Ještě jako student teologie jsem se jednou o prázdninách vypravil na autobusový zájezd po severním Rumunsku. Objížděli jsme pamětihodné kláštery, které se dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Za svou mimořádnost tamní kláštery vděčí svým kostelům z 15. a 16. století, které jsou zvenčí bohatě pomalovány pestrými výjevy z Bible i odjinud. Zájezd spolupořádala pravoslavná církev, doprovázel nás její brněnský kněz, který hovořil česky a rumunsky, což nám otevřelo dveře i tam, kam se běžný turista nedostane.  V klášterech jsme nocovali, stravovali se, dostávali jsme speciální výklad. Na programu byla i jedna zvláštní návštěva.  Pravoslavní účastníci zájezdu se na ni očividně velmi těšili. Ve vesnici, jejíž jméno si nepamatuji, jsme se potkali se starcem, jehož jméno si nepamatuji.  Ona návštěva však ve mně zanechala silný dojem, který poměrně úzce souvisí i s biblickou Janovou epištolou.

Stařec byl členem mnišské komunity, která neobývala žádný z věhlasných klášterů.  Jejich sídlo tvořil pouhý shluk roubenek na stráni za vesnicí. Před jedním z domků byly nastavěny prosté lavice bez opěradel určené hostům. O hosty nebyla nouze, tak čtyřicet zabralo místa k sezení, další stáli kolem. Na verandu vyšel starý muž, posadil se a začal promlouvat. Nehovořil dlouho. Rumuni na něm mohli oči nechat. Překlad do češtiny byl poněkud těžkopádný, ale i tak šlo hlavnímu poselství rozumět. Stařec působil velmi klidným, vyrovnaným dojmem. Člověk mu jeho slova mohl věřit. Dělil se o moudrost, kterou nastřádal v průběhu let. „Moji drazí, co vám mám povídat? Věřte v Pána Boha a žijte v lásce. Nic nového ode mne neuslyšíte. Pořád vám budu jenom opakovat, abyste žili ve víře a usilovali o lásku k bližním. To si vezměte k srdci a odneste domů.“

Nesmírně jednoduché bylo jeho poselství. Víra a láska, láska a víra. Stále totéž opakoval pořád dokola. Občas přidal nějakou ilustraci, že je dobré chodit do kostela nebo jak se má člověk zbožně pokřižovat s hlubokou myšlenkou na Boha. Ale vždy se vrátil ke svému hlavnímu námětu: víra a láska, láska a víra. Přesvědčivě působila jeho prostota, která v životě už nic dalšího nehledala.

            Vzpomněl jsem si na tohoto muže, když jsem četl verše v Janově dopisu. Představuji si apoštola Jana jako starce. Jeho žáci, posluchači, čtenáři zvědavě čekají, co jim sdělí věkovitý muž s bohatými zkušenostmi. Ale on jim jenom zopakuje: „Nic převratného ode mne nečekejte. Pořád jde o to samé. Víra a láska. Láska a víra. Vy sami přece dobře víte, oč jde v evangeliu. Co já mohu ke Kristu dodat?“

            Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli – od počátku. (7) Neshánějte pořád něco nového. Duše není trh, kde se neustále musí objevovat nové produkty, nové reklamy, nové obchodní postupy. Jen si vzpomeňte, co vás osobně od samotného počátku v životě nejvíce drželo. Byla to láska vašich rodičů a rodin, láska a přátelství lidí kolem, laskavost učitelů, spolupracovníků, souputníků. Byli jste šťastni, když lásky přibývalo. Když jste si našli partnera či partnerku, když jste založili vlastní rodinu a mohli jste rozvíjet lásku ve vztahu k dětem a později k vnoučatům. Láska vás držela.  Co jiného chcete, aby se pro vaše životy stalo směrodatným? Potřebujete něco jiného? Láska je vám málo?

            Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli – od počátku. Apoštol Jan zde nemyslí jenom na základní lidskou zkušenost, kterou s láskou děláme ve svých nejbližších vztazích. Myslí také na zkušenost víry. Evangelium – to je zkušenost lásky mezi člověkem a Bohem, která se rozlévá i do vztahů mezi lidmi. Milí křesťané, když rozvíjíte svou křesťanskou víru, když budujete církev a důmyslná organizačně instituční opatření, nezapomeňte na lásku. Pořád mějte na mysli hlavní Ježíšův důraz, ono prvopočáteční praslovo, že největším přikázáním ze všech je láska k Bohu a k bližnímu. Láska je počátkem. Když byl na počátku své činnosti Ježíš pokřtěn, zaznělo z nebe ujištění: Toto je můj milovaný syn. A podobně i nám nad vodou našeho křtu zaznělo Boží ujištění: Toto je má milovaná dcera, toto je můj milovaný syn. Milující Bůh nás bude provázet, chránit, povzbuzovat. Na počátku našeho života, na počátku naší víry, na počátku našeho štěstí stojí láska. Bez ní jste ztraceni. Co vám zbude?

Asi bych se měl brzdit, aby mé kázání o lásce nebylo příliš medové, přesládlé. Nechci provozovat sentimentální šimrání na srdci. Ovšem podle Krista je láska tím nejdůležitějším, poněvadž naším největším problémem je nenávist. Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5,43n) Ježíš se odvolává na biblický verš o lásce k bližním. Ten ve Starém zákoně bez problému najdeme. Následně se odvolává příkaz nenávidět nepřátele. Takové přikázání byste v Bibli hledali marně. Výzva k nenávisti pronikla do tehdejší obecného vědomí z jiných zdrojů. Nenávist k nepřátelům byla v Ježíšových časech tak silně zakořeněná, že byla považována za normu. Tehdy i dnes, pořád je v nás lidech silný sklon k nenávisti. Je snadné nenávidět. Je snadné najít si nepřátele. Je snadné označit kohokoli za viníka našich potíží. Je snadné rozdělit svět na naši stranu s našinci a na opačnou stranu s protivníky. Milovat jenom ty naše a ty cizí nenávidět. Ostouzet je, podrážet je, útočit na ně slovně a časem třeba i fyzicky. Nenávist byla a je hlavním nebezpečím.

Ježíš neuznává povinnost nenávidět. Proto razí lásku a přikázání „Miluj!“. Tohle přikázání je oním starým přikázáním, které my máme od počátku a o němž píše Jan. Nenávist byla, je a bude problém. Vždycky. V současnosti pozorujeme hlubokou proměnu společnosti v Evropě i v Americe. Lidé se už tolik nestydí nenávidět. Myslím, že dříve byla nenávist více skryta, snad vlivem křesťanství se lidé běžně neosmělili svou nenávist projevit. Tyhle časy už jsou ale pryč. Nenávist se vynořuje na různých místech. Evangelium, víra v milujícího Boha, který dává svému slunci svítit na dobré zlé a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé, (Mt 5,45) evangelium se staví proti nenávisti. Kristus šlape na brzdu, když se nenávist rozjíždí. A Jan dodává. Nepíšu vám nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; Pořád máme tentýž problém. Nenávist. Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. (9)

Tedy nepotřebujeme nějaký úplně nový program. Stále máme za úkol vzdorovat nenávisti, nejenom ve vlastním srdci, ale i ve veřejných vztazích. Základní přikázání pro nás věřící lásky zůstává pořád stejné. Proměňuje se pouze podoba, jakou máme lásku prosazovat proti nenávisti. Nepíšu vám nové přikázání… A přece vám píšu přikázání, že tma ustupuje a pravé světlo už svítí. (8) Jako světlo má Kristovo přikázání dopad i do našich současných poměrů. I dnes nám dává inspiraci, iluminaci, když hledáme, jak brzdit nenávist na internetu, v nesmiřitelně rozdělené politice. Věříme, že v Božím duchu lásky je možné zkrotit dnešní nenávist mezi Rusy a Ukrajinci, mezi Židy a Palestinci, mezi Armény a Azery. To světlo už svítí.

Sestry a bratři, nepřipadám si jako stařec z rumunského kláštera. A už vůbec si nepřipadám jako apoštol Jan, když sepisoval svůj dopis. A přece se s oběma cítím tak nějak vnitřně spřízněn. Prosím vás, copak já vám můžu o životě kázat nového. Vždyť to nejdůležitější už sami dávno znáte: láska a víra, víra a láska. Amen.

Matouš 5,43-48                      634; S 147; 717; 397; 425                 Lv 19,17n

Kázání v neděli 5. listopadu 2023.