Kdo řekne A, měl by také povědět B. Neboli: když začnu o něčem hovořit, měl bych věc dotáhnout až do konce. Nenechat ji rozvyprávěnou jenom do poloviny. „Půlka pravdy může taky lhát,“ zpíváme v jedné písničce.  Kdo řekne A, měl by také povědět B. To platí i pro svatopisce, jak se někdy říkává biblickým autorům, kteří sepisovali texty pro Písmo svaté.

Naším dnešním svatopiscem je apoštol Pavel. I on říká A, když píše: Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. (22) Apoštol se zde dopustil zvláštní věci. Mimořádné. A proto bychom mu měli být za jeho výrok vděčni. Uvažuje totiž o celém stvoření, o veškerém tvorstvu.  Tak široký záběr není v Bibli běžný. Biblické příběhy jsou v drtivé většině příběhy lidské. Vyprávějí se zápletky z lidského života: jaké byly vztahy mezi jednotlivci, jaké byly vztahy mezi národy, jaké byly vztahy mezi člověkem a Bohem. Už tohle samo o sobě je dost velké sousto. Dovedně popsat lidský svět. Málokdy se však dostane pozornosti světu mimolidskému. Celé stvoření se tu a tam mihne v prorockých vizích, ale jenom okrajově, podružně. Hlavně se vždy mluví o lidech. Zde, v dopise Římanům Pavel naplno vtáhne stvoření do svých úvah. Což jenom dokládá, jak velikým byl apoštol Pavel misionářem a myslitelem. On se nezamýšlí pouze nad lidskou spásou, nýbrž přemýšlí o vykoupení veškerého tvorstva. Proto jsou jeho slova tak jedinečná a vzácná.

Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.  Tvorstvo není v pohodě. Nežije se mu dobře. Naopak, ocitlo se v úzkých a svoje trápení už v sobě nemůže udržet. Naše planeta a příroda na ní už nemlčí. Naříká. Sténá. Místo aby chválila svého Tvůrce v souladu s žalmistovou výzvou v prvním čtení, místo aby chválila Hospodina, země volá o pomoc. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. (20)

Apoštol se nevyjadřuje naším jazykem, nepíše o ničení životního prostředí, o ekologické krizi, o globálním oteplování. Tyhle pojmy Pavel neznal a ani je ve své době nemohl znát. Apoštol volí poetické obraty, které mají tu výhodu, že jsou nadčasové. Lze je vztáhnout na problémy různých odstínů a epoch. Takže takřka před dvěma tisíci lety Pavel vnímá, že tvorstvo bylo vydáno marnosti. Takový je apoštolův popis otřásající se přírody. Nicméně apoštol si je už tehdy vědom, že příroda sama za to nemůže: tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou.  Nýbrž vinou člověka, vinou lidstva. V Pavlově poetické mluvě je tím, kdo tvorstvo marnosti vydal, Adamův rod. Lidstvo zatahuje přilehlý vesmír do svých problémů jako je sobectví, nenasytnost, nepořádek, špína. Vždyť i my sami lamentujeme, když nám někdo ubližuje a ničí náš život, tak pročpak by neměla lamentovat příroda, když jí někdo ubližuje a ničí její život?

Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Vypravte se prosím se mnou na malou odbočku do jazykovědy. Etymologie je nauka o původu slov a ta nás učí, že slovo práce v češtině, ale i v polštině či v ukrajinštině původně označovalo námahu, lopotu, úpornou dřinu. Postupem času se hrany obrousily a sloveso pracovat nahradilo starší výraz robit. V některých slovních spojeních u slova pracovat však přetrval dávný význam úporně se lopotit, trýznivě se namáhat. Proto se o ženě říká, že pracuje ku porodu. (Ona není zrovna jen tak zaměstnána rozením, ale bolestivě se snaží přivést na svět dítě). Jindy na tenhle význam narazíme, když staré písně v našem zpěvníku prohlašují o Kristu, že „v potu tváře s bolestí i s pláčem pracuje“ (512 Kristus příklad pokory) nebo že „v světě pracoval chudý život veda, modle se k Bohu Otci, že krev z něho tekla.“ (483 Jakož o tom proroci) Přesně v tomto starodávném významu chápejme sloveso pracovat v dnešní epištole: Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Svět není v pohodě, prochází těžkým údobím, z něhož není snadné cesty ven.  Bolí to.

Na začátku 16. století přistáli Portugalci na ostrově Mauricius v Indickém oceánu.  Z roku 1598 pochází nejstarší dochovaná zmínka o tamním podivném ptáku zvaném dronte mauricijský. Vy jej nejspíše znáte pod jeho druhým českým jménem, poněkud hanlivým, totiž blboun nejapný. Poslední živý dronte alias blboun byl spatřen v roce 1662. Od té doby ho lze spatřit pouze na ilustracích. Nešťastný pták asi metr vysoký, cosi mezi krůtou, pštrosem a holubem nebyl na izolovaném ostrově zvyklý na nepřátele a stal se snadnou kořistí hladových kolonistů. Za pouhých 64 roků se ho podařilo vyhubit. To, na co Pán Bůh během evoluce potřeboval milióny let, lidé nenávratně zničili za pár desetiletí. Ach, jak rozumím apoštolu Pavlovi, když tvrdí: tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž vinou lidstva, které je marnosti vydalo.

            Apoštol Pavel říká A, když píše: Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Mnozí mu dnes budou přitakat. Akorát nebudou mluvit tak básnicky o sténajícím tvorstvu. Současná psychologie hovoří o environmentálním žalu či o ekologické úzkosti. Doléhá zejména na mladé lidi a na všechny, kdo se jen trochu hlouběji zaobírají stavem přírody. Pociťují strach, když přemýšlejí o zhoršujícím se životním prostředí, o budoucnosti přírody, o neudržitelnosti globálního oteplování.  Jímá je hrůza, když promýšlejí perspektivy života na planetě, drcené lidským sobectvím. Také vás, bratři a sestry, podobně bolí svět? Co bude dál? Jaká budoucnost nás čeká? Opravdu si lidstvo pod sebou podřeže větev a zničí život na planetě? Schopnosti k tomu očividně máme. Žáden div, že se šíří strach a obavy o smysl života, který může být tak snadno zničen. Ano, náš život, život osobní i život celoplanetární, náš život je nesmírně křehký a zranitelný. Jen maličko chybí a tvorstvo propadne zmaru. To je za A.

Kdo řekne A, měl by také povědět B.  Apoštol Pavel pronáší A: tento svět není v pohodě, nýbrž sténá a naříká. Apoštol Pavel ovšem dodává také B: Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. (18) Komu se svírá srdce při pohlednu na dnešní svět, ať má naději pro svět budoucí. Přidejme k onomu ponurému bodu A, když se rozhlížíme po zraněném světě kolem, přidejme k němu nadějný bod B, když přemýšlíme o světě, jaký má nastat.  O světě, jaký má budoucnost. Díky Bohu má budoucnost. Tvorstvo není odsouzeno zániku, třebaže my lidé na zániku usilovně pracujeme.

Už jsem tady dnes pochválil apoštola za jeho široký záběr, že nemyslí jenom na lidi, ale i na celé tvorstvo. On má pro celé stvoření tutéž naději jako pro člověka. Nejenom my lidé vyhlížíme vykoupení, ale všechno další stvoření. Celé tvorstvo totiž toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. (19) Odcizení a bolest, kterou nyní zakoušíme my lidé ve svých vztazích a životech, obdobnou bolest a odcizení prožívá i zbytek přírody. A stejně jako si my lidé neumí sami pomoci, neumíme si vyčarovat naději do budoucnosti, podobně i budoucnost celého tvorstva spočívá v Bohu. Jako lidé jsme toho hodně pokazili a je jisté, že zdaleka ne vše dovedeme napravit. Stejně jako se nám nepodaří odčinit všechny naše viny, stejně tak se nám podaří ochránit všechnu přírodu. Například vyhynulé druhy zvířat a rostlin sotva oživíme. Ale doufáme v Boha a jeho milosrdenstvím, že on jednou zcela jistě odpustí všechny naše viny, překoná naše viny, jako o velikonocích porazil moc smrti. Doufáme, že Bůh jednou všechno obnoví a překoná důsledky našich špatných činů jak vůči lidem, tak vůči ostatnímu tvorstvu.

Mimochodem, sestry a bratři, co myslíte? Až jednou skončí tento věk a svět se obnoví a v plnosti přijde Boží království, bude tam kromě lidí i dronte mauricijský? Myslím, že ano. Já osobně se už těším, až ho tam naživo uvidím. Amen.

Žalm 148         192; 110, 732; 401; 295, Brazilské kyrie                  Lukáš 17,20

Kázání v neděli 12. listopadu 2023.