„Raději tu flašku schovej,“ řekl mi David a já jsem poslušně vložil láhev s vínem do svého batohu. Byl začátek srpna a my jsme procházeli jeruzalémskými ulicemi. David byl můj kolega z teologické fakulty a ne-dávno přijel na rok do Jeruzaléma studovat. Já jsem tam byl jenom nakrát-ko jako turista. Bylo to milé setkání, jak už tak bývají setkání přátel v cizině. (Mimochodem – psal se rok 1996. Poslední předchozí kontakt s Davidem jsem měl před dvěma měsíci v Praze a pak už nic. Jak jsme se byli schopni domluvit s předstihem na setkání v cizím městě za několik týdnů, už si dnes nevzpomínám. Uvádím to jenom na okraj jako svědectví mladším generacím, že takové domluvy bez mobilu jsou možné. Konec odbočky.)

Tedy: láhev červeného byla spolehlivě schována v batohu a my jsme za soumraku kráčeli na ubytovnu. Nastával srpnový večer a s ním i židovský svátek Tiš'a be-av. To byl důvod, proč jsem se neměl ulicemi svatého města producírovat s lahví alkoholu v ruce. Svátek Tiš'a be-av je svátek velice smutný. Den žalu a nářku. Den přísného postu, kdy konzumace alkoholu není přípustná. Dokonce ani jeho prodej není povolen. Víno jsme koupili v malém krámku ještě před večerem, než obchodník na smuteční den police s vínem a pálenkou zahalil pruhy plátna. David moudře usoudil, že se nesluší, abychom veřejně projevovali svou dobrou náladu ze shledání, když se všechno kolem chystá truchlit.

Tiš'a be-av je výroční připomínkou zničení jeruzalémského chrámu. Celkem dvakrát postavil Boží lid v Jeruzalémě nádherný chrám k poctě svého Boha Hospodina. A rovněž dvakrát byl tento chrám zbořen. Poprvé jej rozvrátila babylonská invaze v šestém století před naším letopočtem. Podruhé znovu vystavěný chrám zbořili Římané v roce 70 našeho letopoč-tu. Od oněch dob chrám nebyl obnoven, zachovala se z něj pouze část stěny, ona pověstná zeď nářků. Výstižný název. Zeď, u níž se skutečně naříká a pláče, neboť důvodů k prolévání slz se v židovských dějinách najde opravdu dost. Který z národů se může měřit s Židy co do množství i nepřátelství a útoků? Nejen zboření chrámu jako katastrofa náboženská, ale nesčetné jsou i vlny nenávisti a pogromů, které se přivalily na Boží lid. Zbořený chrám je zjevným dokladem, pomníkem, mementem, jak destrukce v různých formách dopadá do lidských životů.  Ničeny jsou výtvory hmotné, stavby a kulturní předměty i zásoby potravin. Ničeny jsou výtvory nehmotné: lidské vztahy, společenské struktury, myšlenky.

Tiš'a be-av, devátý den v měsíci klasů podle židovského kalendáře, podle našeho povětšinou někdy v srpnu. U židů stejně jako u nás je většina svátků radostných, ale tento je velmi smutný. Jako kdyby se k němu upínalo všechno neštěstí, které židovský lid potkalo v toku dějin. Zničení chrámu je zásah do srdce. Rána na komoru důvěry a naděje. Jestliže je zničen prostor pro modlitbu, co zbude? Na řadu přichází zoufalství. Je dobré si jako křesťané připomínat tento svátek smutku. Neboť mnohé zoufalství, mnohé potíže, mnohé ústrky, mnohé bolesti i mnohé krveprolití židům přivodila naše křesťanská tradice, zamořená bezcitností a pomýlenou zbožností. Vůbec se nedivím, že se židé při vzpomínce na zlo, které je po staletí provází, vzdávají pokrmu, pohodlí, parádního oblečení i lahodných nápojů a postí se.

My s Davidem jsme navečer Tiš'a be-av půst nedrželi. V ústraní jsme vypili víno v družném rozhovoru. Vstřebávali jsme atmosféru Jeruzaléma s jeho obrovskými a komplikovanými dějinami. Kolik nadějí a kolik zklamání se k tomuto městu upínalo a upíná? Rozmlouvali jsme o Bohu, o Bibli, o židech a o jejich víře, o nás křesťanech a o naší víře. V paměti mi utkvěl zvláštní paradox, protiklad, ke kterému se stále v úvahách vracím. Na jedné straně si Bůh ve své lásce vyvolil Izrael za svůj zvláštní lid a zaslíbil mu dobrou budoucnost. Na opačné straně však Izrae-lité různě po světě narážejí na lidskou nenávist a zlobu. Podle Božího slibu by měli prožívat štěstí, z lidských rukou však velmi často dostávají neštěstí. Něco není v pořádku. Podle Božího zaslíbení by přeci židé měli v očích ne-židů sklízet uznání a respekt, jak Hospodin říká: Bedlivě dodržujte můj zákon. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských po-kolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“ (6)Tak přesně tohle slyšeli židé v ději-nách jen velmi, velmi zřídka. Po dvakráte zbořený chrám je důkazem nikoli respektu okolí, nýbrž důkazem lidského nepřátelství. Svátek Tiš'a be-av, je smutnou připomínkou krutostí, jež z jakýchkoli příčin nežidé působí židům.  

Ráno jsem se už bez Davida vypravil sám ke zdi nářků. To jste měli vidět. Hlava na hlavě, kolik lidí se přišlo modlit k pozůstatkům chrámu ve výroční den zboření chrámu. Kolem bylo černo, neboť  hlavními přítomnými byli ortodoxní židé ve svých tmavých oblecích. Hukot jako v úle. Oni se hlasitě modlili. Ovšem ne spolu, nýbrž vedle sebe. A nutno dodat, nářek moc slyšet nebylo.  Jenom jakési vlny hukotu a drmolení, neboť podle tradice je zapotřebí odříkat poměrně obsáhlou modlitbu. A tam mi to došlo. Ti lidé přišli za svým Bohem. Přišli si s ním promluvit o neštěstích, která je potkala. Přišli také přiznat, že ani oni nejsou zdaleka bez viny. To je síla: židé ztratili srdce svého náboženství, chrám v němž uctívali Boha. Ve smuteční den si židé v postu odepřeli dobré Boží dary. A takto, zbaveni hmatatelných opor se modlí k Bohu. Copak lze ještě nějak silně vypovědět, že náš vztah k Bohu není závislý na vnějších okolnostech a důkazech?

Teprve až po delší době ve mně zážitek z jeruzalémského Tiš'a be-av  dozrál.  Musel jsem pořád myslet na to obrovské množství modlitebníků u zdi nářků. Oni zdaleka jenom nenaříkali nad bolestnými ztrátami. Jejich modlitba byla a i tento rok za pár dní opět bude výrazem vděčnosti. „Pane Bože díky, že i navzdory mnohým protivenstvím jsme stále zde. Dosud dýcháme, dosud žijeme, a naše chvála je toho důkazem. Bylo zle, bylo velmi zle, ale dosud jsme živi. O mnohé jsme přišli, ale mnohé nám bylo zachováno. Naděje na vyslyšení modliteb, naděje, že s tvou pomocí bude lépe, naděje, že naši potomci zakusí tutéž hlubokou důvěru k tobě, jakou máme my. Že ji zakusí navzdory protivenstvím, která přijdou na jejich generaci v nových podobách.“

Mojžíš napsal: Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, když k němu voláme? (7) Sestry a bratři, jakožto křesťané se od židů, svých předchůdců ve víře, učíme, jak vypadá Boží blízkost. Nespočívá ve zdaru, v úspěchu a bohatství, nýbrž v naději, že Bůh slyší naše modlitby. A slyší je, i když se všechno pokazí, chrám bude zbořen, hrob bude uzavřen. I tehdy nám zbývá naděje, že Bůh se nás nevzdal, že i nadále má pro nás život. U Boha se dovoláme pomoci.

Dnes byl pokřtěn malý Daniel. Existují různé výklady, co znamená křest a co speciálně znamená křest malých dětí. Trochu nám napoví i dnešní čtení z 5. knihy Mojžíšovy a moje vyprávění o Tiš'a be-av v Jeruzalémě, kdy se vzpomíná na zboření chrámu a vděčně se modlí za dobré věci, které zbořeny nebyly.  Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely ze tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky. (9) Ano, my toužíme, aby i naši potomci zakusili tutéž hlubokou důvěru k Bohu, že i když mnohé ztratíme, stále je nám Bůh blízko a slyší naše modlitby. Amen.

Ž 33; Jan 2,13-22; 48,1-3, 423, 352, 716, 558, Hle jak větve; 1 Tm 6,6

Kázání v neděli 6. srpna 2023.