Bylo, nebylo. Sestry a bratři, jak známo tato slova uvozují různé pohádky a pověsti. Bylo, nebylo. Za devatero lesy a devatero horami leží země a v ní… Dál už se každý příběh rozvíjí po svém. Také v Bibli čteme o jedné pověstné zemi. Nachází se za čtyřmi řekami, z nichž jedna dokonce protéká krajinou zlata, vonných pryskyřic a drahých kamenů. Ta země se nazývá Eden a je půvabná jako dobře pěstěná zahrada. (Gn 2,10-14) A přeci starobylé vyprávění o edenské zahradě má k pohádce velmi daleko.

Děti i dospělí, Pán Ježíš vyprávěl příběh o ovečkách a o pastýři. Tam, kde žil Ježíš, nebyly rozlehlé louky, na které by se ovečky vypouštěly z ohrady a nechaly se tam jen tak pást. Pastva se musela hledat. Když málo prší, málo roste tráva. Takže stáda chodila každý den pořádný kus cesty. Kolem nich vždy běhal pes, aby je chránil, aby je hlídal. V Ježíšově zemi musel pastýř najít místa, kde by se ovečky mohly napást. My jsme si o tom společně četli žalm 23. žalm „Hospodin je můj pastýř“ – on mne vodí na zelená místa u vod. Tak tomu tenkrát bylo.

Různá období mají vůči Ježíšovi různé výhrady. Jedna z nejstarších námitek zní, že Ježíš nebere náboženství dostatečně vážně. Že úctyhodné tradice naopak bere na lehkou váhu.  Odpradávna k serióznímu výkonu náboženství patří půst. Člověk se zřekne jídla, lahodných nápojů, pěkného šatstva, aby ukázal svůj odstup od přirozena a svou odevzdanost nepřirozenému Bohu. V Ježíšových dobách byl půst častým nástrojem zbožnosti. Postili se farizeové, postili se žáci Jana Křtitele. A přesně těmhle hluboce věřícím lidem zakořeněným v těch nejzbožnějších tradicích vadí, že se Ježíš nepostí.

Bílý závoj prošívaný nejjemnějšími nitkami, šaty až k zemi šité na míru+, nepohodlné, ale krásné střevíce. Vůně květin se nese vzduchem. Pod čerstvým ovocem a nejlahodnějšími sladkostmi se skoro podlamují stoly. Dlouhý čas příprav se naplnil. Svatební den. Radostné pohledy, zpěv doprovázený tóny klarinetu, smích, tanec a úsměvy. Blízcí, přátelé, rodina a milovaný – oslava lásky.

Došlo víno? Víno na svatební hostině? Nikoliv včera na rozlučce se svobodou, ale právě dnes došlo víno? Cožpak na některé svatbě, kde jsem kdy byl, došlo víno? Trapas.

Den co den konali své obvyklé činnosti. Noc co noc pozorovali oblohu. Když bylo jasno, bedlivě sledovali cesty nebeských těles. Znali jejich dráhy, věděli, kudy se má ta která hvězda ubírat. A jen tak něco je nepřekvapilo. Ob-loha pro ně byla cosi jako mnohokrát přečtená kniha, jako oblíbená písnička, kterou dobře znáte. Pobrukujete si melodii, přeříkáváte si slova, řadíte sloku za slokou a jste rádi, že všechno plyne tak, jak má. Až pak jednou nečekaně, zčista jasna se na obloze objevilo nové světlo. Zazářila hvězda, jakou neznali. Co se to děje? Proč ten náhlý svit? Odkud se vzal a proč?

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (9) Tož tedy světlo, sestry a bratři. Vánoční svátky jsou neodmyslitelně spojeny se světlem všeho druhu. Dny jsou krátké, šera a tmy je tolik, až je to protivné. Lidé se proto snaží překonat temnotu. Pomáhají si při tom mnoha způsoby. Jen uvažte, co všechno v těchto dnech svítí! Ulice ozdobily různé svítící obrazce, v oknech podivně blikají šňůry barevných žárovek. V domácnostech se rozsvítily vánoční stromky, na stolech se zapalují svíce.

Na poušti vytrysknou vody, ze sálající stepi se stane jezero. Sestry a bratři, asi je dost nepatřičné kázat o poušti zrovna v dnešním počasí. Co bychom dali za takový rozpálený letní den? Kdo na to má, vyráží během zimních měsíců do exotických krajin, kde je tepla stále dost. Moci alespoň nějak, alespoň na chvíli změnit svou situaci.