Proč jsme tady I.

.

Proč jsme dnes tady? Pro co jsme si přišli do kostela? Co nás přimělo k tomu, abychom v nedělním ránu časně vstali a vypravili se do prochladlé budovy? Jistě, lze odpovědět některou z obvyklých odpovědí, více či méně zbožně zabarvených. Světíme zde neděli jakožto den odpočinku. Scházíme se jako křesťanská církev, abychom pospolu naslouchali slovům Písma Svatého, abychom se v modlitbě svěřili Pánu Bohu a také abychom se sdíleli ve společenství. (Buchty při kávě a čaji vůbec nejsou marné.)

Dobrá. Jenže co z toho? Hodinku pobudeme tady v lavicích, chvíli posedíme na vrchu při besedě. A pak se rozejdeme každý svou cestou. V jedenáct hodin bude kostel prázdný a zamčený. Co si odneseme? Svět bude pořád stejný jako dřív. Žádná viditelná změna se neděje.  Podvodníci budou dále podvádět, násilníci budou dále ubližovat, smutným bude stále teskno, nemoci budou stále trápit tělo i ducha. Proč jsme teda dnes tady?

.

Automatika

.

Ježíš vyprávěl podobenství o zasetém semenu. Vyprávěl ho posluchačům, kteří za ním přišli, nějakou tu hodinu poslouchali jeho promluvu, nejspíše se společně i modlili. Někteří s Ježíšem následně i besedovali u stolu při jídle a vínu. No a co se změnilo? Když večer přišli domů, svět byl pořád stejný. Podvodníci podvádějí, násilníci ubližují atd. Ve vzduchu visela táž otázka, jakou jsem nadhodil já. Proč jsme tady? Proč se scházíme ve víře? Kvůli víře? Co zmůže naše mluvení o Bohu, co zmůžou naše modlitby? K čemu je naše doufání v Boha, když svět pořád jede ve starých kolejích a Božího království je kolem tak žalostně málo. Více Boha a jeho pravidel ve světě bychom si přáli, více Boha a jeho hojivé moci kolem sebe a v sobě si dovedeme představit. Ta touha hluboko je v nás…

            Ježíš rozumí lidským srdcím a tuší tuhle naši nejistotu: „Pane, proč je tvého království tak málo? Proč je tak daleko? Přijď království tvé – blíže, viditelněji, rychleji!“ Co odpovědět nedočkavým, netrpělivým srdcím, která zbožně vyhlížejí, že se svět více připodobní Božímu království, Podobenství. S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí. (26n)

            Ono to roste! Boží království roste, aniž vy o tom víte. Netruchlete, že to jde pomalu, nenápadně. Ono to roste – jako zrno. Neteskněte, že vaše zbožné úsilí má jen malý dopad na svět. V tomto světě je zaseto Boží království a roste i bez vašeho/našeho přičinění. Země sama od sebe plodí. Automaticky dává vzrůst Božímu království. Biblická řečtina zde skutečně mluví o automatismu. S Božím královstvím je tomu tak, jako když člověk zaseje semeno do země – a země automaticky plodí! Tak se nebojte, že to špatně dopadne.

.

Přílišná důvěra?

.

Bible obsahuje čtyři evangelia o Ježíšově životě a učení. Součástí kazatelské práce je porovnávat, jak jednotliví evangelisté líčí Kristova slova a činy. V čem se jejich líčení shoduje a v čem se rozchází. Takto badatelé už dávno vybádali, že Markovo evangelium je nejstarší a evangelisté Matouš a Lukáš Markovo evangelium po svém přepracovali. Hodně věcí doplnili a něco maličko vypustili. Zde se ocitáme před jednou velikou záhadou. Dnešní podobenství o zasetém semeni a automaticky plodící zemi má ve svém evangeliu pouze Marek, ostatní ho nemají. Proč se Matouš a Lukáš tohoto podobenství vzdali? Jaký měli důvod, že vypustili kraťounké podobenství na pár řádků? Kdyby tak učinil jenom jeden přepisující evangelista, ale oba? Vadilo jim něco? A co?

Možná právě ona zmínka o automatismu je rušila. Země sama od sebe plodí. Země automaticky plodí. Neboli: Boží království roste ve světě i bez našeho přičinění. To je odvážná důvěra. Nebo snad přehnaná? Že by se Bůh se svým královstvím obešel bez naší práce? Setba prý vzchází, i když spíme, dnem i nocí. Bibličtí pisatelé přeci chtějí spíše lidi vybudit k činorodosti, k rozhodnému jednání a ne je ukolébat a tvrdit jim: „Jde to i bez vás, klidně spěte.“  

Nevím, netuším, proč pouze evangelista Marek zapsal Ježíšovo podobenství o samorostoucím zrnu. Rozhodně však z něj slyším uklidňující, hojivou důvěru, že ne všechno dobro ve světě závisí na našem lidském úsilí.  A také, že ne všechno dobro, které ve světě působí, je hned vidět. Ale ono to roste. A chce svůj čas.

.

Všechno vlastně začalo tenkrát…

.

Ještě když jsem byl farářem v Zábřehu, oddal jsem v roce 2005 jednu dvojici, kde nevěsta byla věřící a ženich byl nevěřící. Zůstali jsme v kontaktu i nějakou chvíli po svatbě, ale napřed se odstěhovali oni, potom my a kontakt ustal. V roce 2019 jsem znenadání v počítači v mailové schránce objevil elektronický dopis od ženicha. Zhruba v něm stálo: „Ahoj Jirko, posílám ti fotky ze svého křtu. Asi by tě to mohlo zajímat. Vlastně jsem o víře začal přemýšlet během našich předsvatebních hovorů.“

Srdce faráře se roztetelí blahem. Čtrnáct let uplynulo a já jsem během nich nic neudělal v téhle záležitosti. A ani jsem nic netušil. Ježíš přesně vystihl mou zkušenost: S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí.

Marek věděl, proč Ježíšova slova zapisuje. Země sama od sebe rodí. Automaticky. Ono to roste. Nepomůže, když budete den co cen zvědavě chodit na pole a pozorovat, o kolik obilí povyrostlo. A už vůbec nepomůže, když budete rašící stébélka povytahovat, aby rostla rychleji. Víra potřebuje svůj čas a vy si nemyslete, že když se zjevně nic neděje, nic se neděje.

.

Proč jsme tady II.

.

Proč jsme dnes tady? Pro co jsme si přišli do kostela? Až se budeme za hodinu vracet domů, svět bude pořád stejný. Není marné, co zde společně podnikáme? Není, kvůli zasetému zrnu a samočinně, automaticky plodící zemi. Až se budeme vracet domů, problémy sice nepřestanou být problémy, ale my si v sobě poneseme setbu naděje. Ne všechny dobré věci záleží na nás a našem úsilí. Boží království roste. Nenápadně, ale roste. Podmínky k tomu jsou. A jde to i bez nás. Pánu Bohu totiž na světu záleží více než nám a má o něj mnohem větší starost než my. On i těch problémů vidí mnohem více než my. A přece Bůh neztrácí se světem naději a mluví s ním. Prorok Izajáš znal onu nevyzpytatelnou působivost rozsetého Božího slova, když v prvním čtení prorokoval: „Tak tomu bude s mým slovem: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,11)

Takové je moje přání. Až půjdete z kostela, vezměte si z Božího slova s sebou domu naději pro své děti a vnoučata, za které se modlíte, aby šly dobrou životní cestou. Třeba zatím není nic moc kloudného vidět, ale ono to roste. Vezměte si s sebou naději pro své rodiče, o něž se strachujete, jak zvládnou těžkosti nadcházejících dnů. Oni jsou v Božích rukách, kde vaše ruce jsou zemdlené. Boží království roste. Vezměte si s sebou naději pro své partnerské vztahy, spoutané všelijakými stereotypy, že i v nich může pořád vzejít mnoho dobrého. Vezměte si naději pro své přátele, pro tuto zemi, pro válčící národy, pro týranou přírodu. Svět sice vypadá bídně, ale to neznamená, že by v něm už nerašilo Boží království. Ono to roste. Už je zaseto.

.

Anděl v obchodě

.

            Dobré poselství evangelia, Boží slovo je setba. Nadějný začátek.        

„Mladý muž ve snu vstoupí do obchodu. Za pultem stojí anděl. Mladík se zeptá. „Pane, prosím, vás, co prodáváte?“ Anděl mu přívětivě odpoví: „Všechno, co si přejete.“

Mladý muž se nadechne a spustí: „Pak bych si přál konec všech válek, lepší podmínky pro lidi z okraje společnosti, odstranění chudinských slumů, práci pro nezaměstnané, více sounáležitosti a lásky mezi lidmi – alespoň v církvi a … a …“

Anděl ho přeruší: „Promiňte, mladý pane, vy jste mi špatně rozuměl. My neprodáváme plody, my prodáváme jenom semínka.“ (podle W.Hofmüstera) S královstvím Božím je tomu tak, říká Ježíš. Amen.

Izajáš 55,6-12           150, 385; S126; 603; 406

Kázání v neděli 4. února 2024.