Určitě bych tam šel. Sestry a bratři, kdybych žil v patnáctém roce vlády císaře Tiberia, určitě bych se vypravil přes poušť do míst, kde pobýval Jan Křtitel. Jan představoval nevšední úkaz, který přitahoval pozornost široké veřejnosti. Zcela záměrně se distancoval od většinového způsobu života. Místo pořádného domova nocležiště v nějaké pouštní jeskyni. Místo slušivého oble-čení přehoz z velbloudí kůže. Místo poctivé stravy kobylky posbírané ve stepi a, když se zadaří, tak navrch med divokých včel.

Sestry a bratři, nedávno mne pobavil výrok jednoho amerického politika. „Je těžké dělat prognózy čehokoli, zvláště pak budoucnosti.“ Vskutku úsměvné, jak pravda bývá zamotána do překombinovaných výpovědí. Jistěže lze jen obtížně předpovídat budoucnost. Ovšem na druhou stranu čeho jiného dělat prognózy nežli budoucnosti?

Věřím svatou církev obecnou, společenství svatých říkáme v apoštolském vyznání víry.  Vyznání víry nám slouží jako – vyznání víry. Nebývá předmětem statis-tických výzkumů. Třebaže se v jedné písničce zpívá, že „statistika nuda je, má však cenné údaje,“ předložím vám nyní svůj malý statistický objev, který mně samotnému připadá velmi zajímavý. Nenudný. Jedná se o můj osobní objev, u žádného teologa jsem ho nenašel, tak jsem na něj tak trochu hrdý. Před časem mne překvapilo, které slovo se v apoštolském vyznání vyskytuje nejčastěji. Tipnete si?

Nevím, nevím, jestli ti dva poslové v bílém rouchu pronesli opravdu tak uhla-zeně „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ (11) Možná to znělo jadrněji. Naléhavěji. S vyzývavostí, která se nám časem v překladu ztratila. „Hej, chlapíci z Galileje, co tu postáváte a čumíte do nebe?“ Parta učedníků a učednic byla strnulá jako solný sloup. Kristus jim zmizel z očí, ponořil se do oblačné mlhy a oni hledí a hledí. Co si slibují od pohledu upřeného k nebesům? Co chtějí tam nahoře vykoukat?

Kdy naposledy jste měli pořádný hlad? Nemyslím nyní ono šimravé nutkání, že byste si rádi něco dali. Zobli. Ďobli. Myslím na hlad, kdy vám skutečně kručí v břiše, kdy vám dokonce už ani v břiše nekručí a vy jenom cítíte určitou malátnost a chlad. Vzpomenete si, kdy naposledy jste takto hladověli? To už asi bylo dávno, viďte. Možná na nějakém dlouhém výletě, kdy jste si s sebou vzali malou svačinu. Nebo v nemocnici při speciální proceduře. Hladovění prostě nepatří k našim běžným činnostem.

Chybí tam Josef. Alespoň já Josefa ve vyznání víry postrádám. Věřím v Ježíše Krista, Syna Božího jediného, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.  Když hovoříme o Ježíšově původu, zmiňujeme pouze Marii. Josef zůstává úplně stranou, jako kdyby nehrál žádnou vážnou roli v Ježíšově životě. O nějaké genderové vyváženosti zde prostě nemůže být řeč. V Bibli samotné se o Josefovi také moc nedočteme. Doboví svědkové o něm mluví jako o Ježíšově otci, který byl tesařem v městečku Nazaretě. Toť vše.