Proč jsme dnes tady? Pro co jsme si přišli do kostela? Co nás přimělo k tomu, abychom v nedělním ránu časně vstali a vypravili se do prochladlé budovy? Jistě, lze odpovědět některou z obvyklých odpovědí, více či méně zbožně zabarvených. Světíme zde neděli jakožto den odpočinku. Scházíme se jako křesťanská církev, abychom pospolu naslouchali slovům Písma Svatého, abychom se v modlitbě svěřili Pánu Bohu a také abychom se sdíleli ve společenství. (Buchty při kávě a čaji vůbec nejsou marné.)
Všem, kdo nemají rádi počty a matematiku, se předem omlouvám. V dnešní kázání budou velkou roli hrát čísla. Ale všechny vás už předem uklidňuji, těch čísel a počítání nebude příliš. Jenom tak orientačně – kdo měl ve škole rád matematiku?
Představím vám dvě hlavní postavy. Král Achab, mocný muž, vládce nad izraelským královstvím. Historici nám říkají, že byl jedním z nejmocnějších vladařů, jakého kdy Izraelci měli. Museli s ním počítat i sousední země jako s výrazným hráčem. Na jedné straně Achab.
Milé sestry a milí bratři, pohleďte, koho si Bůh povolává! Není mezi námi, milí přátelé, mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.To je pravda, viďte, a ani nás to asi neurazí, že?!
Žena se svým mužem čekají dítě. Ona porodí syna mimo domov, tam se ocitli vinou nepříznivých okolností. Raději by byli úplně jinde. Jejich domov zde není. Místnímu vladaři se informace o izraelských přírůstcích nelíbí, proto nařídí hromadnou likvidaci malých chlapců. Avšak tento právě narozený hoch je natolik jedinečný a má natolik vzácný úkol v Božích plánech, že díky statečným lidem pronásledování unikne a je zachráněn před smrtí. Zdárně roste v egyptské cizině a časem dozraje pro své veliké spásonosné poslání. Takto lze shrnout vánoční příběh o Ježíšově narození.
O pastýřích víme akorát, že ve své práci měli noční směny. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. (8) To je tak všechno, co se dovídáme o životních podmínkách pastýřů. Neznáme jejich rodiny. Nemáme představu, jak byli placeni, zda dobře či bíd-ně. (Já se ohledně pastýřské mzdy kloním k druhé možnosti.) Rovněž netušíme, jakou měli pastýři náladu. Co prostě dlouhodobě prožívali. Byli naladěni na život? Byli v souladu se světem, s dobou, se společností? Anebo byli rozladěni?
Je 4. neděle adventní. Nestane se často, že připadne na štědrý den. Zatím ale je pořád ještě jenom štědrý den, dosud nenastal štědrý večer. Jsme na samém okraji vánoc. Podívejme se tedy, sestry a bratři, také na vánoce pěkně od kraje. Zaměříme se na jednu postavu z okraje vánočního příběhu. Na postavu, bez níž by se celý ten příběh nekonal tak, jak jej známe. Tesař Josef. V katolické tradici se mu říká „pěstoun Josef“, aby se podtrhlo Mariino panenské mateřství. My ho ale prostě nazývejme jen Josef. Vlastně toho o něm moc nevíme.
Na nevelkém ostrově Pathmos pobývá zasloužilý církevní pracovník Jan. Kdysi žil na pevnině a pohyboval se různými městy a městečky. Nikoli jako turista, nýbrž jako kazatel evangelia. Už bylo řečeno, církev byla tenkrát mladá. Stáří jednotlivých sborů se počítalo sotva na pár desetiletí. Ve sborech ještě žili lidé, kteří je zakládali. Ti, kteří zakusili počáteční nadšení, když do jejich kraje dorazila dobrá zpráva o Kristu, který porazil smrt. Doufali v příchod Božího království, že už brzo nastane obnova světa skrze pravdu a lásku.
Zkuste vyjádřit svou naději! Řekněte, v co doufáte, sestry a bratři. Jaká slova zvolíte? Jaké obrazy použijete? Čím popíšete svoje doufání? To není lehký úkol. Každý z nás v sobě chová nějaké naděje, ale dát jim srozumitelný, jasný výraz je docela těžké. Málokdy umíme jednoduše a jasně povědět: „Takto doufám já. Taková je moje naděje.“ No schválně – zkuste vyjádřit svou naději!
Kdo by neznal krále Davida? David byl velký a slavný král. Čím se proslavil nejvíce? Opět známý příběh. David se otočí, prakem zatočí. Když začínáš, no tak tu máš. A jakej byl Goliáš! A je známo, že obr nebyl jediným nepřítelem, kterého David porazil. Těch nepřátel byly tisíce, snad i desetitisíce. Jen kolik písniček se zpívalo o Davidových mocných činech. Žádný div, že se z něj stal král. Mocný a uznávaný král. Byl to právě David, kdo Izraelce získal Jeruzalém a učinil z něj hlavní město.
Kdo řekne A, měl by také povědět B. Neboli: když začnu o něčem hovořit, měl bych věc dotáhnout až do konce. Nenechat ji rozvyprávěnou jenom do poloviny. „Půlka pravdy může taky lhát,“ zpíváme v jedné písničce. Kdo řekne A, měl by také povědět B. To platí i pro svatopisce, jak se někdy říkává biblickým autorům, kteří sepisovali texty pro Písmo svaté.
Ještě jako student teologie jsem se jednou o prázdninách vypravil na autobusový zájezd po severním Rumunsku. Objížděli jsme pamětihodné kláštery, které se dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Za svou mimořádnost tamní kláštery vděčí svým kostelům z 15. a 16. století, které jsou zvenčí bohatě pomalovány pestrými výjevy z Bible i odjinud. Zájezd spolupořádala pravoslavná církev, doprovázel nás její brněnský kněz, který hovořil česky a rumunsky, což nám otevřelo dveře i tam, kam se běžný turista nedostane. V klášterech jsme nocovali, stravovali se, dostávali jsme speciální výklad.
Na první poslech se dnešní příběh jeví jako banální historka o dvou úspěšných podnikatelích, kteří si rozdělili sféry vlivu. A opravdu: z ryze ekonomického pohledu máme před sebou dvě pastevecké firmy, které uzavřou smlouvu, kdo kde bude pást. Racionální rozhodnutí, jež má zabránit nejasnostem a konfliktům, a naopak má přinést nové zisky díky poklidné práci. Dobrý deal, řeklo by se dnešním jazykem.
Pro svůj příjezd do hlavního města zvolil Ježíš osla. Obyčejněji už to nešlo. Místo naparáděného krále s dvořanstvem přijíždí obyčejný poutník, kterého vítá improvizovaná veselice s tím, co právě bylo po ruce.
