už pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel. To ještě napíšu. Všechno nejlepší!“

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně, napsané na krásném, slavnostním papíru.

„Světlo. Život. Láska. To byl náš bratr,“ napsal k tomu. „Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.“

A po mnoha letech – když už byli všichni dospělí a měli vlastní děti – se ty čtyři příběhy pořád ještě četly. Každý měl jednu kopii a postupně přicházeli na to, že to pro ně znamená stále víc a víc – nejen jejich vlastní příběh, ale i příběhy těch ostatních. Jednou se sešli u své sestry, aby si popovídali, a tu se jí zeptali, který ze čtyř příběhů se jí nejvíc líbí. Ona na to, že si nemůže vybrat. Že prý jsou všechny stejně hezké.

„No ale, co kdyby sis opravdu musela vybrat jenom jeden?“ nedali si říct.

„No tak pověz, který dárek byl na tvých dvanáctých narozeninách nejlepší?“

A tak dlouho si ji dobírali a doráželi na ni, až se na ně všechny v kruhu podívala a odpověděla: „Nejlepší bylo, že jste mi tenkrát dali mého Bratra.“

My začínáme, a Pán Bůh se ukáže, když to bude dobré. Což platí i pro nové období se začínajícím školním rokem. Každý a každá budeme dělat jiné věci, ale společně se poskládají do jednoho Božího světa.  Amen.

Zjevení 4,1-8               287; 403; 763, 647; 582, 759, 418                 Iz 52,7-8

Kázání potle katechetické příručky na začátek školního roku 1. září 2024.

Modlitba

.

Bože, Vedeš nás k tomu, abychom své životy od počátku až do konce vsadili na lásku.

Mnohokrát se nám to nezdá jako moc výhodná volba. Prosíme, daruj nám tedy trpělivost, fantazii a přesvědč nás, že jsme vsadili dobře a nikde jinde víc nezískáme. K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Přimlouváme se za školáky a studenty. Za ty, kterým jde učení i za ty, kteří se se studiem zoufale perou a trápí. Za děti, které těžko hledají v kolektivu kamarády. Prosíme za mladé a dospívající, kteří se cítí sami. K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Myslíme také na děti takzvaně bezproblémové. I ony potřebují vědět, že ty jsi tu pro ně a že se k tobě mohou obracet.  Prosíme za pevné nervy pro učitelé i pro rodiče. K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Přimlouváme se za děti, které z různých důvodů do školy jít nemohou. Za děti nemocné a všelijak postižené, za děti z chudých zemí. Za dívky, kterým ve vzdělání brání tmářské předsudky. K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme také za všechny učitele a vychovatele, dej jim moudrost, aby svěřené děti vychovávali tak, aby z nich vyrostli lidé spravedliví a milosrdní. Také jim dej trpělivost a shovívavost, aby potíže a konflikty řešili s klidnou hlavou a s otevřeným srdcem. K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme za rodiče a za všechny, kteří se starají o školáky a studenty. Ať jsou jim spolehlivými průvodci a dobrými pomocníky v těžkých úkolech. Nám všem daruj pravou míru v zacházení s počítači, telefony a internetem K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Přimlouváme se za nemocné, za lidi trpící bolestmi, za lidi, kteří trpí psychickými chorobami. Buď jim útěchou. K tobě voláme: Pane, smiluj se.