Žena se svým mužem čekají dítě. Ona porodí syna mimo domov, tam se ocitli vinou nepříznivých okolností. Raději by byli úplně jinde. Jejich domov zde není. Místnímu vladaři se informace o izraelských přírůstcích nelíbí, proto nařídí hromadnou likvidaci malých chlapců. Avšak tento právě narozený hoch je natolik jedinečný a má natolik vzácný úkol v Božích plánech, že díky statečným lidem pronásledování unikne a je zachráněn před smrtí. Zdárně roste v egyptské cizině a časem dozraje pro své veliké spásonosné poslání. Takto lze shrnout vánoční příběh o Ježíšově narození. Ovšem úplně stejnými slovy a úplně stejnými větami lze shrnout příběh o Mojžíšově narození. Ty dva příběhy k sobě mají blíže, než si myslíme. Dělí je půldruhého tisíciletí, ale některé zápletky jsou jako přes kopírák.

Mladí manželé se nacházejí mimo domov. Marii s Josefem z domova vypudil císařský výnos o sčítání lidu. Mojžíšovi rodiče žijí mimo vlast jako už několikátá generace přesídlenců, kteří utekli ze své země před hladomorem. Vinou nepříznivých okolností doma být nemohou.

Raději by byli úplně jinde. Jedni i druzí. Jejich vlastní místo, jejich srdcová, srdeční vlast se nachází daleko. Pro Marii s Josefem jsou to desítky kilometrů, a rovnou stovky kilometrů jsou to pro Amráma a Jókebed, jak se jmenovali Mojžíšovi rodiče. Proč se tak děsivě často v dějinách opakuje, že lidé nemohou prostě být doma a tam prožívat svoje radosti a strasti? Proč pořád musí něco zasahovat do pokojného života?

Marie porodí syna, Jókebed porodí syna. Ani pro jednoho ze synů však na světě není bezpečně. Panovníkovi vadí izraelské přírůstky. V Egyptě je to farao, kdo se obává přemnožení Izraelců a vyhlásí proto masové vybíjení všech jejich čerstvě narozených kluků.  V menším Judsku má státní teror menší rozměry, ale i tam při něm hojně teče krev.  Jeruzalémský král Herodes nařídí pobití všech betlémských chlapců ve věku dvou let. Zabíjení skutečných či domnělých oponentů je tradiční výbavou všech mizerných politiků a jiných mocidržců.

Avšak my si vyprávíme příběh o chlapci, který už na samém počátku díky Bohu útok zla přežil. Pokud se vám tady vybaví Harry Potter, pak vaše asociace není náhodná. Autorka totiž velmi jemně a obratně pracuje s biblickými narážkami.  Ale zpátky přímo k Bibli. Vyprávíme o chlapci, který už na samém počátku díky Bohu útok zla přežil. Již v kojeneckém věku se mu pod zvláštní Boží ochranou podařilo smrti uniknout. Mojžíšova matka Jókebed nemůže křičícího chlapce dlouhodobě ukrývat před sluchy zvědavých sousedů a před zraky ještě zvědavějších faraónových pochopů. Vytvoří vodotěsnou ošatku a jako v člunu v ní pošle chlapce přímo pod nos egyptské princezně, jež se koupe v posvátných vodách Nilu. Ježíšova matka Marie poslechne svého manžela Josefa, jemuž se zdál sen o hrozícím nebezpečí. Společně utečou do Egypta. Ani jedno řešení není snadné a bezbolestné. Představte si matku, která plete košík z proutí, vymazává ho asfaltem, vystýlá ho a klade do něj svého syna, aby ho zachránila, tím že ho pustí po vodě. A představte si matku, prvorodičku, které manžel zničehonic řekne: „Hele, zdálo se mi, že tu pro nás a hlavně pro našeho malého není bezpečno. Žádné ležení. Vstávej, prcháme někam daleko, nejraději do ciziny.“

Obětavost a láska, která má fantazii a vytrvalost, pomáhá zachránit ohrožené děti. To je také prastarý vzorec, společný Starému zákonu, Novému zákonu i dnešní době. Ježíš v Egyptě odroste a pak se vrací do zaslíbené země, kde dospěje v Nazaretě. Mojžíš v Egyptě je vychován na faraonově dvoře. My nevíme ani v jednom případě, jak probíhala jejich výchova a co všechno obsahovalo jejich vzdělání.  Je však jisté, že oba chlapci vyrostli v muže, kteří milují Boha a věří, že Boží přístup k životu je dobrý. Oba také milují svůj lid a snaží se mu předat dobrou zprávu o zainteresovaném, nelhostejném Bohu, který posílá svoje slovo a svým slovem dává lidem naději na důstojný život ve svobodě. Jak Mojžíš, tak i Ježíš se zápalem pro Boží dílo bolestně narazí, než jim okolí dá za pravdu. Ty příběhy k sobě mají blíže, než si myslíme.

Sestry a bratři, schválně vám dnes povídám souběžně o narození Mojžíšovu a Ježíšovu ze dvou důvodů. Předně: Křesťanství v sobě dlouho živilo a leckde ještě podnes živí povýšený přístup k židovství ve stylu: „Mojžíš to s Pánem Bohem postaru tak nějak zplichtil, ale teprve Ježíš to nově udělal pořádně.“ Ne, to je špatně, takový dehonestující pohled. Od povýšenectví je jen krůček k pohrdání a nenávisti. Avšak naše příběhy, naše křesťanská a jejich židovská víra k sobě mají blíže, než si myslíme.  Náš zákonodárce Kristus Ježíš a židovský zákonodárce Mojžíš Levita přicházejí na svět pod zvláštní ochranou Boží. A oba přečkávají jen a jen díky nápadité a věrné lásce svých bližních. A o lásce k bližním a k Pánu Bohu oba dva v dospělosti rozhodně svědčí. Máme k sobě blíže, než si myslíme. To zaprvé.

            A za druhé. Dítě, které se narodí do mizerných poměrů, mimo domov, v ohrožení života. Takové příběhy jsou nám blíže, než si myslíme. Mluvím zhruba deset minut, za tu dobu se staticky na celém světě narodilo přes dva tisíce dětí. Kolik se v nich narodilo do situace, v jaké by se děti neměly vůbec nacházet? Kolik z nich je ohroženo na životě? Kolik z nich bude vystaveno od svého narození nenávisti režimu? Kolik dětí se dnes v noci narodilo 50 kilometrů od Betléma v troskách Gazy? Ty příběhy jsou nám blíže, než si myslíme? Ale Mojžíšovo i Ježíšovo zrození jsou Božím protestem proti nelidskému světu. Bůh se staví na stranu člověka. Bůh se stal člověkem. Bůh neprosazuje božskost. Bůh prosazuje lidskost. Mojžíš i Ježíš jsou kazateli světa, kde má místo úcta k životu a láska. Ať si nezvykáme na to, jaký drsný je svět. Ať se nesmiřujeme s bezcitností.  To, co platí, je obětavá nápaditá a věrná láska. Naše příběhy k sobě mají blíže, než si myslíme. Amen.

Kázání při slavnosti Kristova narození 25. prosince 2023.