Milé sestry a milí bratři, pohleďte, koho si Bůh povolává! Není mezi námi, milí přátelé, mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. To je pravda, viďte, a ani nás to asi neurazí, že?!

            Tyto řádky psal apoštol Pavel kolem roku 57 n.l. do Korintu tamním křesťanům, ale jako kdyby je psal i pro nás, pro křesťany na Poličsku kolem roku 2024 n.l. Je nás málo a nejsme nijak významní. Nemůžeme se chlubit ani svým počtem, ani stavem účtu v Bance, ani tímto kostelem, který by přitahoval davy turistů. Nemáme vlivné kontakty do politiky, ani nijak výrazně neovlivňujeme život zdejšího kraje. My se snad opravdu můžeme chlubit jen Kristem, ale myslím, že ani to moc neděláme, alespoň ne na veřejnosti.

            Ovšem další Pavlovy řádky by se nás už dotknout mohly: Bůh vyvolil to, co je světu bláznovstvím, co je slabé, neurozené a opovržené. Bůh vyvolil to, co není. (31) Nejsme mocní, ani urození, ani nijak zvlášť moudří, ale že bychom byli blázni, že bychom byli lidmi opovrhovanými? To tedy nejsme a asi ani nechceme být, viďte?!

            A přesto: Co zde apoštol Pavel píše, platí pro každého z nás, bez výjimky. Nikdo z nás nemůže svůj vlastní význam v Božích očích získat tím, co sám dosáhl a udělal. To, co sami získáváme a dokážeme, co jeden pro druhého znamenáme, nebo třeba pro společnost, to se před Bohem vůbec nepočítá. Moudrost, vědění, moc, síla, vlastnictví, nebo druhými velmi oceňované dobré jednání – nic neplatí, pokud jde o náš poměr k Bohu. Bůh si vyvolil to, co je nic, co není – a čemu tedy nemůže ani na mysl přijít chtít Bohu něco dokazovat či předvádět. Jakpak a čím se může pochlubit nic. Bůh ve svém vztahu k nám je svobodný od lidských měřítek a soudů.

            Ale mám strach, že my jsme tuto informaci stále ještě nedostali z hlavy do vlastního srdce. My chceme stále znovu a znovu něco ukazovat či dokazovat, sobě i druhým, i Bohu. Od své síly, schopností, výkonu, vědění, kontaktů a eventuelně i vzhledu odvíjíme vlastní sebehodnocení, vlastní hodnotu. A také se od toho odvíjí naše pozice ve společnosti, mezi lidmi a to zase souvisí se sebehodnotou. A také se tím nevědomky a často, jsme-li věřící, jistíme před Bohem: když jsem zhřešil, cítím se provinile a zle a prosím o odpuštění. Když jsem se překonal, zapnul veškerou svou vůli a sílu a nezhřešil jsem (aspoň ne tak moc), cítím se sice také provinile, ale ne zas tak špatně. Vlastně jsem to zvládl a měl bych se poklepat po rameni, a Bůh by to měl také ocenit. Nějak duchovně by mne měl poklepat na rameno.

            Jsme jako přilepení na svá lidská měřítka. To, co má obecně, před světem, nějakou hodnotu, musí být přece i před Bohem cenné. A už jsme blízko toho, abychom se začali vychloubat a naparovat: „Podívej se dobře, milý Bože, co jsem už všechno dokázal! S takovými lidmi, jako jsem já, to už někam dotáhneš! Kdyby byli všichni jako já, hned by se na světě lépe žilo.“ Možná se tomu v duchu usmějete. Vždyť tohle přece známe. O tom se často mluví. To už se nás vlastně ani netýká. Ale ono se nás to týká, a moc. Všech lidí se to týká. Řekl bych, že je nám přirozené bojovat a zápasit o uznání, toužit po vítězství a úspěchu, po prosazení aspoň části svých představ a názorů.

Abychom kdysi nezahynuli, museli jsme se umět prosadit. Obstát v konkurenci přírody i společnosti. To platí i dnes, i když už nejde o fyzické přežití. Spíše o dobré společenské zařazení. Ale přesto je to v nás jaksi bytostně zažrané. A celá společnost je takto nastavená.

            A dokonce i v Bibli se často mluví o ovoci, které máme nést, o ovoci víry. A zdůrazňuje se jednání oproti mluvení, a také to, že víra jsou slova i činy, propojené dohromady. Tedy jde také o nějaký výsledek, o výkon. O odvahu, o sílu a vůli. Nebo ne? Ano, je to tak.

            Máme svoji odpovědnost, své úkoly, a k nim potřebujeme sílu a schopnosti, odvahu a moudrost. A je dobré, že si nás váží lidé, kterých i my si vážíme, a že ve společnosti máme nějaké místo. Ale… Ale budeme se tím chlubit? A jak mnoho? A nestoupne nám to moc do hlavy, nebudeme pak chodit s nosem nahoru? Jak moc jsme od svých předností vlastně svobodní? Jak moc jsme ve skutečnosti svobodní od společenského úspěchu a ocenění, od uznání a od poklepávání po rameni? No, nevím, nevím…

            Proto apoštol Pavel tak velmi odmocňuje společenské hodnoty, uzná-vané v antice, hodnoty jako moudrost, síla a urozenost. Relativizuje. Jako by říkal: je dobré být moudrý, mít moc, něco umět, být odvážný a mít pevnou vůli a dlouhý dech, ale před Bohem je to jako kapka v moři. Nemysli si, že na tobě u Boha a v jeho věcech nějak výrazně záleží. Ne, bez tebe se Bůh klidně obejde. Nemusí ti být vděčný. On si i z kamení může povolat své služebníky, když tvoje srdce ztvrdne v kámen pod zdáním tvé důležitosti a síly.

            Pavel říká: Vaše počty neplatí. Bůh to celé škrtá – to, na co jste hrdí a o co opíráte své svaly. Protože kdo se sám chválí a vychloubá, ten přece moc dobře ví, na co se spoléhá, čemu důvěřuje – totiž sobě a tomu, čeho sám do-sáhl – svýma rukama, svým myšlením, svou odvahou a nasazením. To je hřích v jeho nejhlubším a nejpůvodnějším smyslu. Hřích jakožto lidské odcizení své-mu vlastnímu, Bohem danému určení, a tedy odcizení sobě samému. Odcizení se Boží podobě, kterou nám při stvoření vtiskl. Hřích jakožto zabloudění v spleti cest, v nichž ty cesty, které zdálo by se vedou nahoru, a po kterých se mnozí snaží jít za každou cenu a s použitím všech prostředků a ostrých loktů, v Božím pohledu, v pohledu hlubokém, vedou ve skutečnosti dolů, do pekla – do lidského pekla. A naopak – ty cesty, které zdálo by se nikam nevedou, cesty bláznivé, obtížné, nevyšlapané, v pohledu hlubším, vedou k Bohu.

            Jenže jak to udělat? Jak dobře využívat svých schopností a síly, a zároveň zůstat v srdci pokorný a prostý? Jak si zachovat řekněme "zdravé" sebevědomí? Něco jsem, ano: jsem, nejsem nic. Jsem důležitý – alespoň pro řadu lidí, třeba pro své děti – a to je opravdu velmi důležité. Mám cenu, hodnotu, něco umím, dokážu, snažím se. Ale před Bohem tohle všechno mnoho neváží, spíše nic. V tomto ohledu na mě nezáleží. Ani trochu. – To nezní dobře, ale je to tak.

            A přesto na mě záleží, strašně moc – totiž Bohu. On mě má rád, tak rád, že kvůli mně stal člověkem. Stál jsem mu tak za to, že se pro mě narodil do chudé stáje, že byl světu za blázna, za bezmocného a neurozeného ukřižo-vaného Krista, poníženého krále – ne-krále.

            Moje cena se před Bohem neodvíjí od toho, co jsem, co znamenám, co umím a dovedu, čeho jsem dosáhl. Moje cena se odvíjí od toho, že Bůh mě prostě má rád, sám do sebe, suverénně. Proto se před ním nemám čím chlubit – chlubit se mohu jen v něm, v Pánu, jen jím – Bohem, jen Kristem se mohu chlubit. Sám mám cenu, ale vlastně nejsem nic. Na mě, na každém z nás toho závisí hodně, strašně moc a to i důležitých věcí, ale to nejdůležitější a zásadní, to na mě nezávisí – ani trochu. To závisí jen na Bohu. Jen na Kristu.

            Takhle mluví Pavel, takhle mluví víra. Bůh to tak zařídil; právě ve slabosti ukřižovaného Krista dal všem poznat svou sílu. Ježíš Kristus zemřel sice na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale budeme společně s ním žít z moci Boží. (2 Kor 13,4). Proto také pro nás platí: Boží síla je mocná ve slabých.

Pavel v 2. dopise Korinťanům (12,9) poznamenává: Pán mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, pronásle-dování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

            Proto platí jako důsledek pro všechny dny našeho života: Vy jste z Boží milosti v Kristu Ježíši. On se nám stal moudrostí od Boha, sprave-dlností, posvěcením a vykoupením. Proto: kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. Amen.             

Mt 2,1-12              616;, 578, 703, 506                            Přísloví 4,20-27

Kázání v neděli po Zjevení Páně 7. ledna. Hojnou inspiraci jsem čerpal u Filipa Šimonovského.