Začala sezóna svateb. Teplé letní dny snoubenci využívají k pořádání svatebních oslav. Skoro každou sobotu před polednem zaslechnete v městě troubení aut, která jedou k obřadu do kostela či na radnici. Netuším, kdy jste byli naposledy na svatbě vy. Já včera. Svatby rozhodně náležejí k tomu nejradostnějšímu, co patří do farářské práce. Mám svatby rád, obzvláště onen okamžik, kdy si ženich s nevěstou říkají navzájem svoje sliby. Jedinečný okamžik, kdy promlouvá láska. Láska, která má velikou naději do budoucna.

Okamžik slibu bývá velmi dojemný: odevzdanost jednoho člověka druhému. Bez výhrad se vydávají jeden druhému navzájem. Oddávají se sobě, proto se svatbě postaru říká oddavky. Láska, která lidi přivedla až k momentu, že se z lásky jeden dají druhému. Naprostý přelom v životě. Veřejně vyjádřené spojení. Ano, okamžik slibu bývá velmi dojemný. Často se snoubencům chvěje hlas, někdy mají v očích slzy. A musím přiznat, že i já jsem už měl párkrát na krajíčku. Láska mění lidem život, už nejsou sami, už jsou svoji.

Láska, která dalekosáhle mění život.  Proto může Jan ve svém dopise napsat: Bůh je láska. Bůh proměňuje lidem život nikoliv násilím, nýbrž svojí láskou. Svou náklonností. Svojí přízní. My křesťané prožíváme něco podobného jako manželé na svatbě. S vírou nám vstoupila do života láska. Už nejsme sami. Už nemůžeme žít bez lásky. V životě je na naší straně Bůh. Je s námi svým zájmem, svou podporou. Akorát je zde jeden problém. Jak se ta Boží láska ve světě projeví?

Je pěkné vyhlásit: Bůh je láska. Možná jste viděli tento verš vyvedený ozdobným písmem na stěně některého kostela či některé modlitebny. Zkratka, stručné heslo, které chce do pár slov vtěsnat obrovskou, ohromnou výpověď. Podobně jako snoubenci na svatbě. Mají k dispozici jenom slova, aby si slíbili trvalou lásku. V kraťoučkém okamžiku vyjadřují závazek na celý život. Pár sekund, kterými se promění budoucí roky a desetiletí. To je síla.

Co má k dispozici Bůh, aby nám vyjádřil svou lásku? V tom tkví problém. V prvním čtení jsme slyšeli od proroka Jeremjáše o Boží náruživosti a vášni pro člověka. Pokus povědět, že o nás Tvůrce horlivě stojí. Proroci ale naráželi na hranice sdělitelnosti. Co a jak nám může sdělit Stvořitel světa, aby nám sdělil, že jsme v jeho světě vítání? Že my lidé u něho nejsme podezřelí cizinci, ale že jsme jeho milované děti. Nuže dál, vstupte děti milé. Svítá 355. Ženich s nevěstou se chytnou za ruce, pohlédnou si do očí, dají si polibek. Ale jak nám Bůh vyjádří svou blízkost? Svoji oddanost?

A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Zachráncem světa. (14) Bůh svou lásku k lidem ukázal tím, že se sám stal člověkem. Oddal se nám, když přišel mezi nás jako člověk jménem Ježíš. Žádný odstup, žádný chladnokrevný nadhled si Bůh neponechal. Své ANO nám Bůh řekl tím, když se stal jedním z nás. Bůh svou lásku k lidství vyjádřil tím, že sám lidství přijal pro sebe. „Člověčenství naše ráčil vzíti na se,“ zpíváme o vánocích. To je přece láska, když se vám někdo vydá natolik, že chce být ve všem s vámi.

Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. (16) Bůh se nám oddal napořád, zůstáváme ve vztahu lásky. Lidé v dějinách vytvořili různá náboženství a různým způsobem prožívali vztah ke svým bohům. Božstva vystupovala v různých rolích: vesmírný hodinář, lopotný řemeslník, odvážný bojovník, nezkrotný milenec či milenka, nevypočitatelný despota, přísný dozorce, nezaujatý soudce, mstivý ukřivděnec, záhadný tajnůstkář, nebo sdílný učitel. Božství v bezpočtu podob. Křesťané v návaznosti na proroky jako Jeremjáš říkají: hlavní je láska. Jestliže chceme něco pochopit o Bohu, prameni života, zaměřme se na lásku. A obráceně: když se zaměříme na lásku, poznáváme Boha a život, který z něho vyvěrá.

Sestry a bratři, scházíme se v kostele neděli co neděli. Proč to děláme? Kvůli čemu se shromažďujeme? Dodržovat Boží zákony? Zkoumat tajemství stvoření? Odhalovat zkaženost světa? Zpívat sladké písně? Podporovat chvályhodné projekty? Pěstovat dávné tradice? Čtěme pozorně Janův dopis: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.  My jsme zde kvůli lásce. Církev se schází především, abychom prožili, že nás má Pán Bůh rád. To leží Janovi na srdci: prosím vás, uvědomte si, že jste milováni. Žijte v lásce. V lásce Boží, v lásce vzájemné. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (19)

Církev se schází kvůli lásce, neboť Bůh je láska. Naše vyznání nezní: Bůh je spravedlnost. Bůh je zákon. Bůh je moc. Bůh je tradice. Ani Bůh je krása. Nikoli. My vyznáváme: Bůh je láska. Dárce života je zdrojem života v lásce. Bůh tvoří život, jaký lze žít. Život v lásce. V duchu Kristova evangelia odpuštění a lásky my žijeme dál. Bez tohoto ducha smíření bychom byli ztraceni. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. (13) Jeho záměr je i naším záměrem.

Poposkočím nyní v Janově dopisu kousíček dopředu. Na začátku kapitoly se mluví o rozpoznávání duchů. Jak rozeznat, co se nese v Božím duchu a co se mu příčí. Tam nalezneme zvláštní výpověď. Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. (2) Přišel v těle… Jak asi jinak by měl přijít? Od počátku je svodem pro církev, lidskou tělesnost přehlížet. Z Ježíše se dělal jakýsi princip božskosti, odhalovač tajemství, vyhlašovatel neměnných norem. Významný proud křesťanství hlásal, že Ježíš se nám jenom zdál, jevil se nám jako člověk, ale ve skutečnosti člověkem zcela nebyl. Například nemohl trpět.

Toto odsouvání či popírání těla je útokem proti lásce. V lásce jde u Krista vždycky o skutečného člověka z masa a kostí. Ježíš pomáhal naprosto tělesným lidem a proto přišel sám v těle. U Boha nejde o nadlidské principy, nýbrž o lidi z masa a kostí. Bůh je láska, miluje především lidi, nikoli jakési nehmotné věci. Ženich na svatbě nevyznává lásku jakési vysněné pravici, nýbrž konkrétní ženě z masa a kostí. K ní ho váže jeho láska. A stejně nevěsta vyznává lásku muži z masa a kostí. Běda, upne-li se ke snu. Stejně i naše víra v Boha se neupíná k nějakým nadpozemským veličinám, nýbrž k bližním. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (20)

Jak prosté. Jan je génius jednoduchých a čirých formulací. Neupřednostňovat věci a zákony, nýbrž mít na prvním místě lidi. Náš život je stále v balancování pohledů člověk – nebo ne-člověk, co stojí na prvním místě u nás. U Boha stál na prvním místě člověk, proto se člověkem z masa a kostí stal, aby byl lidem blízko.

Minulý týden nás rozmrzela zpráva o školácích, kteří plivali na svou ukrajinskou spolužačku a nadávali jí. Jistě, dětská hloupost, ale odráží se v ní celé dějinné napětí: kdo je víc – člověk, nebo nějaké myšlenky. Lidská důstojnost versus představy, požadavky, nároky. To samé vidíme ve velkém na bojištích Ukrajiny. Jedné straně jde o život lidí, druhé jde o jakési supermocenské přeludy. Kéž je nám to varováním, kam až zajde svět bez lásky. A kéž jsou nám povzbuzením Janova slova o Bohu. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje svého bratra. Amen

Jer 23,16-29          S 355,

Kázání v neděli 11. června 2023.