Všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým (2K 5,10) Do té doby, jak Pavel doporučuje, bychom my sami měli mnohem méně než je zvykem stavět soudní stolce. Poslechněte si toto z listu Římanům ve 14. kapitole:

I          

Není tomu přesně naopak? Nikdo z nás nežije sám sobě...

Každý chce žít pro sebe! Klademe co nejsilnější důraz na individualitu a většinou ji klademe na přední místo. Každý se může rozhodovat podle svých měřítek. Každý se rozhoduje, jak by to mělo v jeho životě vypadat.

Možnost jednat samostatně, autonomně je považována za vysokou hodnotu. I když je absurdní v autonomii věřit, protože něco takového jako úplná nezávislost pro lidi nemůže existovat. Nikdo například nepřivedl na svět sám sebe a nikdo z nás dopředu nerozhodoval o vnějších okolnostech svého života předem.

A přece: Samostatnost je jednou z nejvyšších hodnot naší společnosti. Kdo ji ještě nemá, musí chodit do školy Ti, kteří samostatnost již nemají, často těžko přijímají její ztrátu. Toho, kdo samostatnost nikdy neměl, druzí často litují. Heslo doby zní: Každý nechť si buduje blaženost podle vlastních plánů. Pod tímto heslem si mnozí slibují velkou svobodu ... a zažívají velkou samotu.

Je to, co člověk chce, vždycky to, co člověk potřebuje?

II         

Není tomu přesně naopak, i když umíráme?

Nechce leckdo zemřít sám pro sebe? Ve Švýcarsku existuje takzvané „Sarco“, sebevražedná kapsle, elegantní nablýskaný sarkofág, do kterého si má člověk lehnout - jen sami pro sebe -, aby zemřel čistě „bez prášků“, dobrovolně a v klidu. Samozřejmě že autonomně, samostatně, dokonce odříznut od okolního světa. Stylově uhlazený modrý design je inzerován se svůdným příslibem, že autonomní umírání sám pro sebe je obzvlášť krásné a naprosto jednoduché. Plánované udušení z akutního nedostatku kyslíku vstříknutím dusíku do kapsle má být navíc mimořádně levné. Z mého pohledu je to strašné.

Takže Ještě jednou: Je to, co člověk chce, vždy to, co člověk potřebuje?

III        

Není tomu přesně naopak – v protikladu k tomu, co píše Pavel? Zvláště pokud jde o předstupování před Boží soudnou stolici? Pavel píše: Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. (12) Dovedu si představit, že málokdo se tam bude starat o svou vlastní individualitu. Tam bude kladen mnohem menší důraz na autonomní, samostatná rozhodnutí.

Tak snadno lze nacházet vinu někde jinde než u sebe: Vinu má svět se svým nastavením. Nebo dětství. Nebo partner. Nebo šéf. Nebo lékaři. Nebo (ne)sociální média. Nebo přátelé z dřívějška. Nebo nedostatek peněz. Nebo skupinová dynamika. Nebo společnost jako celek. Anebo ne?

Pánu Bohu musí připadat tohle přesouvání viny strašně nudné. Známe to déle, než by se slušelo. Už od první zahrady: Adam sám je tázán, ale říká: „Ale byla to Eva.“ Eva „je tázána. Ale ona říká: „Byl to had!“ Postavit se sám za sebe? Vystupovat samostatně, autonomně v otázkách viny? Ale kdeže.

Nikdo neříká rád: „Byl jsem to já. Zakousl jsem se do toho ovoce, i když jsem byl svobodný a měl jsem spoustu možností zkusit něco jiného.“ Nebo: „To já jsem po něm sáhl, když mi bylo nabídnuto, protože bylo tak lákavé.“ Takový upřímný pohled na sebe sama člověk příliš nechce, ale potřebuje ho!

IV       

Ale většinou to běží přesně naopak. Boží soudný stolec ze svých úvah raději vypouštíme. Ale toto místo nezůstává prázdné ani na okamžik. Člověk ze sebe dělá soudce. Pak se také ujímá role přísného žalobce a přehlíží, že je zároveň též beznadějně obžalovaným.

Pokud se člověk domnívá, že má soudit sám sebe, je také sám souzen. Filosof Odo Marquard to nazývá „Přesoudovanost“, kterou člověk vytváří. Přesoudovanost – prostě všude je přespříliš soudů. „Jakým právem, člověče, vůbec existuješ, a to spíše, než neexistuješ, a jakým právem jsi takový, jaký jsi, a ne spíše jiný?“ To je nesnesitelné, protože je to špatné. Pořád se muset obhajovat, pořád se muset soudit, pořád na sebe vznášet žalobu.

Odo Marquard popisuje několik pokusů o útěk z těchto vnitřně ukutěných, ale hluboce nelidských soudcovských křesel. Lidi to například táhne do přírody; tam je těžší dostat jakoukoli vinu. Nebo když jsou lidé doma, zůstávají raději anonymně. Minimalizují kontakt se sousedy. Nebo Lidé rádi cestují, nejlépe dlouho a daleko. Prorok Jonáš, uprchlík před Bohem, by mohl vyprávět. Anebo lidé onemocní - nemůžete přece vinit ty, kdo jsou tak či onak neschopní a ještě na to mají papír.

V         Ale nakonec to dobře dopadne, jelikož tomu bude přesně naopak! Bůh je soudce - a my se můžeme postupně zbavit zvyku soudit všechny, a tedy i sebe. Můžeme se obrátit a přestat se chovat jako pomyslní soudci, žalobci a obžalovaní zároveň.

„Ale má pak člověk ještě vůbec právo něco říct?“ Samozřejmě! Mezi námi nikdo, kdo by ještě nebyl nijak posuzován. Sotva se naučíme chodit, hrajeme si na otce, matku, dítě a někdy jsme dost přísní na plyšáky a panenky. Sotva se naučíme počítat do pět, dostáváme ve škole známky od jedné do pěti. Sotva dopíšu kázání, už je hodnotím ještě předtím, než je zveřejněno na kazatelně a internetu.

Ale pro ten případ je psáno: Nesuďme už tedy jeden druhého. (13) Pavel ví, že musí okamžitě předložit návrhy, jak vzniklý volný čas využít: „raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení“ (13)

Ti druzí přece nemohou za všechno! Ani okolnosti. Můžete je změnit, pokud začnete u sebe. A vaše dětství? I když nebylo vždy dobré, je naštěstí pryč! A váš partner? Na něj mohu brát ohled, aniž bych ztratil tvář. A šéf? Ten je vlastně snesitelný. Na druhou stranu i on pod svým šéfem občas trpí. A doktoři? Dělají, co mohou, navzdory čtyřiadvacetihodinovým směnám a nedostatku personálu. A na sociálních sítích? Tam můžu psát dobrá slova. Hodně jich je! Možná až po dnešní bohoslužbě, ne hned teď. A přátelé z dřívějška? Nemůžu se s nimi spojit? Ti už také rozhodně nejsou takoví, jací bývali. A nedostatek peněz? Přiznávám: i to mě zachránilo před některými hloupostmi. A skupinová dynamika? I já do ní přispívám svou troškou. A společnost jako celek? Tu mohu spoluutvářet. Přiznávám: Není toho mnoho, ale přeci! Nebo snad ne?

Všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým. Bůh bude soudit, a proto to dopadne dobře, protože naše soudy o jednom či druhém už nebudou platit. Protože Bůh nás zná, a přesto zůstává u svých zcela odlišných měřítek.

Protože Bůh nás zná a přesto nás miluje, jak zpíváme ve svých písničkách. Už prorok Izaiáš o Bohu říká: Všichni se přede mnou skloní, a každý jazyk se ke mně přizná. Pavel to pro jistotu ještě jednou zapisuje pro případ, že by Římané neměli po ruce svitek proroka Izajáše: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘ (11) Každý. Každá. Ale co budeme dělat teď?

Tak třeba po bohoslužbách si nahoře při kafi uvědomíme, jak občerstvující je spolu rozmlouvat, aniž bychom druhé soudili. Anebo doma před obědem vzpomeneme, že jsme napojení na Boží proud života: Žijeme-li, žijeme Pánu. Anebo odpoledne státního svátku prožijeme s vděčností, že už 35 let smíme žít v nejsvobodnějším a nejlepším období českých dějin. Prostě jen tak být. Bohu díky. Amen.

Matouš 25,31-46        634, S 316, 604, 2, 262

Kázání v neděli 17. listopadu 2024

Vydatnou předlohu poskytla svým kázáním Dörte Gebhard, farářka ve Švýcarsku.