A tenhle vtip znáte? Na velký pátek večer přijde Josef z Arimatie domů a povídá manželce. „Sáro, vzpomínáš si ještě na toho kazatele z Nazareta, co jsme ho před pár dny slyšeli horlit v chrámu?“ „Ano, a co má jako být?“ odvětí Sára.

            Sestry a bratři, vyznání víry obsahuje velký skok. Když hovoříme o Ježíšovi, mluvíme napřed o jeho narození a pak hned skáčeme k jeho trpkému konci. Třiatřicet let života je pominuto, zato se celkem podrobně mluví o třech dnech kolem velikonoc.  Asi není náhodou, že apoštolské vyznání zvolní své tempo, že přibrzdí, když přijde k událostem spjatým s největšími křesťanskými svátky. Tady se nespěchá, tady se rozjímá, promýšlí, domýšlí.

Do opozice! Ježíš nás posílá do opozice. Chce po nás, abychom měli odstup vůči současnému státu. Vůči jakémukoli státu. Vůči jakékoli vládě, nadvládě. Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. (25) Vždy je zde někdo, kdo má moc nad druhými lidmi a tuto moc využívá. Pozice nadřazenosti. Možnost dávat rozkazy. Možnost čerpat cizí peníze. Možnost rozhodovat o budoucích projektech. Možnost namastit si vlastní kapsu. Možnost právnickými kotrmelci umlčet odpůrce.

Co vlastně dělám, když věřím? Sestry a bratři, apoštolské vyznání začínáme slovy „Věřím v Boha“. Vypustit tuhle větu z úst nám nedělá problém, ale o čem vlastně mluvíme? Není to spíše jakási hádanka? Šifra? Bůh jako velké tajemství, o němž se koktavě, upachtěně snažíme něco vyjádřit a stejně naše výpovědi nikdy nebudou úplné. Vždycky budou kusé, jelikož Bůh je Bůh a nenechá se ovládat našimi slovy. Jen tu a tam nám umožní, abychom svými slovy, svými slůvky, slovíčky zachytili cosi z Boží velikosti.

„Pane faráři, chce to více Bible a méně politiky,“ řekl mi onehdy jeden bratr, když se se mnou po bohoslužbě loučil ve dveřích kostela.  Znám jeho postoje, takže mě jeho požadavek nepřekvapil. Vy zase znáte mne a víte, že politiku do kázání v přemrštěných dávkách nemíchám. Žádnou stranu otevřeně nedoporučuji. (Ostatně sám pořádně nevím, kterou stranu volit.) Pravda, politické činovníky občas kritizuji, a to tehdy, když je jejich chování v křiklavém rozporu s Božími pravidly. Já skutečně nemohu za to, že některé osoby se do střetu s Pánem Bohem dostávají častěji. 

1. Detektivky

Kdo z vás má rád detektivky? Já ano. Někde se něco divného stane a spustí se pátrání, které má objasnit průběh událostí. Detektivové hledají svědky, alespoň částečné. Zkoumá se, co kdo viděl, slyšel či jinak zaznamenal. Detektivové porovnávají různá svědectví a skládají je do jednoho obrazu, který ukáže, co se vlastně událo. Celý ten proces skládání je velmi zajímavý, napínavý. Proto máme detektivky rádi.

2. Kazatel detektivem

           Víte, proč byl upálen Mistr Jan Hus? No přece kvůli pravdě, vychrlíte na mně známou odpověď. Vždyť přece kdo by u nás neznal historii o stateč-ném knězi, který se ve sporu s vševládnou církví dostal až před celocírkevní sněm. Tam odolal nátlaku a neodvolal své učení. Byl označen za kacíře, vyobcován a veřejně zavražděn. A to všechno kvůli pravdě. Český národ byl a snad ještě je hrdý na Husův zápas o pravdu. Jenže jaká to vlastně byla prav-da? Na jaké pravdě Jan Hus tolik lpěl, že mu byla dražší než vlastní život?

Lidstvu se povedlo udělat několik opravdu báječných vynálezů za těch pár tisíciletí, co je civilizace civilizací. Doslova jsme obklopeni vynálezy, tu lepšími, tu horšími. Lepší třeba žárovka, horší kupříkladu cigareta. Jedním z těch bezpochyby lepších vynálezů je písmo. Způsob jak zazna-menat lidskou řeč pomocí znaků. Na počátku stálo písmo obrázkové – kdo by neznal egyptské hieroglyfy? Jenže obrázků a symbolů je mnoho. Čínština se svými 5-6 000 běžnými znaky není moc praktická, nemluvě o dalších nepoužívaných 75 000 znaků z minulosti. Naštěstí u nás je tomu jinak.