Před očima mi vyvstávají dva výjevy, sestry a bratři. Obě scény vyvolává přečtený úryvek z Pavlova dopisu do Říma. Dva obrazy značně rozdílné, a přesto náramně podobné.

            Obraz prvý: římská říše, rok 56 našeho letopočtu. Někdy tou dobou sepisoval apoštol Pavel svůj list římským křesťanům. Žilo se tenkrát všelijak. Císař Nero vládl mohutné říši, která se čím dál více rozpínala. Nové a nové krajiny se dostávaly do područí Říma. A s každou novou krajinou se do říše dostal nový národ. A každý národ do říše vnesl své náboženství, svoje bohy a bohyně a bůžčata. V balíčku národních legend a mýtů si každý porobený lid s sebou přinesl vlastní názory na nebe a zemi, svoje vlastní představy o dobru a zlu, svůj žebříček hodnot, svoji etiku a normy spravedlnosti. Lidé z různých národů se přesouvali sem a tam napříč římským impériem, setkávali se a hovořili spolu. Navzájem se dorozumívali řecky, to byla angličtina tehdejší doby. (Latina se prosadila až později.) Kdo se nedomluvil, byl barbar.

            Rok 56, římská říše. Pestrý svět. Pestrý až k nepřehlednosti. Poněvadž ale všechny cesty vedou do Říma, bylo nejpestřeji tam. Hotový guláš. Kdekdo přispěl svou troškou do světonázorového mlýna. Obchodníci, úředníci, vojáci, námořníci, otroci, zajatci, lidé ze všech koutů světa se mísili v hlavním městě. Kdo se v nich měl vyznat? Kdo se zorientoval ve všech těch rozličných vírách a pověrách? Kdo se zorientoval v nadějích a zoufalstvích tehdejších lidí, v jejich radostech a obavách? Udělat si přehled bylo zhola nemožné. Jako v celé říši tak i v Římě lidé volali o pomoc k různým bohům, konali všelijaké obřady, přinášeli rozličné obětiny, zkrátka nasazovali rozmanité páky a hejblata, aby přiměli svá božstva k zákroku. A nad tím vším gulášem se císař, aby se mu říše nerozklížila, sám prohlásil za boha. Vznikla šikovná státní ideologie: „Věřte si, čemu chcete, hlavně všichni respektujte císaře! Uctívejte si bohy dle libosti, ale uctívejte i císaře. Pokloňte se císaři jako svému pánu! Jen trošičku se přizpůsobte veřejným pořádkům! Stačí malá oběť, malinký ústupek a můžete si žít po svém.“

            Rok 56, římská říše. Od východu se z daleké provincie Judsko již přes dvacet let šíří nové učení. Honosí se smělým názvem: evangelium. Evangelium čili dobrá zpráva. Evangelium – radostná novina. Křesťané radostně rozhlašují, čemu se naučili od Ježíše z Nazaretu. Doufat v Boha. Doufat v Boha zpříma, bez vytáček, bez fint, bez podlézání. Doufat v Boha velkorysého, který promíjí lidské chyby. Doufat v Boha, jenž nehlídá člověka zapškle jako četník, nýbrž který otcovsky podporuje a rozvíjí život svých dětí. Mnohé věci zažili křesťané se svým Mistrem. A mnohé další stále zažívají, neboť On je s nimi. Zemřel sice, ale smrt na něj nestačila. Neudržela ho ve své moci, neboť On tolik doufal v Boha a Bůh se ho zastal. Nezklamal jeho doufání. Proto křesťané rozhlašují, že doufat a věřit podle Ježíše má smysl. A naopak je nesmysl, klanět se lidským výmyslům. Je nesmysl uctívat smrtelného člověka na císařském trůnu, třebaže si hraje na boha. Je nerozum ustupovat vladaři. Je nerozum spoléhat se na nespolehlivé. Takovým ústupkem člověk ustoupí sám od sebe. Zradí svůj zdravý rozum. Opustí zdroj života. Ustoupí od niterné víry k povrchnosti. A právě tohle Ježíš nedělal. On doufal v jednoho Boha, jediného, jedinečného, v Boha rozvazujícího pouta zániku a smrti.

            Rok 56, římská říše. Odkudsi z Řecka, snad z přístavního města Korintu, posílá drobný, neúnavný muž svůj dopis. Vyznává v něm, co je pro něho osobně důležité. Cítím se dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. (14) Apoštol Pavel nemyslí pouze na svůj národ, jen na lidi, kteří pocházejí ze stejné kultury jako on. Nevyhledává okruh lidí stejně vzdělaných a podobně smýšlejících. Jeho zájem je širší. Pavel má co povědět lidem různého původu. Řekům, barbarům, vzdělaným, nevzdělaným. Nehledí na hranice mezi lidmi. Každý člověk je Pavlovi dost dobrý, protože i Kristu byl každý člověk dost dobrý. Ježíš oznamoval, že Boží vláda přichází ke všem lidem bez rozdílu. Bůh se chápe moci. Bůh je vládcem. Skutečným Pánem života je blízký a laskavý Bůh, nikoliv namyšlený, vzdálený císař, nikoliv odtažité lidské výmysly. Tuhle dobrou novinu, tohle evangelium Pavel přijal a rozdává je dál. Dluží svému okolí pravdu o životě a o smrti a o vzkříšení. Vždyť ještě tolik lidí evangelium neslyšelo! A mnozí je sice slyšeli, ale nepronikli až k prameni radosti. Pavel má o čem mluvit. Ještě pořád nebylo o Bohu řečeno dost. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě. (15)

            Rok 56, římská říše. Směsice kultur, náboženství a životních postojů. A mezi tím vším jeden nezdolný muž sebevědomě tvrdí: Nestydím se za evangelium. (16) Nestyda Pavel vytrvale a tvrdošíjně opakuje svou dobrou zprávu uprostřed přeplněného náboženského tržiště. Takový je prvý obraz před mýma očima. Obraz antiky, starověku. Obraz možná trochu zažloutlý. Vedle něj vidím obraz čerstvý, jasný, právě vymalovaný. Obraz současnosti.

            Rok 2023, Česká republika a Evropa vůbec. Nevládne nám božský císař, ačkoliv bohorovných politiků by se našlo dost. Naše doba je pestrá jako doba římská. Množství názorů a vyznání. Každý si může vybrat, co je libo: od upjaté zbožnosti až po ateismus. A kdo si nevybere, tomu se ušije víra rovnou na míru. Náboženské i ne-náboženské proudy se slévají a zase rozdělují, kultury se prolínají, podléhají vzájem-ným vlivům. Vznikají nová učení, nové představy o životě a o smrti a o tom, jaký tohle všechno má smysl. Naše současnost bublá, vře, kvasí podobně jako starověký Řím.

            Rok 2023, Česká republika, Evropa. Směsice kultur, náboženství a životních postojů. A mezi tím vším křesťané. Zástupy mužů a žen, kteří vyznávají totéž evangelium jako Pavel. Jakpak se cítíme uprostřed náboženské tržnice dneška? Je v nás malá dušička, že nás ostatní trhovci překřičí? Schováváme si víru jen pro sebe jako svou soukromou věc, o níž se nemluví? Někdy mám dojem, že se v naší evangelické církvi zdráháme evangelium vyložit zpříma na pult a říci: Tohle je naše zboží – dobré, občerstvující, prvotřídní, jaké jinde neseženete. My, nesmělí, vezměme poučení od apoštola. Nestydím se za evangelium: je to moc Boží k záchraně pro každého, kdo věří. (16) Povzbudivá výpověď.

            Rok 2023, Česká republika, Evropa. My máme co nabídnout. Nabízíme více nežli bezzubé mudrování o křesťanských hodnotách. Naší nabídkou je evangelium. Příběh Ježíše Nazaretského. Příběh o životě a pro život. Svědectví o tom, že Bůh není daleko, že je nám nablízku po celý život. Je to dobrá zpráva, že Bůh je s člověkem na jeho cestách a že provede smrtí ty, kdo v něho doufají. Za takové evangelium se přece nemusíme stydět. Tahle nabídka je kvalitní a obstojí v konkurenci. Může se sice zdát, že biblické poselství je odřené letitým užíváním, poněkud zašlé a oprýskané v porovnání s nablýskanými novinkami na duchovním trhu, jenže evangelium je ověřené. Tvrdě vyzkoušené generacemi věřících. Dobře jim pomáhalo, pomůže i nám. Přesně podle Pavlových slov: evangelium je moc Boží k záchraně pro každého, kdo věří.

Záchrana od strachu, od zániku a marnosti se nabízí každému. Bůh zmocňuje všechny zájemce o víru. Pavel psal, že zpráva o Kristu se hodí Řekům, židům i barbarům, vzdělancům i nevzdělancům. Přeloženo do našich podmínek – Boží oslovení v evangeliu zahrnuje Čechy i Vietnamce, Ukrajince i Rusy a koho všeho si můžeme pomyslet. Evangelium se vztahuje na nedouky, i vysokoškoláky. Je na nás, na křesťanech, abychom s nimi našli společný jazyk, vyřídili jim Boží vzkaz a neschovávali si ho pod pultem v kostele.

Rok 2023, Česká republika, Evropa. Čím Žije naše doba? Jakými názory? Čemu lidé věří a v co doufají? Lidé věří ledasčemu, kdejakému výmyslu. Někdo vypustí lživou informaci a kdekdo se k ní přilepí. Měřítkem světa se stávají dezinfor-mace. Nikoli informace. A ve vylhaném světě se lze upnout leda k vylhané naději. Všimněte si, že o naději se ve veřejném prostoru ani moc nemluví. Odkud ji brát. I do naší doby se náramně hodí Pavlovo vyznání: Nestydím se za evangelium. My máme víru. Starou sice, zato dobrou a ověřenou. My máme naději, pradávnou, ale stále svěží.  Sestry a bratři, nestyďte se za evangelium a za vše, co v dnešním světě příslušnost ke Kristu znamená. Hrdě vyznávejme, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, jinak skončíme v uprostřed klamů a zášti. Tohle nechceme. Věříme v sílu odpuštění a smíření. Pracujeme na pomoci potřebným – jenom v našem sboru jsme vloni vybrali desítky tisíc, které jsme odeslali do různých stran. Tohle má smysl. Tohle je naše forma křesťanského vzdoru proti beznaději, proti uzavřenosti do svého sobeckého světa. Další formou našeho vyznání je nedělní ráno, shromáždění starých a mladých, společenství, kde se chceme sdílet napříč generacemi. Kde jinde tohle je? Společně zpíváme, společně se tážeme na Boží směr, společně otvíráme svá srdce Stvořiteli. Kde tohle najdete ve světě rozdrobeném na opuštěné jedince před zářícími obrazovkami? Nestydím se za evangelium. Dostali jsme dobrý vklad do života. Máme bohatství, jemuž se jen tak něco nevyrovná.

Apoštol Pavel měl v sobě přetlak. Věděl o svém bohatství. Věděl, jak mnoho dostal. Víru ve spolehlivého Boha, naději, která sahá až za hrob. Věděl a chtěl se rozdělit. Se všemi. Jsem dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Pavel měl lidi rád. Proto jim říkal: Tudy cesta nevede. Smysl života hledejte u Krista v jeho evangeliu. Proto si také Pavel připadal jako dlužník, dokud ostatním nepověděl o Pánu Bohu, o jeho moci a pomoci.

Rok 2023 a rok 56. Postmoderní Evropa a antický Řím. Ty dva obrazy se překrývají. Stejně jako apoštol Pavel věříme, že uprostřed starého světa se stává skutečností nový svět. Boží království. A že začíná u Ježíše Krista. Věříme, že u Krista je pravda. Pokud tedy věříme, že jsme pravdu přijali, dlužíme ji těm, kdo ji nemají. Kéž nám Bůh dá sílu nestydět se za evangelium a dluh urovnat. Amen.

2Kr 5,9-15.19a              99; S12, 342; 720; 695; 283                   Mt 8,8-11

Kázání v neděli 22. ledna 2023.