Neděle radosti

Jubilate – jásejte, oslavujte, radujte se, buďte šťastní! Takové jméno nese dnešní neděle, je pobídkou k radosti. A pak následuje čtení o trápení a bolesti, o rozchodu a smutku.

Kdybych já byl PR poradce nebo expert na marketink, řekl bych: „Milí křesťané, tady děláte něco špatně. Musíte lidem svůj produkt představit lákavě a přitažlivě. Musíte veřejnosti ukázat dobře vypadající a zdravé lidi, šťastné rodiny ve velkém domě se zahradou, kde pobíhají roztomilé děti a pěstěná zvířata. A pak jim předložte svůj produkt se slovy: Tohle všechno můžeš mít také, to štěstí náleží i tobě, pokud si koupíš náš produkt. Nuže, pořizuj, člověče!“ Takhle nějak je zapotřebí postupovat, když chcete lidem něco prodat. Musí v tom být přitažlivá zábavnost a zábavná přitažlivost, pak šustí peníze.

Ano, z reklamního hlediska by se mělo postupovat takto. Ovšem my křesťané nechceme nic prodávat. Nám nejde o zábavnost, nám záleží na pravdě a na skutečnosti. A skutečnost je taková, že život není vždycky zrovna veselý. Už když se rodíme, děje se to v bolestech. S křikem a pláčem přicházíme na svět. Což zdaleka není vše. Když rosteme a dospíváme, musíme se mnohému naučit. Řada zkušeností přitom není vůbec pěkná. I učení samotné je často bolestný proces. Pokus a omyl, no a když neuspěješ, zkus to znovu. Moudrost čerpáme z chyb a ztrát.

Nejsem sám, kdo vzpomíná na čas, kdy byly děti malé a já si přál: kéž bych je mohl ochránit před nemocemi a bolestmi zubů, před nočními můrami a zraněními na těle i na duši.  Jenže to patří k životu. Jak rád bych je uchránil před neúspěchy, porážkami a úzkostmi z úkolů, před špatnými známkami a špatnými lidmi. Jenže to patří k životu. Vy i já, my všichni si tím prošli, s většími či menšími jizvami.

Taková je skutečnost. Utrpení a trápení jsou součástí života. Třebaže bychom jim rádi zabránili, pořád zde nějak zůstanou. Ani když dospějeme, se jich nezbavíme. Spíše naopak. Sotva si pomyslím, tohle už jsem zvládl, tahle situace by mohla chvíli vydržet, svět se opět změní a je třeba řešit nepříjemné záležitosti kolem stárnutí a smrti. Loučíme se s lidmi, které jsme znali, které jsme měli rádi, kteří patřili do našich životů. To není žádná zábava, to je skutečnost. Lidský život je poznamenán trápením. Jistě – ne výlučně, ne každý den, ale přesto se čas od času trápení vynoří. Život bez utrpení není k mání. Taková je skutečnost. A přeci to není všechno.

Existuje ještě jedna pravda. Pravda Boží. Bůh staví svoji pravdu proti lidské skutečnosti. Staví lásku proti utrpení. Jak? O velikonocích Bůh jednou provždy ukázal svoji moc, která přemáhá utrpení i smrt. Po velkém pátku přišlo velikonoční ráno. Ježíš byl mrtvý a hle – je živý. Spatřily ho ženy, učedníci se s ním setkali a jejich život se rázem mění a mění se radikálně. Ustrašenci a zrádci opustili své úkryty, získali svobodu a stali se z nich svědkové, apoštolové, hlasatelé osvobodivé zprávy: Kristus žije!

Smrt nemá poslední slovo. Je poražena. Poslední slovo má Bůh. Jeho pravda je větší než naše skutečnost. Jeho láska je větší než naše utrpení a veškerá nouze, větší než naše bolesti, než umírání a smrt. A to ještě není vše. Po velkém pátku přijdou velikonoce – v každém životě, v životě učedníků, v životě mé a vašem, v životě našich předků a našich dětí. Kristus žije a my také budeme žít. Trápení a soužení máme každý jiné, svoje vlastní, ale touhu, aby skončily, ta je společná nám všem. Jistota, že naše rozdílné problémy budou společně díky Bohu překonány, dává jméno i dnešní neděli Jubilate. Jásejte.

Velikonoční radost jde hlouběji než cokoli jiného. Ona je pravým důvodem, proč se dnešní neděle nazývá Jubilate. Jásejte. Ten název neužíváme ze zvyku, že nám ho předepisuje kalendář: „Prosím, pora-dujte se nyní!“ Nic takového. My máme opravdový důvod k radosti. Neboť my víme, že Bůh odstraní všechno trápení a otře každou slzu. Máme důvod k radosti navzdory všem špatným zkušenostem, navzdory tragickým zážitkům, navzdory vlastnímu i cizímu utrpení, které se zdá být tak nekonečné. Bůh je větší než cokoli jiného a jednoho dne od nás odejme vše, co dosud s úzkostmi prožíváme.

V onen den se mě nebudete již na nic ptát, říká Ježíš svým učedníkům. (23) Kdo se už na nic pochybovačně neptá, ten je bezpochyby šťastný. Ještě věci tak daleko nedospěly. Ještě jsme my tak daleko nedospěli. Vzhledem k trápením, která prožíváme, bychom čas od času docela rádi věděli: Můj Bože, proč jsi to udělal? Proč jsi tohle dopustil? Pro Boha, proč jenom se musí tohle dít?  

Ano, my můžeme Bohu žalovat, můžeme i Boha obžalovat, smíme si stěžovat, můžeme Bohu přednést, co ztěžuje náš život. On vidí a slyší, co nás trápí, čím trpíme. On o tom ví dříve, než mu cokoli řekneme, dokonce dříve, než vůbec začneme hledat slova pro své nářky. Jeho pohled proniká hluboko, až k základům srdce. Náš nářek a žal, náš bezmocný vztek ústí do otázky „Proč?“ „Proč, Bože?“ Často však nedostaneme vůbec žádnou odpověď. A když už ano, pak ne takovou, jaká se nám hodí.       

Někdo říká: Utrpení, které zde nyní musíme snášet, nám bude později počítáno jako zásluha. Avšak já nevěřím, že Bůh vede kramářské obchody s utrpením.

Jiný řekne: Utrpení je nezbytné, když něco starého zaniká a něco nového vzniká. Právě tehdy musí být přítomny bolesti, jež patří k rození. Trýznivé, ale nezbytné. Avšak já tomu nevěřím. Bolesti a utrpení zažíváme, ale ne vždy jsou nezbytně nutné. Ony neodvracejí bídu.

Když Ježíš hovořil o rodičce, neřešil otázku utrpení, nýbrž myslel spíše na zapomnění a na radost. Žena když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. (21) Dokud je přítomna strašlivá bolest, pohlcuje mysl. Zdá se nesnesitelná, až k výkřiku „Už ne. Už nikdy!“ Ovšem jakmile je dítě na světě, nový život se vší svou něhou a nádherou, brzy jsou bolesti zapomenuty, nebo aspoň odsunuty. Rozhodně už nejsou tak strašlivé, už nejsou tak důležité. Nářek je vystřídán radostí, a proto Jubilate! Jásejte.

V onen den se mě nebudete již na nic ptát, řekl Ježíš svým učedníkům. Skutečnost našeho utrpení je silná, mocná. Ježíš zná naše trápení a odňal mu jeho moc. Kristus nám neřekl, proč trpíme, proč se trápíme. Neřekl, zda tomu tak musí být a zda utrpení má nějaký smysl. Na tyhle otázky Ježíš odpověď nedává.

Místo vysvětlení nám ukázal svoji lásku, když i on trpěl a zakou-šel trápení. Prošel samotou, bolestí i smrtí. Neušetřil si je, nevyhnul se utrpení. Ani nás ho neušetří. Nepodaří se nám vyhnout se všemu trápení. Nepovedlo se to našim rodičům, nepovede se to ani našim dětem.

Kristus nám však ukázal cestu. Ukázal nám pravdu a život. On sám je ta cesta, pravda a život. Smrt nemá poslední slovo. Boží láska nás nenechá ve štychu. A proto máme důvod k radosti. Neboť on nám zaslíbil: „I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (22)

Přísloví 8,22-36        621, 238; S 65,  287, 314   2 Korintským  4,14-18

Kázání v 3. neděli po velikonocích 30. dubna 2023. Předlohu vytvořil německý farář Udo Schmitt z Porýní.