Dalekohled naděje

Sestry a bratři, přečtená slova znějí nadějně. Náš Bůh je Bohem proměny. On promění staré, neduživé poměry a utvoří z nich poměry nové, napravené, životaschopné. Kdysi dávno na ostrově Pathmos žil zbožný muž jménem Jan. Ten osamocený muž měl celou řadu zvláštních vidění. Vidění, která si však nenechal pro sebe. On sedl a všechno sepsal do knihy, která nyní uzavírá celou Bibli. Na konci Písma je řeč o konci stávajícího světa. A protože i my se dnes nacházíme na konci, totiž na konci církevního roku, otvíráme Zjevení Janovo, abychom se něco dočetli také o svých vyhlídkách. O výhledu ke konci a ještě dál, až za konec.
Přečtená slova jsou plná naděje. Dříve ovšem, než Jan prozřel k těmto šťastným výjevům, musil se nejspíš hodně naplakat. Před očima se mu promítly všemožné hrůzy a všemožná neštěstí. Jan napřed spatřil horší stránku světových dějin. Spatřil děsivý obraz, poskládaný z lidského utrpení. Násilí a výhrůžky, zlá slova a lsti, bída a bolesti. Obraz světa, jaký důvěrně známe. Řeky krve a potoky slz, zoufalství a beznaděj. Součást onoho neutěšeného obrazu tvoří také náš smutek, naše tíseň, naše trápení. Každý z nás jsme kamínkem v mozaice ztrápeného života. Před Janovým zrakem se poskládalo trápení všech generací. Viděl, jak šílené dějiny si lidstvo umí udělat. Jenže tento pohled Jana nezlomil. Jan se nezhroutil v těžké depresi. Jeho kniha vidění končí naopak náramně radostně. Neboť Jan neztratil naději. Doufal v Boha. Doufal, že po všech těch hrůzách – na konci, kdy už to prostě nepůjde dál – po všech těch hrůzách se do děje vloží samotný Stvořitel. Když lidstvo i celé stvoření bude v koncích, Pán Bůh v koncích nebude. Započne velikou proměnu. Začne nanovo. Jednoduše si vytvoří nový začátek. A právě o novém začátku se mluví v dnešním biblickém oddíle.
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ (5) Před Janem se otevřel pohled naděje. Co vlastně Jan viděl? Můžeme si představit, že se díval jakýmsi dalekohledem. Několikrát různě zaostřil a pokaždé se mu naskytl na naději trochu jiný pohled. Nejprve na ni hleděl jako na celek a pak přiostřoval a přiostřoval, takže z celku vystupovaly čím dál tím drobnější detaily. Začal celým stvořením a pokračoval přes lidstvo a církev až jednotlivému člověku. Pokusme se podívat tímtéž dalekohledem jako Jan. Vyvstanou před námi čtyři různé pohledy. Každý z nich postihuje určitou část křesťanské naděje, již nosíme v srdci.
Pohled první je pohledem na celek. A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. (1) Boží naděje platí pro celý svět. Nic ve vesmíru není vyňato z Boží pravomoci. Ničemu není upřena naděje na proměnu. Celý kosmos stojí před Božím zásahem. Nebe, země, moře, vzduch budou přetvořeny. Jako křesťané nedoufáme ve svět kdesi mimo realitu. Svou naději vztahujeme k tomuto světu. Doufáme, že bude nově utvořen. Bůh se chopí právě tohoto světa a osvobodí jej od zlého (i Zlého). Vykoupení se tedy netýká jenom lidí, nýbrž celého vesmíru. „Bůh miluje celé své stvoření. Myslí také na srnky a slony, na orly a špačky, na duby a pomněnky, na hvězdy, na oblaka, na potoky i na kamení.“ Svět nespěje do zkázy, do totálního rozkladu. Ve Zjevení Janově se sice píše o konci světa, zároveň se v něm však píše o jeho novém začátku. Nečeká nás prázdnota kdesi na nehmotném „onom světě“, nýbrž nás i celé stvoření čeká nový život na nové zemi pod novým nebem. První pohled na naději je tedy všeobsáhlý. Jan spatřil naději pro svět, pro kosmos.
Když opět zaostřil, vystoupila z kosmické naděje další naděje. Jan spatřil naději pro lidstvo. To je ta druhá naděje. Naděje na slušné lidské soužití. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. (2) Město je místem, kde lidé žijí vedle sebe, sdílejí tentýž prostor a tím pádem mají k sobě blízko. Ve svatém městě od Boha si nebudeme blízko jen fyzicky, budeme si blízko také a především srdcem. Nebudeme pro sebe navzájem bezejmenní spoluobčané, pouzí zdvořilí sousedé, nýbrž budeme si opravdovými bližními. V obyčejném městě žije spousta lidí, jejichž vztahy se všelijak zaplétají a rozplétají. Leckdo se v našich městech a obcích cítí zbytečný a ztracený. Ne tak v sestupujícím městě, kde jsou vztahy urovnané a kde nikdo není ztracen. Nedoufáme ve velkoměsto zalité do asfaltu a betonu, v němž lidé žijí izolovaně, nýbrž doufáme v jedinečné společenství, kde mohou být lidé skutečně doma. Vždyť je přeci psáno, že vyhlížené město je krásné, jako nevěsta připravená ke vztahu se svým partnerem. Žádná samota ani ošklivost. Viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, vypráví Jan. Nebe na zemi nevytvoří politika. (I když se tak občas tváří.) Nebe na zemi musí prostě sestoupit. Naše politika je neschopná vybudovat pokojné soužití různých lidí. Pořád budou vznikat třenice. Ať už se zakládají jakékoli nové politické strany, ať už vznikají jakékoli nové politické programy, nikdy se nepodaří ustavit nový Jeruzalém. Svaté město postaví nejvyšší nebeský politik, nikoliv pozemští politikové. To nové město nám bude jednoduše dáno. Sestoupí od Boha. Taková naděje platí pro rozhádané lidstvo.
Nyní zaostřeme potřetí a uprostřed naděje pro lidstvo objevíme zvláštní naději pro Boží lid. Dosud církev žije ve světě jako cizinec. Nemá přirozený důvod pro svou existenci. Například křeček – ten se narodí, jako se narodily generace křečků před ním. Církev však nevyrůstá z minulosti, ani z přírodních zákonů. Své kořeny zapustila v budoucnu. Přicházející Boží království je pravým důvodem pro existenci církve. Není jiný důvod, nežli Bůh sám. Těžko se hledá pádná obhajoba před nevěřícím světem, co vlastně jako věřící chceme. Církev a křesťany stále trýzní otázka: „Kde je ten váš Bůh?“ Trápí nás, že nedokážeme jednoznačně odpovědět. Zkrátka neumíme vysvětlit zdánlivou nepřítomnost Boha ve světě. Do této naší nouze však zaznívá Janovo svědectví. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (3) Palčivá trýzeň bude utišena. Skončí pochyby, nejistota a tápání, kde je Bůh. Pán Bůh bude přebývat mezi lidmi, nikdo po něm nebude složitě pátrat, každému bude blízko. V ten den bude obhájena naše víra. Teprve tehdy se vyjeví, že jsme nevěřili nadarmo a nedoufali bláhově. Bůh bude natrvalo a nezpochybnitelně přítomen. Taková je naděje pro Boží lid. Naděje třetí v pořadí.
Čtvrtý pohled dalekohledem naděje už je natolik zaostřen, že nám neukazuje žádnou skupinu lidí, nýbrž jednotlivého člověka. Čočky nám přibližují naději pro jednotlivce. Osobní naději pro každého z nás. Zde Jan slyší slova: „Bůh setře každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (4) Co k tomu dodat? Máme různé osudy, různou povahu, jsme různé osobnosti. Avšak ke každému člověku se Bůh obrací jako Těšitel. Z Boží lásky smí člověk doufat, že se Bůh nesmíří s naším trápením, ani s naší smrtí. Z Boží lásky smíme před sebou vidět život. Čtvrtá naděje, kterou Jan v těchto verších zaznamenal a dosvědčil, je naděje osobní. Naděje pro jednotlivce.
Tato čtverá naděje má svůj původ v Bohu. Z něj vyrůstá, z něj čerpá sílu a odvahu. Opodstatněná naděje je naděje vztažená k Bohu. K tomu Bohu, který je Alfa i Omega, počátek i konec. Jan takovou naději šířil. Doufal v Boha, spoléhal na něj, věřil v něj. Opíral se o Boží vzkaz: Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. (6n) Bůh se přiblížil člověku až na dotek v osobě Ježíše Krista. On je znamením a předzvěstí nového světa; jeho vítězství nad zlem, nad utrpením, bolestmi a smrtí. Co Kristovým prostřednictví započalo, co my již vírou zakoušíme, to bude dokonáno! Bůh říká: „Hle, všechno tvořím nové. Tato slova jsou věrná a pravá. Již se vyplnila.“ (5n)
Již se vyplnila. Sestry a bratři, Janovo zjevení není hudba vzdálené budoucnosti. Kdo věří, že Bůh plní své sliby, ten má naději. Naději pro zesnulé i pro svůj vlastní život. A tu naději na život má i navzdory smrti, která nás teprve čeká. Nejedná se o hudbu budoucnosti. Když Jan píše o budoucích věcech, nepíše o čemsi neznámém, o čemsi, co by dosud ani náznakem neexistovalo. Jen považme, s čím vším jsme už učinili zkušenost: Svaté město, nebeský Jeruzalém, je ve světě přítomno ve společenství věřících. Bůh uprostřed lidí – to už se také stalo skutečností díky Ježíši Kristu. Bůh setře všechny slzy – toto zaslíbení se naplňuje, kdykoli se nám dostává útěchy slovem Božím i lidským. Ale vše korunuje zaslíbení, že smrti již nebude. I ono platí. Kristovým vzkříšením pro nás smrt ztratila svou úděsnost. To všechno je již mezi námi – ano, nedokonale, po lidsku, ohroženě. Avšak Bůh své dílo dokoná! Zbuduje své království. Z téhle naděje smíme žít. Žít již dnes. Amen.
Izajáše, 65,16-20 58; S 31; 352;607; 609; 423 J 4,13-14
Kázání v poslední neděli církevního roku 24. listopadu 2024