Dnešní evangelium je jako skok do vody. Do neklidné vody. Náhle jsme se ocitli ve víru bouřlivého rozhovoru. Vynořili jsme se uprostřed věroučné hádky. Ježíš Nazaretský versus jeho odpůrci. Jedna i druhá strana přímo srší argumenty. Chrlí je na své protivníky. Argumenty se valí jeden přes druhý a jen těžko je lze všechny sledovat. Vře to. Inu polemika, jak má být. Takže – kolem sebe máme rozbouřené vody evangelijního rozhovoru. Mnohé protečou, aniž bychom si jich všimli. Já se nyní pokusím z těchto nepřehledných a hlubokých vod alespoň trochu zachytit a přečerpat do kázání.

            Celý ten spor vznikl kvůli Abrahamovi. Co znamená být Abrahamovým potomkem? Abraham je starodávná postava. Praotec židovského národa. Časový rozdíl mezi Abrahamem a Ježíšem činí takových šestnáct, sedmnáct století. Proč ještě po tak dlouhé době někoho zajímá onen dávno mrtvý muž.? Odpověď je snadná. Abraham byl Boží člověk. Člověk víry. Člověk naplněný důvěrou, že Bůh dodrží slovo a splní dané sliby. Že se ujme a zastane bezvýznamného človíčka. Toulavého bezdětného starce jakým byl Abraham. Abraham věřil Bohu a Bůh věřil Abrahamovi. Boží slib se splnil. Z Abrahama vzešlo nesčetné potomstvo, jež osídlilo zemi. Otázka nyní zní: Kdo je tedy pravým Abrahamovým potomkem? Tady jsme u jádra sporu, který se nevede jenom v Bibli. Vede se vlastně dodnes. Mezi sebou se přou židé, křesťané i muslimové. Komu je Abraham otcem?

            Podle názoru jedněch – a předem poznamenávám, že je to názor mylný, názor Ježíšových odpůrců – tedy podle názoru jedněch, je Abraham vlastním prapředkem židů. Skutečně – oni se můžou holedbat. Jejich rodová linie prochází Abrahamem. Jsou tudíž zákonitě i Abrahamovými dětmi. Dostali Boha do výbavy. Bůh patří do jejich tradice. Takové rodinné stříbro, dalo by se říci. Zdědili ho a teď se jím chlubí. Uložili si Boha jaksepatří. Mají ho pěkně zařazeného. Vykázali mu přesné místo, vytyčili mu pole působnosti. Odsud posud. Podle svého přesvědčení nepotřebují Boha hledat. Proto se Pán Ježíš s nimi hádá.

Ježíš má na Abrahama jiný názor. Abraham je otcem těch, kteří Boha hledají. Kteří nejsou Boha sytí. Abraham je otcem těch, kdo dychtí po Bohu, jako laň dychtí po bystré vodě. Ježíši Kristu se nelíbí sebejistí lidé s Bohem v hrsti. Vždyť Bůh si není jistý člověkem, zdali jej neztratí, jakpak si člověk může být jistý Bohem? Ježíšova námitka proti židovskému pohledu na Abrahama je jednoduchá. Neohánějte se svým rodokmenem! Nestačí patřit do dobré tradice. Nespoléhejte se, že tradice a rodový původ vám zajistí dobrou víru! Ve vašich žilách sice koluje Abrahamova krev, nekoluje v nich však Abrahamova víra. Víru nelze zdědit. Ta se získává stále znovu a znovu. Tvořivě si abrahamovskou tradici přisvojte. Hledejte Boha intenzivně a naplno tak jako Abraham. Jste Abrahamovými dětmi, když si Abrahama vezmete za vzor. Když pro vás bude autoritou. Když i vy budete o Boha usilovat jako on. K čemu je vám otec, jehož příkladem a zkušenostmi se neřídíte? K čemu je vám otec, kterému jste upřeli moc promlouvat?

Ježíš převrací představy o víře. Podle Krista víra není zkamenělá věc. Naopak, víra žije a mění se. Hledá Boha v proměnách světa. Naslouchá Božímu volání. Ježíšovi odpůrci se zasekli ve své víře. Bláhově se domnívali, že už toho o Pánu Bohu vědí dost. Zakonzervovali svoji víru, nevystavili ji proměnám. Nevystavili ji Božím proměnám. V tom byla jejich mýlka. Ani my dnes nemůžeme věřit nachlup stejně, jako věřili Jan Amos Komenský, Jan Karafiát nebo zakladatelé tohoto sboru. Svět se změnil, změnily se i výzvy, které stojí před věřícím člověkem. Jak má vypadat křesťanský sbor v konkurenci televize a rozhlasu? Jak má být hlásáno evangelium v době mobilních telefonů a počítačů?  Jaké písně máme zpívat v záplavě hitů z internetu? Zkrátka – jak máme žít svůj život před Bohem dnes? Myslím si, že tohle je ta abrahamovská otázka: Kam mne dnes vede víra?

Tuto otázku Ježíš Kristus připomněl svým židovským bratrům a sestrám. A dodnes ji připomíná lidem usedlým a pohodlně zabydleným ve víře. Nabourává náš klid. Jak je tomu s námi? Jsme skutečně Abrahamovi potomci? Hýbe námi víra tak, jako hýbala Abrahamem? Nasloucháme ještě Pánu Bohu, nebo už jsme se uzavřeli do světa svých náboženských představ?

Mezi židy tenkrát vyvolala Ježíšova slova značný rozruch. Pohoršili se. Cítili se být dotčeni ve své pravověrnosti. Ježíš napadl jejich zbožnost, odhalil nedbalost jejich víry. V tu chvíli jakoby židovští protivníci ztratili hlavu. Už nepoužívají rozumné argumenty. Místo nich přicházejí na řadu podpásové rány. Tvrzení, která mrzačí dialog. Ježíšova slova jsou pravdivá a vítězí. Kdo z vás mne usvědčí z hříchu? – táže se Kristus. Rozčarovaní protivníci se nevzmůžou na kloudnou odpověď. Vzmůžou se jen na urážky. Jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem! Přeloženo do dnešní řeči: Jsi kacíř a blázen.

Kacíř a blázen. Neslavné tituly pro Mesiáše. Posluchačům se nelíbí Ježíšova slova, tak z něj udělají blázna. Posluchači nechtějí vzít Ježíšova slova vážně, tak z něj udělají kacíře. Mluvit převratně o Bohu a narušovat zaběhané pořádky – to je přeci kacířství. Vytrhovat důstojné osoby z důstojnosti a umanutě trvat na svém – to je přeci bláznovství. Takhle jednoznačně se věci jeví zvenčí.

Kacíř a blázen. Ježíš tyhle nálepky odmítá. Co se navenek jeví jako čiré bláznovství a kacířství, bývá v nitru oddanou vírou. Z prvního biblického čtení jsme slyšeli, jak král David poskakoval před Boží schránou. Skákal radostí, až to pohoršilo Míkal, dceru z takzvaně dobré a spořádané rodiny. Prohlásila Davida za blázna. Nepronikla do jeho zápalu pro Boha. Stejně tomu bylo i s Ježíšem. Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému Otci, ale vy mi čest upíráte. Já sám nehledám svou slávu. Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla.

Samému Bohu sláva, čest! – zpívali jsme před kázáním. Soli Deo gloria! Samému Bohu sláva! Toto heslo si do štítu vepsala reformace. Zatuchlou církev tehdy mohutně provanul Boží Duch a připomněl abrahamovskou otázku: Kam mne vede víra dnes? Jan Hus, Martin Luther, Jan Kalvín a další kladli tuto otázku. A nacházeli odpovědi pro svou dobu. Odpovědi nové, převratné, vydatné, odpovědi Boží. A stejně jako Ježíši Kristu i reformátorům protivníci nadávali do kacířů a bláznů. Upřeli reformátorům čest, přestože konali ten nejčestnější úkol. Žili jako potomci Abrahamovi. Nehledali vlastní slávu, prosazovali Boží zájem a tak následovali Krista. Snad i pro jejich dny platí Ježíšova věta: Otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se. Věřím, že otec Abraham se raduje i nad naším sborem, kde se snažíme hledat životní odpovědi. A věřím že se raduje i Otec v nebesích.

 Čeho je moc, toho je příliš. Kacíř a blázen Ježíš Nazaretský vydráždil jeruzalémskou veřejnost. Zpochybnil její sebevědomé nároky na víru. Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu. Zatím hněvu ještě unikl. Jenže velikonoce se blíží. Nebude trvat dlouho, a neunikne. Amen.

2. Samuelova 6,11-22              289, S 126; 686; 761; 689

Kázání v 5. neděli v postě 26. března 2023                       .