Odkud se bere neštěstí? Odkud vyvěrají všechny ty události, které nás skličují? Vzato kolem a kolem má lidské neštěstí vlastně pouze dvě příčiny.

Příčina první: příroda. Mnohé neštěstí pochází přímo z přírody. Ze skutečnosti, že stvoření nefunguje nutně v náš prospěch. Život se v přírodě sice zrodil, ale příroda se k životu občas chová velmi macešsky. Zemětřesení, které zahubí desítky tisíc lidí. Jednoho jsme nedávno byli svědky na turecko-syrském pomezí. Míra tamního neštěstí je na dálku nepředstavitelná. A pak další přírodní pohromy. Výbuch sopky, ničivá povodeň, silný mráz nebo naopak úmorné vedro, epidemie, tornádo, sucho a s ním spojená neúroda a hlad. Živly utržené z řetězu, které způsobují obrovské škody, před nimiž je těžké uniknout. Anebo příroda dovede škodit a trápit i méně okázale. Zhoubná nemoc, chronická bolest, psychická porucha, destruktivní úraz, vrozená vada. Neštěstí na rovině osobní či rodinné. Trápení způsobené přirozenou cestou. Tedy příčina první: Příroda.

Neštěstí má ale dvě možné příčiny. Příčina druhá: Lidé. Lidé způsobují neštěstí. Strašně moc neštěstí způsobují lidé. Úmyslně či neúmyslně. Tady se ani nebudu pokoušet o nějaký katalog neštěstí, protože těch neštěstí vyvolaných lidmi je mnohem, mnohem více nežli neštěstí, která na nás nakládá příroda. Jenom si v mysli udělejte snímek našeho světa dnes v neděli 12. března. Jaká je bilance? Působí dnešního dne více neštěstí příroda, nebo lidé? Bilanci jednoznačně vedou lidé, což k naší hanbě neplatí zdaleka jenom o dnešku. V drtivé většině dnů mají neštěstí na svědomí především lidé. Je nekonečná lidská vynalézavost jak jeden druhému ublížit, uškodit, jak jeden druhého využít, znectít, podrazit, zradit.

Přesně sem, do skupiny neštěstí zapříčiněných člověkem se řadí dnešní evangelijní příběh. Jidáš zradil Ježíše. Přítel podrazil přítele a vydal ho do rukou nepřátelům. My do Jidáše nevidíme. Netušíme, co se v něm odehrávalo. Proč Krista zradil? Nabízí se odpověď, že jeho motivací byly peníze. Za informaci, kde se Ježíš nachází, přeci Jidáš inkasoval celkem slušnou částku. Jenže také víme, že Jidáš se peněz později vzdal. O peníze tedy tolik nešlo.

Proč to udělal? Proč učedník zradil svého Mistra, se kterým se po léta neměl špatně? Hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ (47n) Co si Jidáš sliboval od svého činu? Jaké štěstí si myslel, že vznikne, když na Ježíše přijde ozbrojená stráž?  Že už Ježíš konečně přejde od mírumilovných slov k horlivým činům a rozpoutá ozbrojené povstání proti okupantům? Nebo snad že ve vypjaté situaci dokonce sestoupí na pomoc nebeské zástupy a začne pořádná Boží mela mezi zbožnými a bezbožníky? Ať tak či onak, Jidáš rozhodně nevytvořil štěstí. Způsobil neštěstí nejen Kristu, ale nakonec i sám sobě, když si v zoufalství vzal život.

Neštěstí má dvě příčiny: přírodu nebo lidi. Když pročítáme Bibli, tak narazíme takřka výlučně na neštěstí způsobené lidmi. Příroda se nachází tak trochu stranou zájmu. Naopak v centru pozornosti je naše lidské jednání. Co děláme my lidé. Jakým způsobem my lidé ovlivňujeme množství neštěstí ve světě. To je velikánské téma. Proč si my lidé ubližujeme? Proč jsme na sebe zlí? Proč si škodíme? Copak nám nestačí nezvladatelná neštěstí přírodní a musíme k nim vrchovatě přidávat ještě neštěstí stvořená lidskou rukou?

Také v evangeliu je uložena tato bolestivá otázka: Proč my lidé produkujeme tolik neštěstí? V postním období se nám předkládá k rozjímání tato skutečnost: Ježíš Kristus je obětí lidské zloby. Kolik neštěstí jemu a jeho blízkým přivodili zlí lidé? Jidáš není zdaleka jediným, možná je tím nejviditelnějším. Ale na Ježíšovi si vylili zlost i mnozí jiní. Jenom si povšimněte, jak velkou část evangelia zaujímá závěrečné líčení Kristova utrpení. Jak je podrobné. Samotný Ježíš dopředu předpovídá, že ho potká neštěstí z lidských rukou. Opakovaně čteme o úkladech jeho lstivých protivníků. A když je později zatčen, je vystaven hrubému násilí vojáků. Čelí také nedůstojnému nátlaku ze strany úřadů, když je popoháněn od jednoho nesmyslného výslechu k druhému. A pak potupná cesta na popraviště a smrt na kříži. Smutná série neštěstí v rozmanitých podobách. Ježíš Nazaretský, poctivý prorok Boží, milovaný Syn, přítel odstrčených, kazatel lásky a odpuštění je vystaven takovému náporu neštěstí, až je zničen. Ve vyznání víry stručně, ale pořád dost podrobně shrnujeme „trpěl pod Pontiem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben.“

Sestry a bratři, my nedostaneme jednoduchou odpověď, proč jsou lidé tak často a tak snadno příčinou neštěstí svých bližních. Prostě tomu tak je, jako je zemětřesení a jako jsou povodně. Bible prostě jenom konstatuje, že my lidé produkujeme neštěstí. Už od stvoření. Řečeno ve zkratce – jsme hříšní. Působí v nás hřích, který ničí život cizí i náš. O Ježíšovi tvrdíme, že přinesl spásu. Jako spasitel však neprovedl nějaké kouzlo, kterým by zrušil, odčaroval neštěstí a hřích. On se jim sám vystavil. Nechal je na sebe dopadnout. V zahradě getsemanské neutekl do bezpečí, nýbrž se naopak nechal políbit Jidášem, aby vojáci věděli koho zatknout. Polibek otevírá dveře neštěstí. Následný příval neštěstí Krista udusil, rozdrtil. Kam se poděla spása?

V Ježíšově družině se najdou tací, kteří se s neštěstím chtějí vypořádat svou bojovností. Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“  (49) Ani nečekají na odpověď. A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. (50) Jak vidět, Ježíšovi učedníci nebyli zrovna holubičí povahy. I meč mají po ruce. Svou spásu viděli v násilí. Jako kdyby se za ty roku u Ježíše ničemu nenaučili. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím!“ (51) Bezbranný Ježíš je zatčen. Roztáčí se soukolí bezcitné mašinérie, na jejímž konci bude smrt. Ježíš řekl těm, kteří na něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Toto je vaše hodina, vláda tmy. (52n)

Kde všude vládne tma? Ve kterých zemích? Ve kterých společenstvích? Ve kterých domovech? Ve kterých duších? Ve kterých tělech? Jsou takové chvíle, kdy je život ovládán temným neštěstím, které tvoří lidé. Kristus nás učí nikoli jak zrušit neštěstí, nýbrž jak uprostřed neštěstí najít spásu. Jak obnovit důvěru, jak načerpat naději. „Trpěl pod Pontiem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben.“ Kristus neštěstí neodstranil, neodzbrojil přírodu, nevymazal lidskou zlobu. To vše tu dál je a nešťastně působí. Kristus však otevřel výhled až za obzor neštěstí: dostat se za ně, překonat neštěstí lze jedině odpuštěním. Nenést si dál minulé křivdy lze jedině tím, že budou prominuty. Jinak budeme pořád vězet v neštěstí. 

Sestry a bratři, odkud se bere neštěstí. Z přírody a od lidí. Kde skončí neštěstí? Tam kde je vláda tmy překonána. Neštěstí končí tam, kde vládne odpuštění a kde Bůh prozáří naši temnotu svou láskou a vzkříšením. Amen.

Jeremjáš 20,7-13       296;  Svítá 87, 180; 191, 512; 409    Efezským 5,1-2

Kázání v 3. neděli v postě 12. března 2023.