Je 4. neděle adventní. Nestane se často, že připadne na štědrý den. Zatím ale je pořád ještě jenom štědrý den, dosud nenastal štědrý večer. Jsme na samém okraji vánoc. Podívejme se tedy, sestry a bratři, také na vánoce pěkně od kraje. Zaměříme se na jednu postavu z okraje vánočního příběhu. Na postavu, bez níž by se celý ten příběh nekonal tak, jak jej známe. Tesař Josef. V katolické tradici se mu říká „pěstoun Josef“, aby se podtrhlo Mariino panenské mateřství. My ho ale prostě nazývejme jen Josef. Vlastně toho o něm moc nevíme. Evangelista Matouš se pokusil sestavit jakýsi Ježíšův a tedy současně i Josefův rodokmen. O totéž se pokoušel též evangelista Lukáš, ale vyšla mu řada značně odlišná. My dnes sotva zjistíme, který z evangelistů byl v hledání předků přesnější. Pro dnešek však naslouchejme pouze Matoušovi.

            Jákob měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus, uzavírá Matouš svůj výčet jmen. (1,16) Jákob měl syna Josefa. Neslyšeli jsme to už někde? Znalci Písma honem zalovte v paměti! Jákob měl syna Josefa – o tom se přece píše hned na počátku Bible. První kniha Mojžíšova vypráví o dávném Josefovi téměř deset dlouhých kapitol. Matouš nám v Ježíšově rodopisu napovídá, co můžeme od Josefova novozákonního jmenovce čekat. Jaké mravy asi budou panovat v Josefově rodině. Nechme si napovědět! Z dřívějška je nám leccos známo o Josefovi, synu Jákobovu. A tak už předem víme, že Josef přijímá ty, na něž by se klidně mohl hněvat. A taky víme, že se Josef chtě nechtě dostal do Egypta. A taky víme, že v tom Egyptě nezůstal napořád a že jeho přesun zpět do vlasti měl co činit s vysvobozením zotročeného lidu. Josef, syn Jákobův je u toho. Ne sice jako hlavní, ovšem jako nezbytný člověk. Josef, syn Jákobův. Jeden na úvod Starého zákona, druhý na úvod zákona Nového. Podobné osudy. A navíc ten jejich zvláštní vztah ke snům. Oba dva měli živé sny a snům rozuměli. Dokázali z nich vytěžit poučení, instrukce pro život svůj i bližních. O starším Josefovi jsme to slyšeli v prvním čtení, o mladším Josefovi to uslyšíme dnes ve třech krátkých zastaveních.

            Píseň 148,1

            Sen první: Před svatbou. Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě: proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel“, tj. přeloženo „Bůh s námi“. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. (1,18-25)

            Matouš popisuje Josefa jako spravedlivého muže. Jako člověka, který zkoumá, co je správné. Nikoliv co je přínosné pro něj osobně, nýbrž co je správné bez ohledu na jeho vlastní zájmy a prospěch. Spravedlnosti si Pán Bůh váží. Ocenil ji u Abrahama, praotce naší víry. Blaze člověku spravedlivému, tak lze shrnout značnou část biblických žalmů a přísloví. A pak ona známá Ježíšova věta: Hledejte především Boží království a Boží spravedlnost a ostatní vám bude přidáno. Spravedlnost není vlastnost daná člověku přírodou jako vzrůst či barva očí. O spravedlnost se lidé musejí starat a aktivně ji zjednávat. Odsud ta veliká cena spravedlnosti v Božích očích. Člověk, který se ptá, jaké činy jsou správné, takový člověk je oslovitelný Božím slovem. Je otevřený pro jiné než své vlastní názory. Takový byl Josef. Spravedlivý. Snad právě proto porozuměl svému snu jako výzvě. Uvěřil, že Bůh má s ním a jeho snoubenkou svůj vlastní, dobrý a správný záměr. Záměr, který se na první pohled nezdá a který ve společnosti nejspíš sklidí posměch.

            Josef se ožení s těhotnou Marií. Dokážete si představit ten poprask, ty dohady, co kde s kým měla. Ale Josef do toho manželství jde bez ohledu na lidské řeči, pouze s ohledem na řeč Boží. Mohl se na Marii právem hněvat a zapudit ji, jenže on dal na Boží spravedlnost a přijal ji k sobě. Podobně jako jeho starozákonní předchůdce bez hněvu do své péče přijal své bratry, kteří jej prve prodali do otroctví.

            Píseň 149,2

            Sen druhý: Před vyhnanstvím do Egypta. Když mudrcové odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ (2,13-15)

            Znova se zdál Josefovi sen. Tentokrát už nejde jen o dobrou pověst, nyní už jde o život. V ohrožení je chlapec, kterého Josef přijal za syna. Dal mu jméno Ježíš – Jehóšua, což znamená Hospodin zachrání. Chlapec má už jen pouhým jménem zvěstovat Boží záchranu. A hle, nyní potřebuje sám záchranu. Od toho je zde otcovsky starostlivý Josef a jeho sny. Nebýt Josefova porozumění snům byl by Spasitel zahynul dřív, než by někoho spasil. Proto Josef s rodinou vyráží na cestu. Chtě nechtě musí do Egypta, podobně jako jeho stejnojmenný předek. Připojuje se k odvěkému zástupu uprchlíků a vyhnanců. Ten zástup nemá konce, táhne se od století do století. Stále jsou lidé z rozmanitých důvodů nuceni opustit vlast. Vlast, kterou milují, ale ve které se nedá pořádně žít, ať už kvůli zlobě nepřátel, či kvůli jinak nepříznivým podmínkám. Otázka palčivá až po dnes, když se do bohaté a svobodné a snad i šťastné Evropy derou tisíce běženců z končin chudých, nesvobodných, nešťastných. Když tedy politicky v Evropské unii řešíme příliv přistěhovalců a neprostupnost schengenských hranic, pamatujme, že kdesi v tom nekonečném zástupu uprchlíků kráčejí židovští manželé s naším Vykupitelem, zabaleným do plenek. Boží syn patří do toho zástupu. Není v něm náhodou, nebeský Otec jej tam přičlenil také kvůli našemu vykoupení.

            Píseň 150,2

Sen třetí: Před návratem z Egypta. Když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský. (2,19-23) 

            Nevíme, jak dlouho Josef a Marie s malým Ježíšem v Egyptě pobyli, ani jak se jim tam žilo. Možná, možná už Josef netrpělivě čekal na další výmluvný sen, aby se mohl přestěhovat domů. Po čase krutý vládce zemřel a nejhorší nebezpečí pominulo. Josefova rodina se může vrátit. Na rozdíl od mnoha jiných lidí mimo domov se Josef dočkal. Dočkal se návratu také na rozdíl od prvního Josefa, který v Egyptě zemřel. A přece je i v tomto bodě mezi oběma Josefy podivuhodná shoda. Když Izraelci pod Mojžíšovým vedením slavně o velikonocích opouštěli faraonovo otroctví, vzali s sebou na cestu Josefovy ostatky. Ty kosti pohřbili až v zaslíbené zemi. Jeden Josef se do vlasti vrátil mrtvý, druhý živý. Pokaždé ale je ten návrat z Egypta projevem Boží pomoci a záchrany. Poprvé Boží lid dostal zaslíbenou zemi, podruhé dostal slíbeného mesiáše. Josefova rodina se usadila v Nazaretu, tam Ježíš vyrůstal, získal první přátele, učil se číst a chodit do shromáždění. Ale to už by bylo jiné vyprávění.

            Josef, syn Jákobův, toho jména II. se dobře staral o výchovu malého Ježíše. Vydatně mu v tom pomáhaly sny, jak se na nositele jména Josef v Bibli sluší a patří. Ovšem co by byly sebeživější sny platné, kdyby se s nimi nespojil rozhodný čin. Opakovaně čteme, že Josef, když poznal, co do něj Bůh žádá, vstal a učinil tak. A to je ten nejlepší způsob, jak také dnes připravovat Kristu cestu do našeho světa. Amen.

Píseň: 148,3

Genesis 37,3-11    432,1-3,          788      148,1+149,2+150,2+148,3     615;     432,10

Kázání na 4 adventní neděli 24. prosince 2023.

Modlitba:

Pane Bože náš, za tebou přicházíme, za kým jiným bychom si šli pro naději?

V tebe doufáme, nemůžeme doufat v lidi. Na koho z nás je spolehnutí? Kdo z nás vždy a všude odolá zlým myšlenkám, zlým slovům, zlým činům_

Všichni máme slabé chvíle, kdy se rozcházíme s tvou dobrou vůlí, kdy škodíme životu, kdy nejdeme cestou lásky a spravedlnosti. Víme, že na nás není spolehnutí. Prosíme, odpusť nám.

Na tebe se však lze spolehnout.

Že nám porozumíš.

Že pocítíš náš strach.

Že nám promineš všechny naše nedostatky úmyslné i neúmyslné.

Na tebe se lze spolehnout.

Do temného světa uvádíš svoje světlo.

Abychom sebe viděli v pravém světle, jako lidi, které máš rád, kterým posíláš své slovo, které naplňuješ svým duchem, abychom se nedusili v zoufalství, ale nadechli se nadějí z plného srdce.

V tebe doufáme, že ve tvém světle naše tma ustupuje. Amen.