Na nevelkém ostrově Pathmos pobývá zasloužilý církevní pracovník Jan. Kdysi žil na pevnině a pohyboval se různými městy a městečky. Nikoli jako turista, nýbrž jako kazatel evangelia. Už bylo řečeno, církev byla tenkrát mladá. Stáří jednotlivých sborů se počítalo sotva na pár desetiletí. Ve sborech ještě žili lidé, kteří je zakládali. Ti, kteří zakusili počáteční nadšení, když do jejich kraje dorazila dobrá zpráva o Kristu, který porazil smrt. Doufali v příchod Božího království, že už brzo nastane obnova světa skrze pravdu a lásku. Byli při tom, když do sborů přicházeli noví lidé a společně jak zakoušeli kousíček nebeského království, když u Božího stolu společně jedli chléb. Tak pěkně všechno začalo. A Jan byl u toho. Cestoval mezi jednotlivými sbory, kázal evangelium, vykládal Bibli, hledal způsoby, jak rozvíjet církev. Práce náročná, ale krásná.

Avšak všeho jenom do času. Prvotní nenápadné hloučky křesťanů povyrostly. Už je bylo vidět, nejenom ve velkých městech, ale také v menších obcích. A pořád totéž: evangelium o novém životě s Bohem, modlitba a odpuštění hříchů, chleba a víno a voda křtu. A pravda a láska. Kousíček Božího království na zemi. Jenže s láskou a pravdou narazíte u lidí zlých a křivých. V celé oblasti nastalo pronásledování křesťanů. Nebyla to vyloženě štvanice, založená na důmyslné špionážní akci. Spíše házení klacků pod nohy, šíření pomluv, které jenom tu a tam přerostlo v otevřené násilí. Často však pronásledování mělo podobu jen jakéhosi nepříjemného normalizačního dusna. „Nevyčuhuj svým křesťanstvím, drž ústa a krok, zařaď se, neodchyluj se od většiny. Pěkně poslouchej, co vrchnost říká, neprotiv se státu, obětuj císaři. Pokloň se římskému vladaři jako bohu a potom si zase klidně odejdi se svými souvěrci modlit se k ukřižovanému, pojídat chleba a popíjet víno.“

Křesťané nemohli přistoupit na takové podmínky. Před úřady označit za boha nafoukaného císaře, aby pak stranou vzývali Boha v pokorném Kristu? To nejde. Stát se veřejně otrokem falše, abych doma svobodně sloužil pravdě? Trošičku se poklonit ďáblu, abych o to víc mohl ctít Boha? To je nesmysl.  Nastalo pronásledování křesťanů, kteří se nechtěli přizpůsobit a plout s proudem. Kazatel Jan, jenž po léta sletoval vývoj církve ve své oblasti, vidí, jak se šrouby utahují. Jak je čím dál těžší být křesťanem. Což se promítá i do sborového života. Společenství chřadnou. Někteří se stáhli do soukromí, jiní přímo odpadli. Někdo se to snaží hrát na obě strany. S různou úspěšností. Někde na sbory útočí protivníci. Co povědět křesťanům v těžké situaci, když jsou kvůli své víře vystaveni nevoli úřadů i sousedů?

Samotný Jan se ocitl ve vyhnanství na ostrově Pathmos. Není daleko. Pobřeží je na dohled, ale on nesmí z ostrova pryč. Už nemůže nijak přímo zasáhnout do života svých bratří a sester. Tak rád by je podpořil ve víře. Tak rád by jim řekl, že šílená doba neznamená konec Boží péče. Bůh stojí při svých věrných a bude s nimi až do konce, jakkoliv apokalypticky se konec může jevit. Jan nemá mobilní telefon, nemá internet, aby se v neomezeném rozsahu spojil se svými přáteli na pevnině. Ani poštovní služby ještě neexistují – napsat dopis, vložit do obálky, koupit známku, olíznout známku, nalepit a vhodit do schránky. Nic takového. Jan čeká, až z malého ostrova popluje loď a na ní se najde někdo ochotný vzít přes vodu stručnou zprávu pro křesťany v pronásledovaných společenstvích. Už tak si doručovatel koleduje o malér.  A možná, možná je to už úplně poslední příležitost, kdy se Jan může spojit se svými milými ve Smyrně, Efezu, Laodikeji, Pergamu, Thyatyrech, Sardech, Laodikeji a Filadelfii. Sedm sborů leží Janovi na srdci. Před očima se mu objevují tváře přátel, v paměti se mu vynořují společně strávené chvíle. Jen krátký dopis jim můžete napsat a nemůžete ani trochu spoléhat, že dostanete odpověď.

Stařec Jan, odsunutý od své kazatelské práce, sepisuje sedm dopisů pro sedm křesťanských sborů v různých městech. Jak jim stručně povědět, co mu leží na srdci? Jak v době protivenství a ztráty víry podtrhnout naléhavost poselství o Boží věrnosti? Jak vystihnou, co které společenství potřebuje? Jan přiznává, že se hodně modlil. Hledal před Bohem ta správná slova, která povzbudí. Napsat každému sboru vlastní list, snad si je pak navzájem dají přečíst a poskládají si ucelený obrázek. 

A komu takový list adresovat: místnímu kazateli? Staršovstvu? Všem členům sboru? Jan to cítí jinak: Andělu církve ve Filadelfii piš. (7) Lidé tvoří sbor, ale podle Jana ke sboru společenství patří ještě zvláštní opatrovník. Boží pověřenec, který bdí nad těžkostmi jednotlivých sborů. Hm, možná by pomohlo i nám, kdybychom jasně uslyšeli, že i náš sbor v Poličce má svého anděla.

Piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když zavírá, nikdo neotevře. (7) Jaké cesty se před námi jako jednotlivci i jako církví otevírají, nespočívá zdaleka jen v lidských rukách. Klíč ke království má v rukou Bůh, třebaže se mnozí kasají, co všechno dovedou. Dobrou budoucnost otevírá Bůh, špatnou minulost uzamyká Bůh. „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ (8) Když věřící ztrácejí možnosti k veřejnému působení, asi potřebují ujištění: Vaše cesta nekončí. Když vám druzí omezují příležitostí, Bůh vám dá příležitosti nové, jiné. I pro ten omezený manévrovací prostor: Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. (8) Zůstal jsi napojený na zdroj života, proto nezůstaneš na suchu.

Musela to být opravdu složitá doba, vymknutá z kloubů. Doba, kdy přestávají platit doposud platná pravidla. V dopise následují věty, nad nimiž leckdo varovně pozvedne prst: Pozor, pozor, zde máme zárodky křesťanského antisemitismu, který později v dějinách napáchal mnoho zlého! Ovšem tak jednoduché to není. Hle, dává do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagogy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. (9) Slovo židé sice padne, ale v souvislosti s těmi, kdo židovství používají jako kamufláž. Jako maskování v šílené době. Říkají si židé, a nejsou, ale lžou.

            Právě do těžké doby slyší křesťané Boží ujištění. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na všechen svět a prověří obyvatele země. (10) Vy máte šanci to zvládnout. Když vám z těch všech pěkných věcí, které jste kdysi prožívali, když už vám zbyla už jenom víra, Bůh se vás nezříká. Naopak. Bůh umí docenit, čím procházíte, a Pán Ježíš přidává adventní ujištění: Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. (11) Silné zaslíbení: vavřín vítěze, místo na stupních vítězů. My ještě nevíme, jak to s naším světem dopadne, ale věříme, že s Bohem nebudeme poraženi.

            Taková je ta trocha naděje, kterou se Jan pokouší na dálku vlít ochromeným sborům. Vaše vítězství není v tom, že ovládnete společnost, nýbrž že se přidržíte víry v pokorného krále Krista. Když vaše sbory chřadnou vlivem všelijakých nepříznivých okolností, když váš náboženský život uvadá, vězte: Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha. Vaše spojení s Bohem nebude přerušeno, bude pevné. Budete v Bohu. A pak se obnoví i společnost, sociální a politické struktury: Napíšu na něj jméno nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jetého své nové. (12) Čeká nás velká obnova. Díky Kristu.

            Sestry a bratři, Jan neměl mnoho pokusů, aby sdělil svým přátelům, co je důležité. Možná, berme jeho připomínku i jako podnět pro náš adventní čas. Důležité je to, co přijde, třebaže přítomnost se zdá být náramně důležitá všemi úkoly a povinnostmi, jež na nás hrne. Důležité jsou dny, které dosud neznáme.* Amen  

Jan 1,1-14                  443; 213; 750; 691; 451; S35n 1,1-14   Izajáš 40,1-3

Kázání v 2. adventní neděli 10. prosince 2023 .   (*In memoriam Marka Grechuty, * 10.12.1945)